Je 16.10., v pražských uličkách si nárokuje místo podzim a na pultech knihkupectví to své zase nová kniha výše zmíněného herce, scénáristy a také spisovatele, již čtvrtá v pořadí věnovaná dospělému čtenáři, tentokrát o autorově dětství z pohledu sedmiletého kluka.

„Překvapuje mě, že je tak tenká, ačkoliv mě stála tolik práce,“

pronáší pozvolna autor, který na křest dorazil spolu s hosty Jaroslavem Weigelem a Michalem Weigelem, ilustrátory díla, a odpovědnou redaktorkou za nakladatelství Fragment Romanou Homonickou. Následně pokračuje:

„ale jak jsme vždy říkali s Ladislavem Smoljakem, každé zbytečné slovo je zbytečné.“

Dav posluchačů se pousměje. Jsou tu všichni, staří i mladí, děti v kočárcích, jejich rodiče i autorovi vrstevníci. Téměř každý třímá v ruce bílou útlou knížku, s plánem nechat si ji po oficiálním křtu knihy podepsat.

Když moderátorka Hana Koutná pronáší spojení slov jako nejočekávanější kniha podzimu, možná i roku, Zdeněk Svěrák jen pokorně sklápí oči. Z jeho osoby vyzařuje skromnost a klid, který brzy zaplňuje celou místnost. I přesto, že je plac před provizorním pódiem zcela zaplněn a na mnohé z diváků nezbyla židle, na kterou by se dalo posadit, nikdo si nestěžuje, nemručí, jen tiše a s nadšením naslouchá vyrovnanému slovnímu projevu spisovatele.

„Knihu jsem napsal před deseti lety pro syna Honzu, a když jsem se k ní po letech vrátil, bylo to, jako by ji psal někdo cizí.“

I kvůli dlouhé prodlevě, podle svých slov, mohl však autor konečně po letech přidat do díla také fiktivní scénky a zážitky, neboť v době, kdy byla kniha čerstvá a nová, bylo pro něj velmi složité více se vnořit do reality a snažit se ji přiblížit čtenáři. A není divu, že se občas na dětství, zvláště v době, kdy ho prožíval Zdeněk Svěrák, nevzpomíná jen lehce. Však také na otázku, kdo z přítomných by se chtěl do dětství vrátit, zvedají ruku pouze tři diváci z oněch mnoha desítek přihlížejících.

Na tutéž otázku odpovídá i sám autor.

„Abych pravdu řekl, já bych se do dětství vrátit nechtěl, já jsem byl dítě stýskavý. Zatímco někdo vzpomíná na dětský tábory jako na užívárnu, já jsem je prostejskal. Kam bych se chtěl vrátit, to je asi do období, kdy mi bylo kolem třiceti, tam mě začal život bavit. Začal jsem vědět, co bych chtěl dělat, docela mi to i šlo…“

Mikrofonu se po doznání ujímá také Jaroslav Weigel, ilustrátor knihy, a když do éteru padne otázka, zda bylo jednoduché vymyslet pro knihu ilustrace, mile se pousměje.

„Tak třeba kresba, jak Rusové jedou na tanku, tu jsem obšlehl z deníku ze svýho mládí. Snažil jsem se s kresbou dostat níž, než na co jsem zvyklej.“

O jedinečnosti knihy svědčí jak maličkost ukrytá mezi stránkami, a to kopie tehdejší desetikoruny, kterou lze použít jako záložku, tak i doznání odpovědné redaktorky Romany Homonické za nakladatelství Fragment, která, teď už se smíchem na tváři, doznává, že při čtení rukopisu uronila nejednu slzu. „Ale nebojte,“ dodává rychle, „ jsou tam krásný okamžiky, krásně dojemný, ta kniha je neuvěřitelným pohlazením po srdci, po duši a je neuvěřitelně optimistická.“

A já jí to věřím. Nelze jinak, z projevů pana Svěráka je jasné, že kniha bude stejně milá a příjemná, jako on sám. Vždyť i jeho skromné přání na konci musí člověka donutit k pousmání:

„Já bych té knize přál, aby byla brzy ohmataná.“

Související knihy

Svěrák, Zdeněk

Fragment, 2013