Když jsem poprvé spatřil Castro Laboreiro, bylo to víceméně náhodou. Uprostřed léta jsem podnikal další cestu po portugalském severu a Castro Laboreiro se na ní ocitlo hlavně kvůli jedné fotce. Na ní byl hrad, položený na vysoké hoře, svými zdmi připomínal trochu hradby v Mykénách. Byl jiný než ostatní hrady v Evropě i Portugalsku. Jak moc rozdílná je celá oblast zvaná (shodně) Castro Laboreiro jsem měl zjistit vzápětí. Zdaleka to nebyl jen hrad, na který jsem při tomto prvním pokusu nevyšplhal (při druhém pak málem umrznul); celé jeho okolí už jen svou přírodou vymykalo severu Portugalska a vůbec Iberskému poloostrovu. Připomínalo mi Bretaň, porostlé vřesem a duby ověšenými bílým jíním.

Když jsem navštívil Castro Laboreiro podruhé, už jsem věděl, co chci a co hledám. Tentokrát jsem mu věnoval většinu své cesty a rozhodl se, že zjistím, co tahle podivná část země na hranici mezi Portugalskem a Galicií skrývá. Strávil jsem dlouhé dny projížděním zapadlých vesnicí a hovory s vesničany a brzy jsem věděl, že Castro Laboreiro bude jedno z těch pár míst, která mě inspirují k napsání románu. Tak, jako se to poprvé stalo v případě neznámého poloostrova Mani v Řecku a podruhé v případě rumunského Sedmihradska.

Castro Laboreiro v sobě skrývá fascinující kombinaci prokazatelné historie a naprosto neprokazatelných legend, pověstí a mýtů. Jeho název je římský, ale původ opevnění na hoře vysoké víc než tisíc metrů je pravděpodobně ještě starší. Megalitické památky naznačují přítomnost Keltů, stejně tak místní příroda. Je zvláštní, že tak nehostinné místo vzdálené stovky kilometrů od civilizace přilákalo přítomnost římské posádky, která tu vydržela několik stovek let, snad kvůli strategické poloze. Ještě významnější pozici obranného bodu získal hrad po muslimské invazi v roce 711, kdy tu vyrostla nejprve arabská, později asturská pevnost.

Definitivně do křesťanských rukou ji však získal teprve první portugalský král, Afonso Henriques. Významná byla také pro dalšího portugalského krále, Denise, jenž se proslavil jako možná největší středověký básník z královského rodu, a také jako neuvěřitelný proutník. Jeho nepřeberné množství nemanželských dětí nakonec zatáhlo do občanské války na sklonku života celou zemi, vždyť mnoho z nich si dělalo stejný nárok na trůn, jako odstrčený a pochopitelně zasmušilý právoplatný dědic Afonso. Občanská válka zasáhla také Castro Laboreiro, které se mezitím stalo hraniční pevností mezi Portugalskem a Kastilií, stále s chutí pokukující po menším sousedovi. Na hrad si právě s kastilskou pomocí dělal zálusk mimo jiné jeden z Denisových bastardů, ne shodou okolností ovšem podobně nadaný trubadúr, jako byl sám Denis.

Po konci války pak spojil král osud hradu s další evropskou událostí; několik let předtím byli totiž zrušeni templáři. Zatímco v jiných zemích je upalovali, portugalský panovník bez ohledu na papežovu (ne)vůli portugalské a mnohé uprchlé templáře nepostavil na hranici, ale vytvořil z nich Kristův řád. Castro Laboreiro se stalo jednou z komend velmi mocné a vlivné organizace, po níž je dodnes možné obdivovat pohádkové sídlo v Tomaru. V zapadlé oblasti však prý nacházeli útočiště i jiní uprchlíci, třeba radikální františkánští spirituálové, vzbouření proti papeži Janu XXII., jenž jim nařídil vlastnit majetek a pomohl k absolutnímu rozkolu v řádu vrcholícímu rovněž pronásledováním a upalováním.

