Václav Havel se narodil 5. října 1936 v Praze do rodiny stavebního inženýra a podnikatele Václava M. Havla. To působilo celé rodině po únoru roku 1948 značné potíže. Mimo jiné, nebylo Václavovi z kádrových důvodů umožněno studovat. Vyučil se proto chemickým laborantem a maturitu získal v roce 1954 díky večernímu studiu na gymnáziu.

Již v roce 1955 se objevily jeho první články v časopise Květen. Později psal do různých časopisů, jako byly Divadelní noviny, Host do domu, Literární noviny, Tvář a jiné. Vysokou školu (ČVUT) nedokončil a byl nucen absolvovat povinnou vojenskou službu. I po ní se snažil o přijetí na AMU, ale byl odmítnut. Na přímluvu Jana Wericha ho přijali jako jevištního technika do Divadla ABC.

První divadelní hru napsal již v roce 1959 – šlo o jednoaktovku Rodinný večer. Divadlo se stalo jeho osudem. V roce 1960 přešel Na zábradlí, kde se z pozice technika vypracoval na divadelního dramaturga, psal hry a dělal asistenta režie skvělému Alfrédu Radokovi. Byla to plodná a šťastná léta. Zahradní slavnost (1963) byla první celovečerní hrou uvedenou Na zábradlí, v roce 1964 se oženil s Olgou Šplíchalovou, která byla až do své smrti jeho věrnou družkou a pevnou oporou, přestože on měl slabost pro něžné pohlaví a nikterak se tím netajil. V roce 1966 dokončil dálková studia na AMU, obor dramaturgie.

Zahradní slavnost našla brzy cestu i na zahraniční divadelní prkna. Stejně tak jeho další hry – například Vyrozumění (1965), jehož premiéru dokonce v roce 1968 osobně shlédnul v New Yorku. V letech 1968-69 se aktivně zapojoval do veřejného dění, byl například předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů, předsedou redakční rady obnoveného časopisu Tvář a sbíral jedno zahraniční ocenění za druhým. Bohužel přišla nemilosrdná léta normalizace.

Knihy Václava Havla se dostaly na index a zmizely ze všech knihoven. Autor Žebrácké opery (1972) a hry Spiklenci (1971) nesměl nikde oficiálně vystupovat a jeho hry měly premiéry v zahraničí nebo v rámci tzv. bytového divadla, protože u nás nesměly být oficiálně uváděny. V roce 1974 pracoval v trutnovském pivovaru poblíž chaty „Hrádečku“. Tuto zkušenost zúročil ve své úspěšné hře Audience (1975), kterou si s Pavlem Landovským zahrál v bytovém divadle Vlasty Chramostové. Rozhovor pivovarského sládka (Pavel Landovský) a Ferdinanda Vaňka (Václav Havel) je odrazem doby normalizace a jednou z, u nás i v zahraničí známých, Vaňkovek, které Václav Havel a spolu s ním i Pavel Kohout v té době napsali. Audience nabízí pitoreskní obraz doby, v níž je spisovatel Vaněk konfrontován s prostým a neustále více či méně opilým sládkem, svým nadřízeným, který ho žádá, aby pro něj a StB sám na sebe psal hlášení.

Přišel rok 1977 a s ním i lednové „Prohlášení Charty 77“, jejímiž iniciátory Václav Havel spolu s Pavlem Kohoutem byli. Následovalo zatčení a pobyt ve vyšetřovací cele, propuštění z ní a konečně v říjnu i soud, který Václava Havla odsoudil na 14 měsíců s podmínkou na tři roky. Do vyšetřovací vazby se pak vrátil opět v roce 1978. Následně byl v říjnu roku 1979 odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Celou tu dobu nepřestával psát polemické dopisy, protestní listy vládním představitelům a divadelní hry. Byl také činný ve výboru VONSu (tj. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) a PEN-klubu (Playwrights, Poets, Essayists, Novelists).

Z pobytu ve vězení pocházejí Dopisy Olze (vydané v samizdatu roku 1983). Bohužel zde opakovaně onemocněl zápalem plic. Jeho špatný zdravotní stav také zapříčinil jeho podmíněné propuštění do domácího vězení v roce 1983.

Jeho knihy (O lidskou identitu, Dálkový výslech) vycházely nadále v exilových nakladatelstvích, popřípadě samizdatu, a hry (Largo desolato, Pokoušení) sklízely vavříny na zahraničních prknech (Vídeň, Londýn, New York). Ve své vlastní zemi byl zapovězeným autorem, přesto jej ani přísný policejní dohled, odposlechy, domovní prohlídky a četná zadržení (další vězení v roce 1989) neodradily od psaní ostře kritických dopisů, různých prohlášení a nezamezily jeho neoficiálním stykům se zahraničím.

V listopadu 1989 se tedy zcela přirozeným způsobem dostal do čela Občanského fóra, které ho za mohutné podpory lidu nominovalo do funkce prezidenta. Jeho osoba je spojována s klidnou změnou politického systému nazývanou „Sametovou revolucí“. Stal se její tváří a byl skutečně zvolen prezidentem. V této funkci s výjimkou krátkého období v roce 1992 setrval až do roku 2003, kdy ho v čele České republiky vystřídal jeho častý názorový odpůrce Václav Klaus.

V roce 1996 zemřela po těžké nemoci Olga Havlová. Václav Havel se po náročné operaci plic počátkem následujícího roku oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou, která ho provázela po zbytek života.

Poslední hrou Václava Havla je Odcházení z roku 2008. Tuto hru dokonce jako režisér převedl i na filmové plátno. Devět měsíců po premiéře svého filmu dne 18.prosince 2011 umírá na „Hrádečku“.

Za svůj život posbíral řadu ocenění, po změně režimu i vyznamenání, čestných doktorátů, medailí a čestných občanství. Přesto stále platí, že mnohem více byl a je ceněn v zahraničí, o čemž svědčí i to, že ve Washingtonu tento týden odhalili památník u příležitosti jeho nedožitých sedmdesátých sedmých narozenin.

Vzpomeňte si tedy spolu s námi na autora her, jako byla Vernisáž (1975) či Largo desolato (1984) a Asanace (1987), i laskavého člověka, který ani v nejvyšší státní funkci neodložil úsměv a lásku k člověku.

Zdroje:

Chronologický přehled hlavních údajů o životě, literárním díle, kulturní a společenské aktivitě Václava Havla (1936 – srpen 1989) Vilém Prečan.

http://www.vaclavhavel-library.org/
http://www.vaclavhavel.cz
Ve Washingtonu odhalili památník Václavu Havlovi. Na Maltě jeho sochu nechtějí

Foto: Ondřej Sláma, Wikipedie