V červenci letošního roku uplynulo 100 let ode dne, kdy navždy odešel malíř Mikoláš Aleš. Zanechal nám nepřeberné množství obrazů, plakátů a ilustrací. Před lety vytvořil pro pohádky otiskované v novinách obrázky, v nichž vtěsnal celý pohádkový příběh do jedné stránky. Časem z těchto pohádek a ilustrací vznikla kniha, která vyšla v několika vydáních a v několika úpravách. Poslední, to letošní, vychází z vydání z padesátých let, obsahuje šest národních pohádek a několik dalších Alšových ilustrací z jeho Špalíčku.

Knihu Alšovy pohádky vydalo JaS.

Jednou z pohádek je ta, v níž zvířátka zachrání Zdeničku a jejího tatínka od nuceného vystěhování z chaloupky. Tatínek ztratil práci, a proto nemohl platit daně. Tak přišli úředníci, aby připravili dražbu všeho tatínkova majetku. Naštěstí zvířátka ze dvora, s kterými se Zdenička loučila dva dny před úřednickou „návštěvou“, se rozhodla, že utečou a na zkázu čekat nebudou. Na své cestě za svobodou narazila v lese na doupě loupežníků, obrala lumpy o nakradené jmění a mohla se s bohatou výslužkou vrátit domů. Stihla to včas, exekutoři už rejdili chalupou i dvorkem… Není to nádherná představa? Škoda, že nemáme také u nás partu moudrých zvířátek, co by zloděje poslala do pekel a ucpala díru v nejednom děravém rozpočtu (hlavně v tom státním).

A teď se podívejme, jak to vypadalo v chaloupce, když se Petrovským v okně zjevil bradatý kozel:

„To je ďábel!“ vypískl nejmenší z Petrovských.

Loupežníci dlouho neváhali, vyskočili ze židlí, zmateně pobíhali po světnici, kdeco povalili a dveřmi utekli do tmy. To tak, čekat, až ten satan vleze oknem dovnitř. Vyjukaný kozel se zprvu schoval, ale když viděl, že loupežníci mizí jako pára v lese, odvážil se vstoupit do chalupy. Nikde nikoho nenašel, tak běžel kamarádům oznámit, že je bydlo dobré, že mohou v suchu přenocovat.

Všichni se radovali a vstoupili do chalupy. Každý ulehl, kde se mu líbilo. Ovečka Kudrnka se uložila hned vedle dveří, kačena Liduška si vlezla do ošatky u pece, pes Voříšek se stočil do klubíčka pod lavici, kohout Kokrháč se usadil na peci, kozel Nebojsa našel nocleh pod mohutným stolem a kocour Macek si ustlal rovnou na stole na pytlích se zlatými dukáty.

Zvířátka za chvíli spokojeně usnula. Loupežníci zatím bloudili lesem. Záblo je a měli veliký strach. Nakonec se všichni sešli ve Staré rokli. Naštěstí už nelilo, jen tak lehce mrholilo. Protože se třásli zimou, rozdělali oheň, aby se trochu zahřáli. Rozumovali, co je mohlo z chalupy vystrnadit. V rokli se zdáli statečnější, už se jim nezdálo, že by k nim zavítal čert. Dohadovali se, přeli, hašteřili, až velitel rozhodl, že nejmladší Honza se vrátí k chalupě a zjistí co a jak!

Honza nebyl srdnatý. Otálel u ohně, až musel velitel na něho zakřičet a zadupat. Snad by se jinak odejít neodvážil. Nakonec se sebral a krok co krok se loudal k chalupě. Jak tak šel, znovu se rozpršelo. K loupežnickému doupěti došel celý promočený. Déšť bušil do střechy, vítr tloukl okenicemi, ale ve světnici bylo ticho. Honza si pomyslil, že bude dobře, že asi měli vidiny. Aby se přesvědčil, že je uvnitř prázdno, potichu vzal za petlici, pomalounku otevřel dveře a vkročil dovnitř. Jakmile však vrzly panty, nastal rámus, až lotrovi uši zalehly:

„Bé, bé, bé, kdosi tady je!“ zabečela ovečka Kudrnka, na kterou Honza šlápl, sotva vstoupil.

„Kač, kač, kač, copak je to zač?“ vyptávala se z ošatky kačena Liduška.

