Miroslav Kutílek, Renata Landgráfová, Hana Navrátilová: Homo adaptabilis

Léčivé substance založené na vědeckém zkoumání se v egyptském lékařství často pojily s doprovodným zaříkáním a magickým rituálem a podobná zaříkání a rituály doprovázely nejen podávání léku či provádění lékařského zákroku, ale i míchání léčiv a přípravu lékařských nástrojů. K těm patřily dodnes dochované nože, vrtáčky, kleště, želízka na vypalování, pinzety. Pro zhotovení léků se využívaly různé minerální látky (například natron či sůl k léčbě sepse, malachit k léčbě očních infekcí), med (který má silné antibakteriální a antimykotické účinky), tuk (k vytváření mastí, ale také magicky pro transfer nějaké užitečné vlastnosti zvířete, z nějž tuk pocházel), čerstvé maso (k zastavení krvácení ran), celá řada rostlin, avšak rovněž výkaly nejrůznějších zvířat, moč a žluč. Jak jsme již naznačili, Egypťané „magické“ a „vědecké“ postupy v zásadě nerozlišovali. Snad bychom tedy mohli říci, že postupem, kterému dnes říkáme praktický, zasahovali v materiální rovině věci a postupovali podle pozorování a staletých zkušeností, tedy podle kreativní adaptability. Zároveň se často snažili zesílit účinnost léčby pomocí magie a zasáhnout v rovině principu, rovněž ale často nějakým způsobem odpozorovaného, resp. vyvozeného na základě analogií.
Na egyptských mumiích se dochovala celá řada dokladů často i velmi sofistikovaných operačních zákroků, a to zejména k léčbě nejrůznějších zranění. K nejznámějším patří doklady trepanace lebky, prováděné pravděpodobně nejčastěji za účelem odstraňování úlomků po tříštivé zlomenině lebeční kosti. Těchto dokladů je navzdory obecnému povědomí velmi málo, avšak ve většině případů vykazují stopy hojení, z nichž vyplývá, že pacient operaci přežil. Písemné doklady o trepanaci, které by nám prozradily, jaká (pokud vůbec nějaká) magická zaříkání s ní byla spojena, bohužel neexistují.
Lékařské papyry zato zmiňují léčbu zlomenin pomocí dlah. Sofistikované dlahy se dochovaly na mumiích objevených v hrobkách v Naga ed-Dér z 5. dynastie (asi 2400 př. n. l.). Podle E. Smithe, který tyto dlahy zkoumal, musely zlomeniny fixovat velmi dobře. Komplikované zlomeniny však nenesou známky hojení a oba pacienti tedy brzy po aplikaci dlah zemřeli. Naproti tomu na celé řadě těl nalezených během záchranných výzkumů UNESCO v Núbii byly objeveny zhojené zlomeniny, které svědčí o tom, že egyptská léčba byla často velmi účinná. Některé kosti jsou zhojeny dokonale, jiné sice srostly, ale za cenu různých zkrácení a jiných deformací.
Zatímco zlomeniny a další zranění se tedy většinou léčily metodami, které bychom dnes označili za „vědecké“, v případě nemocí již přicházely ke slovu i magické prostředky. Například na choroby očí fungovalo potřít oči tinkturou za současného odříkání magického zaříkadla – jedno bez druhého nemělo smysl. Dokonce sami lékaři (egyptsky sunu) nesli zároveň kněžské tituly. Byli kněžími přímo boha magie (hem necer heka) nebo bohyně válek, moru, nemocí – ale i uzdravování – Sachmety. Těsné propojení lékařství a magie dokazuje například případ popsaný v Ebersově a Hearstově magickém papyru:

