Denis Diderot se narodil 5. října 1713 ve francouzském městečku Langres do tradiční katolické rodiny. Vychováván byl na jezuitské škole a měl se stát knězem, v roce 1734 však uprchl do Paříže a tam se snažil prosadit v literatuře, která mu byla nejbližší. V Paříži získal titul magistra umění a živil se jako soukromý učitel, překladatel a spisovatel najatý pro sepisování kázání pro misionáře.

Ve své době se stal doslova synonymem proticírkevního odporu a v roce 1746 anonymně vydal svou první knihu, Myšlenky filozofické, kde se názorově shodl s Voltairovým „rozumovým náboženstvím“. V Diderotovi dlouho uzrávala myšlenka vydat dílo, jež by obsáhlo všelidské vědění, a kladl si za cíl vytvořit jakési „nové evangelium lidstva“. V roce 1751 se mu jeho tužby pilnou a neúnavnou prací naplnily a spolu s dalšími dvěma stovkami autorů vydal Encyklopedii aneb Racionální slovník umění, věd a řemesel, která vyvolala mnoho rozporuplných reakcí ve všech společenských vrstvách. Svým materialistickým pojetím narážela ze strany vlády a církve na velký odpor, byla označována za kacířskou a několikrát byla i zakázána, přesto se v desetitisícových nákladech šířila po celé Francii a plně dokončena byla až v roce 1772. Stala se základním encyklopedickým dílem vzdělané Evropy 18. století i nejdůležitějším teoretickým spisem Francouzské revoluce.

Diderot byl také jedním z prvních představitelů novodobé prózy, mezi jeho nejznámější díla patří román Jeptiška (1794), kde pochybuje o smyslu klášterního života a brojí proti falešné zbožnosti, nebo kniha Jakub Fatalista a jeho pán (1796), ve které se zabývá filozofickými otázkami svobodné vůle – zda je člověk ve svém jednání svobodný, nebo je řízen osudem. Přes svou pracovní vytíženost zvládl Diderot napsat i pár divadelních her, z nichž nejúspěšnější byly Nemanželský syn (1757) a Otec rodiny (1758).

I po vydání Encyklopedie ale Diderot trpěl chudobou, žil ve značně nuzných poměrech, a když chtěl své dceři vyplatit věno, nemohl jinak, než prodat svou vyhlášenou knihovnu. To se dozvěděla ruská carevna Kateřina II., která mu za knihovnu vyplatila přes 15 000 franků a jmenovala jej doživotním strážcem. V Petrohradě se francouzský osvícenec těšil veliké úctě a po jeho skonu, 31. července 1784, se mu dostalo uznání i v jeho milované domovině. Po Diderotově smrti ještě dlouho vycházela další jeho nezveřejněná díla, z žánru estetiky to byla Esej o malířství (1796) a Herecký paradox (1830), nebo například také již dříve zmiňované prózy (Jakub Fatalista a jeho pán, Jeptiška).

Zdroje:
cs.wikipedia.org, www.cesky-jazyk.cz