Honza strachy uskočil od dveří doprostřed světnice. To vzbudilo kohouta na peci, zatřepal křídly a vletěl loupežníkovi rovnou do vlasů.

„Kykyryký, kykyrý, je to zloděj, to se ví!“ zakokrhal mocně.

„Hafy haf, hafy haf – podej mi ho, raf!“ přidal svou trošku do mlýna Voříšek.

Vyskočil a zakousl se Honzovi do lýtka. Ten vykřikl a svalil se bolestí na stůl. Spadl rovnou na Macka, který zaprskal, zlostně zamručel a zaťal drápy do loupežníkovy tváře. Pod stolem zamečel probuzený kozel Nebojsa, chtěl sám vystrašený utéct ven a cestou nabral na rohy milého Honzu. Vyletěl s ním před chalupu a praštil s ním o zem, až v něm všechny kosti zachrastily. Než se lotr zdvihl, ještě ho Nebojsa náležitě podupal.

Potrkaný a pokousaný Honza se vlekl do Staré rokle. Jeho kumpáni se vyděsili, když ho ve světle ohýnku spatřili. Byl samá krev, nohy a ruce měl natlučené, šaty roztrhané, sotva stál a ani mluvit nemohl, jenom ustrašeně hekal bolestí. Posadili ho k teplu, nalili mu pálenku a prosili, aby jim vypověděl, co se ve světnici dělo, je-li tam doopravdy čert usídlený. Unavený kumpán chvilku mlčel, tetelil se v teple, pálenku upíjel, slova v hlavě rovnal. Pak konečně spustil:

„Bratři milí, kdyby tam byl jeden čert, bylo by to dobré! Ale v naší chalupě se usídlil celý čertí soud – a jaký! Ještě nikdy jsem neviděl takového pana soudce, a to jsem kolik soudů zažil a v kolika šatlavách zavřený byl. Jak ten to má pěkně uspořádané, jak hned všechno rozsoudit dokáže! A žádné zavírání, hned trest na místě vyplatit, žádné řečičky! Však vidíte, jak jsem dopadl, a můžete předpokládat, že to samé čeká na vás!“

Loupežníci nechali Honzu, ať se napije, a ustrašeně se dívali jeden na druhého. Pak kamaráda pobídli, ať vypravuje dál.

„Když jsem přišel na paseku, bylo všude ticho. Vstoupil jsem tiše do dveří, za nimi seděl portýr v chlupatém kožichu a hlásil mocným hlasem: Kdosi tady je! Ani jsem se nenadál a přikvapil písař. Brků měl jako pták na křídlech a vyptával se, co jsem zač. Ještě jsem ani pozdravit nestihl, už stál u mne husar s ostruhy na botách a šavlí na boku. Chytil mne za vlasy a mohutně křičel: Je to zloděj, to se ví! Chtěl jsem prosit za odpuštění, že obtěžuju, ale přiskočil dráb, sevřel mi nohu do želez a postrčil před všemocného soudce. Jejku, to vám je majestátní pán! Kníry má dlouhé jako kyrysník a očima svítí jako kocour. Všechen lup měl pěkně u sebe spočítaný. Chtěl jsem ho prosit, aby mi odpustil, ale on nic slyšet nehodlal. Všechno dopředu dobře věděl, vjel mi rukama do tváře, pohlavků mi nadal na dvě hlavy, zakřičel něco německy, že jsem mu ani slovo nerozuměl, a pustil mne. To už přiskočil další dráp a křikl na mě něco maďarsky – znělo to jako mek, mek, mek. Hned mě přetáhl palicí, div mne nepřerazil vejpůl, tělo mi rozbodal naráz dvěma šavlemi a venku mě povalil a ještě si na mně čardáš zatančil. Ani nevím, jak se mi z té šlamastyky povedlo dostat!“

Honza polkl. Podíval se k veliteli. Ten si mnul čelo a nevěděl, co dál. Honza vzdychl a ještě dodal:

„Nevím, jestli si chcete pro zlato dojít, ale se mnou nepočítejte. Svůj díl jsem dostal a o další nestojím!“

Související knihy

Erben, Karel Jaromír - Němcová, Božena - Říha, Václav - Grimmové

JaS, 2013