Tehdy mě upoutal hned na počátku. Posadil se doprostřed posluchárny zpříma jako sekvoia. Dlouhé černé vlasy mu splývaly na ramena a kolem krku měl koženou vazačku s barevným kamínkem. Tvářil se vážně, a přitom z něj sálalo teplo, v očích jste četli dobro. Svým měkkým jménem zanesl mezi studenty zvláštní magický prach. Registroval se jako Chanting Rainbow.

Tehdy šlo o krátký vzdělávací kurs. Pozorně si všechno zapisoval, jenomže nikoli svižným rukopisem, jako ostatní studenti. Obřadně a pomalu kladl písmeno za písmenem, působil majestátně. Sledoval jsem se zaujetím, když pak psal závěrečný test. Pečlivými kroužky označoval očíslované odpovědi, výrazem tváře nedával najevo jakékoli hnutí. Na dlouhé týdny zmizel do mystického neznáma, z jakého přišel.

„Jsem rád, že vás opět vidím,“ snažil jsem se o lehký konverzační tón, ale nedokázal jsem potlačit to spirituální rozrušení, když vstoupil do posluchárny, „myslel jsem, že už se nesetkáme.“ Usmíval jsem se, ale mám za to, že vycítil ten vliv.

„Můj otec odešel. Přál si, abych přinesl vědění z druhé strany.“ Rychle jsem dekódoval jeho sdělení o úmrtí jeho otce, který nejspíš chtěl, aby se Chanting Rainbow přihlásil do vyššího vzdělávacího programu.

„Je mi líto, že váš pan otec, …že jste ztratil otce.“ Znělo to strojeně, podivně a toporně. Uváděl mě do rozpaků.

„Taková byla vůle.“ Usmíval se a já jsem pochopil, že vnímá smrt svého otce jako zákonitou a zcela přirozenou změnu v životě, jako pouhý přechod z jednoho světa do jiného.

Posadil se doprostřed posluchárny, právě tak jako tehdy. Před sebe si položil zelenomodré ptačí pero s korálky navlečenými na jeho brku. Sledoval jsem ho se zaujetím, když si svou těžkou rukou vedl své zápisy z přednášek.

Těšil jsem se pokaždé na jeho přítomnost v mých předmětech. Pokaždé první, pokaždé zpříma ve středu posluchárny, vždycky včas. Chtěl jsem vědět, zda ho podobně vnímali i jiní přednášející.

„Řekněte mi,“ oslovil jsem ho jednou, když hodina končila a on mě míjel „všiml jsem si, že sem chodíváte s tím ptačím pérkem. Má nějaký význam?“

„Dal mi je můj otec.“ Vysvětlení bylo pouze částečné a on to na mně poznal. Po krátké odmlce navázal. „On byl medicinman. Naučil mě všechno, co potřebuji. Přesto je stále se mnou.“ S úsměvem z opasku vytáhl zelenomodrý brk. Vniknout do jeho světa bylo stejně obtížné jako lákavé.

Ptačí pero ho provázelo až do konce jeho studia. Uvěřil jsem, že ještě dlouho po závěrečných zkouškách. Popřál jsem mu mnoho štěstí , když posluchárnu opouštěl. Jen ti, kteří mu byli nablízku, by dokázali číst v jeho očích radost a uspokojení z úspěchu. Dlouhé černé vlasy, lehce nahrbená postava a pomalá chůze. Takový byl můj student, muž, kterého jsem velmi respektoval pro jeho zásady, pro jeho sebeovládání, pro jeho respekt ke všemu živému, ke svobodě jiných lidí a také pro tu otevřenost, s níž byl ochoten přijímat jiné vzdělání, než jaké bylo zakořeněno v jeho tradicích. Potřásli jsme si rukou, on se lehce uklonil a odešel. Nechal za sebou zvláštní pozitivní energii, měkký pocit zpívající duhy.

Týdny plynuly, slunečné dny vystřídaly deště, vítr se opřel do větví. Vraceli jsme se jednou navečer po dálnici domů, když nás zastavila kolona pomalu pohybujících se vozů. Jízdní pruhy byly staženy do levého proudu, vozy se ploužily jeden za druhým. Když jsme se blížili na kritické místo, už bylo zřejmé, že před námi je dopravní nehoda, u níž zasahuje ambulance. Měl jsem zvláštní tušení. Nabyl jsem jistoty, která mě přiměla zastavit za ambulancí tak, abych nikomu nepřekážel. Pomalu jsem vystoupil z vozu a nahlédl dovnitř.

Byl tam. Nad nosítky uvnitř vozu ambulance se skláněla jeho vysoká, lehce nahrbená postava, pracoval mlčky, dlouhé vlasy mu splývaly na ramena. Pomalu, přesně, citlivě. Nechtěl jsem ho rozptylovat. Jen jsem se sám pro sebe usmál. Ještě jsem věnoval krátký pohled do prostoru ambulance a zahlédl, že se mu na krku, na kožené vazačce pohupuje vedle pomalovaného kamínku ještě zelenomodré ptačí pero.

Zaplavil mě hřejivý pocit a vrátil jsem se do svého vozu. Věděl jsem, že žena na nosítkách je v dobrých rukou.

O autorovi

Zdeněk Hanka (vlastním jménem MUDr. Zdeněk Šťastný) se narodil 20. ledna 1956 v Uherském Hradišti a od roku 1999 žije v Kanadě.

Jako otevřenému demokratovi a signatáři Několika vět se mu až po roce 1989 výrazněji otevřela cesta pro jeho profesionální vzestup. Složil atestaci II. stupně, účastnil se vědeckovýzkumného úkolu v oboru novorozenecké imunologie na Universitě v Římě, byl jmenován ředitelem zdravotnického zařízení v Praze a americkou neziskovou organizací HOPE byl vybrán a pozván na postgraduální vzdělávací program na Universitu v Tampě, na Floridě.

Okolnosti spojené s privatizací ve zdravotnictví ho přiměly k rozhodnutí odstěhovat se do Kanady. Zde začíná budovat své sociální a profesní uplatnění od základů. Od různých manuálních dělnických prací postupuje přes práci ošetřovatele v domově důchodců, řidiče školního autobusu, člena technického týmu „pod křídly“ na letišti a pomocné práce ve zdravotnictví a později v laboratoři k možnosti přihlášky na lékařské zkoušky. V souvislosti s tímto cílem zakládá v Kanadě vlastní restauraci. Souběžně studuje dálkově na Universitě v Pennsylvánii Project management ve zdravotnictví, rozhoduje se pro studium na College of Paramedics, obor pohotovostní a záchranné služby. Poté odjíždí pracovat do severních oblastí Kanady, kde získává zkušenost s medicínou prvního zásahu na naftových polích a je přijat jako koordinátor do vedení společnosti poskytující pohotovostní a záchrannou službu v extrémních podmínkách. Později skládá zkoušky pro práci odborného instruktora v daném oboru a mezitím se stává organizačním ředitelem kliniky. V současné době přednáší v oboru pohotovostní služby a resuscitace a věnuje se psaní.

Související knihy

Hedvábný řetěz

Hanka, Zdeněk

Mezera, 2010

Partitura pro srdce

Hanka, Zdeněk

Mezera, 2010

Platina

Hanka, Zdeněk

Mezera, 2010

Kavárna

Hanka, Zdeněk

Mezera, 2009