Legendy nejsou o nic méně zajímavé než historie a kdo ví, možná nejsou zas tak nepravdivé. Jejich inspirací jsou samozřejmě dolmeny a menhiry, označované za domovy víl, dubové háje, stařičké kostely a také římské a středověké mosty, kterých málokde najdete tolik na jednom místě. Tak třeba jednomu z nich se říká Ďáblův most, protože měl vzniknout na žádost zločince utíkajícího před spravedlností. Tyčí se nad hlubokou proláklinou, kde ďábel, přirozeně výměnou za už stejně dost černou zločincovu duši, most postavil a zločinec po něm unikl, avšak pronásledujícím se neukázal. Zato se zjevoval dalším lidem a pokoušel je ke hříchu, až se o léta později jeden odvážný kněz rozhodl most zbavit ďáblovy přítomnosti, což se mu prý povedlo. I když podle jedné verze při pokusu o tento čin zmizel. Takže těžko říct, jak je to s ďábelským mostem nyní. Nebo je tu legenda o zmizelém klášteře, potrestaném za hříchy řeholníků a především jejich převora, jenž byl vymazán z povrchu zemského velkým zemětřesením. Někteří vesničané mi tvrdili, že občas narazí uprostřed lesa na jeho zvonici. A vůbec to není dobré znamení, protože z věže se ozývají úpěnlivé prosby nehodných mnichů o Boží slitování.

V Castru Laboreiru mimochodem nejenom vypráví příběhy ze starých dob; mnohé pradávné tradice tu přetrvaly. Nejviditelnější tradice je ovšem docela nová. Většina místních žen do dnešní doby chodí zahalených od hlavy až k patě v černém, připomínající trochu muslimské ženy. Oblékají se tak bez ohledu na roční období nebo počasí, pro práci na poli nebo třeba pasení ovcí v místních horách. Doufal jsem, že se jedná o zvyk středověký, ale jedna z žen mi vysvětlila, že vznikl teprve po Druhé světové válce. Muži totiž kvůli nedostatku práce hromadně odcházeli do Francie a jejich manželky, zanechané doma k tvrdé obživě v zemědělství a k péči o děti, na znamení smutku navlékly černé, smuteční šaty. Od té doby je nesundaly, přestože se mnozí manželé vracejí. Dnes se to možná ukáže jako příhodné, uprostřed ekonomické krize a raketově rostoucí nezaměstnanosti.

Ať už se jedná o historii a legendy, staré a mnohem novější tradice, nebo třeba o pouhou fyzickou nádheru zapomenutého místa, Castro Laboreiro je ideálním místem pro vznik románu. Ten můj, z období vlády krále-básníka, vzniká díky této inspiraci víc než rok a konečně se blíží ke konci. Stejně jako tento text. Bude chvíli trvat, než se do Castra Laboreira zase vrátím; můj zájem o Portugalsko během let přerostl do zájmu o Brazílii, letos objevovanou, a celou Latinskou Ameriku. Také můj výzkum míří směrem za oceán. Přesto se nedá zapomenout. Ostatně i Kristovi rytíři, bývalí templáři, kteří byli jedněmi z mnoha obyvatel tohoto kraje okolo dávného hradiště, také vyráželi za oceán, objevovat Nový svět.
Ale přesto se zase vraceli. Blížící se dokončení románu snad tedy také přinese návrat ztraceného autora do místa, které mu přineslo tolik inspirace.

O autorovi

František Kalenda (*1990) je český publicista a spisovatel. Je autorem dvou historických románů: Despota (Signum, 2011) ze středověkého Řecka a Ordál (Vyšehrad, 2012) z Transylvánie v období mongolských nájezdů. V roce 2012 publikoval na pokračování dobrodružnou knihu pro děti Pes, kocour a sirotek. Píše také o Latinské Americe a portugalsky mluvících zemích, především pro Deník Referendum. V současné době studuje magisterský program obecná antropologie na Univerzitě Karlově.

Foto: autor

Související knihy

Kalenda, František

Vyšehrad, 2012

Kalenda, František

Signum, 2011