Začátek říkadla o přiložení léčivého prostředku na jakékoli místo lidského těla. Přišel jsem z Iunu (Héliopole) společně s Velkými (bohy) chrámu, Pány ochrany a Vládci věčnosti a také jsem přišel ze Sají s Matkou bohů (Neitou). Poskytli mi svou ochranu. Patří mi říkadla, která sestavil Pán všehomíra, aby zamezil (nežádoucímu) působení boha, bohyně, mrtvého, mrtvé, a tak dále, kteří jsou v hlavě, krku, ramenou, mase (či) údu, a aby potrestali osnovatele, nejvyššího z těch, kteří způsobují onemocnění mého masa a útlum mých údů – něco, co proniká do mého masa, hlavy, ramen, těla (či) údů. Já patřím k Reovi! (A ten) řekl: „Já jsem ten, který chrání (nemocného) před nepřáteli!“ Vůdcem (nemocného) je Thovt! On nechává mluvit písmo, sepisuje lékařské knihy a dává moc znalcům a lékařům, kteří jsou v jeho družině, aby zachránil toho, jehož si bůh přeje ponechat naživu. A já jsem ten, jehož si bůh přeje ponechat naživu! Odříkat při přiložení léčivého prostředku na jakékoli místo lidského těla, které je nemocné. Vskutku účinné, milionkrát (prokázané).

(Překlad B. Vachala, citováno podle Vymazalová – Coppens, 2011, 182)

Z textu lékařsko-magického zaříkání je patrné, že se jedná o doprovodné říkání k přikládání léčivého prostředku na postižené místo. V případě léčiva mohlo jít o substanci skutečně léčivou, jejíž účinky byly ověřeny dlouhodobým a opakovaným pozorováním, ale také o magický léčivý prostředek jako například krokodýlí trus založený na principu vyhánění nemocí něčím ještě ohavnějším, než jsou ony samy. Říkání označuje nejširším možným způsobem magického původce nemoci, jímž mohl být bůh či bohyně, mrtvý (mut – tedy zatracený mrtvý) muž či žena, duch či démon. Proti nim se nemocný uchyluje pod ochranu slunečního boha Rea a boha moudrosti Thovta.
Je symptomatické, že egyptský bůh moudrosti a poznání Thovt, považovaný Egypťany za původce jejich hieroglyfického písma a patrona písařů, se v řeckých hermetických spisech stal jako Hermes Trismegistos nejvyšším mágem. I to souviselo s původní egyptskou představou, podle níž ukryl Thovt své tajné vědění (které obsahovalo i vědění magické) do skříňky střežené hady a téměř neporazitelným Uroborem (podle démotické povídky z cyklu o Setnem Chamuasetovi tzv. Setne I).
Jak jsme se zde pokusili doložit, vědění bylo pro staré Egypťany branou k uchopení světa a porozumění toho, co se kolem nich děje, ale pod pojmem vědění shrnovali škálu znalostí od těch, které by se dnes zařadily pod experimentálně získané lékařské a další vědecké poznatky, až po ty, které se snažily postihnout podstatu dění ve světě a jako takové měly v egyptské kultuře charakter magický (dnes jsou doménou filozofie). Společným rysem snad všech prvků na této škále egyptských znalostí je kombinace pozorování a „experimentů“ na principu kreativní adaptability, kdy je tento princip doprovázen magií, která však mnohdy opět nesla znaky odpozorování přírodních procesů. Jediným rozdílem bylo to, že Egypťané nebyli schopni nalézt přirozené vysvětlení těchto procesů, a tak se uchylovali k jejich vysvětlování pomocí božstev a magie. Byly tu ovšem určité společné rysy – třeba právě tendence sledovat analogie (viz výše uvedené magické postupy).
Na jiném místě jsme konstatovali, že je možno oprávněně se domnívat, že egyptská společnost byla adaptabilní, schopná přijímat změněné podmínky a sama své životní podmínky měnit. Součástí této její schopnosti jistě byla i pozorovatelská zvědavost, která je společná autorům egyptské magické teorie a praxe i dnešním vědcům.

Knihu Homo adaptabilis vydalo nakladatelství Dokořán. Bližší informace o knize a autorech najdete v článku Lidé jsou přizpůsobiví.

Související knihy

Kutílek, Miroslav - Landgráfová, Renata - Navrátilová, Hana

Dokořán, 2013