Arnošt Goldflam: Bylo, nebylo… kdoví…

24.9.2013 Arnošt Goldflam Bez komentáře

Můj tata, (psáno i vyslovováno vždy krátce), říkával vždycky: „Jo, kdyby nebyl ten Hitler, to by bylo! Žila by celá naše rodina, příbuzní, dětí plno a tak není nic. Jsem sám, nikoho nemám, nikdo za mnou nepřijde… za nic to nestojí.“

Já jsem vždycky namítal: „Ale tato, vždyť jsem tady u tebe skoro každý den“, a tata jenom opáčil, že „no jo, ty, to nic není, ty přijdeš vždycky jenom na skok,“ a když jsem se bránil, „vždyť musím taky pracovat, živit rozsáhlou rodinu, hladové krky nepočkají, děti musí jíst,“ říkal on zase: „Ale máš jen jednoho otce, který je navíc ještě sirotek!“

„No, samozřejmě, že seš sirotek, tato, vždyť už je ti málem pětadevadesát,“ bránil jsem se, „tak těžko můžou být tvoji rodiče naživu.“

„To máš výjimečně pravdu, ale kdyby nebyl ten Hitler, tak kdoví, co by bylo. Jo, ten Hitler, ten nám dal, o všechno a o všechny nás připravil, celý život nám vzal, veškerá radost, co by mohla být, je pryč“, hluboce vzdechl tata a pohroužil se do četby inzerátů na seznámení, měl totiž v úmyslu se případně oženit, kdyby našel nějakou šikovnou, baculatou a oddanou ženu mladších středních let, dobře situovanou, bez závazků. Já jsem tomu ovšem, vzhledem k jeho pokročilému věku, velkou šanci nedával, ale o tom teď není řeč.

Kdyby ale bylo všechno jinak. Na vídeňské akademii by přijali mladého a nadšeného, byť nepříliš talentovaného muže, jakž takž by vystudoval, maloval by realistické žánrové obrázky, portréty a městská nebo vesnická zákoutí a vzhledem k setrvalému pokleslému vkusu většinové populace by měl docela slušnou klientelu, prodával by své obrázky a kresby a byl by slušně živ, něco by se snad i dalo odložit na horší časy. „Kde se ale usadím definitivně?“, říkal by si mladý výtvarník, „no, ono je tady to město, jak jsem tam tehdy přestupoval, když jsem jel na ty pohovory, no, to… to Brno! Tam já půjdu, to je, aspoň se mi to tak tehdá zdálo, akorát. Ani velké, ani malé, trošku zaprděné, tam bych mohl prorazit, uplatnit se a vyniknout.“

A tak by se vydal do Brna, pronajal si nějaký menší byt v Králově poli. Přes den by maloval a večer chodil na Semilasso do hospody, na pivečko nebo jídlo a koncem týdne i na nějakou tu taneční zábavu, zkrátka, berme to jako realitu, jakože to tak i bylo a teď jsme i zpět v těch dobách.

Brno je ovšem z větší části německé město. Ale on pan Hitler není předpojatý, není ani nějaký vypjatý nacionalista a na svůj slib, daný Stalinovi, že se podívá i na ty Židy, úplně zapomněl. Naučil se i pár českých slovíček, a když je potřeba, v obchodě, nebo zrovna na té taneční zábavě, docela dobře se domluví. A taky to netrvá dlouho, mladý malíř si na nedělním odpoledním čaji všimne hezké, hnědovlasé dívky, a vyzve ji k tanci. Ono mu to sice moc nejde, ale ona taky není žádná baletka, a tak si raději sednou, povídají si a docela pěkně jim plyne čas. Mladý umělec děvčeti imponuje, jeho názory jsou solidní, ví co chce a jako muž se jí také líbí. Je přesně ten typ solidního bohéma. Oblečení je čisté, upravené, k tomu bohémský šáteček kolem krku, maličko rozčepýřená patka vlasů, spadající do čela. Její otec, majitel instalatérské firmy, pan Ryšánek, i maminka, rozená Loudová, si pana Hitlera také brzy oblíbí. A tak se Helenka a Adolf brzy vezmou. Jako svatební dar dostanou domek hned vedle nějakých Židů, jsou prý to ale poměrně slušní lidé, Goldflamovi se jmenují. Rodiny se seznámí a v rámci sousedských vztahů spolu i komunikují. Zdraví se, pohovoří i o počasí, pochválí si vzhled i chování dětiček. Oni totiž Hitlerovi mají už taky děti. Malý Jaroušek se jmenuje po dědečkovi Ryšánkovi, pak další, Věruška zase po babičce, pak jsou v pořadí dvojčata, Dolfíček a Helenka, po tatínkovi a mamince. Pan Hitler je váženým královopolským umělcem, dokonce i radnice si od něho koupila obraz, je to pohled na Královo pole od Soběšic. A lidé kupují. I Goldflamovi, přesto, že on, ačkoliv je inženýr a pracuje v Královopolské, nemá nějaké zvlášť dobře placené místo, si časem koupili malý obrázek, nechali si namalovat portrét všech holčiček, Mimi, Sylvy a Berty. Kluků bylo šest, to by zase už stálo moc peněz. Ovšem úplně bez problémů to sousedské soužití taky není. Věruška i Helenka jsou za pár let už hezká mladá děvčata a člověk si musí dát pozor, kdoví, jak to bylo s tou Anežkou Hrůzovou a není nikde stoprocentně potvrzeno, že ti Židi do macesů tu krev křesťanských panen nedávají. Aspoň tchán, pan Ryšánek, ostatně i tchyně, měli velkou starost. Ono totiž pana Hitlera by to vůbec nenapadlo, ten na takové věci vůbec není. A taky někdy i trochu kritizuje to, co se teď děje v sousedním Německu. Tam se zmocnila vlády nějaká partaj, Národně Socialistická Německá Dělnická Strana a jejich Vůdce, jak mu tam říkají, a dělají tam prý úplnou paseku a chystají prý válku a chtějí prý zlikvidovat všechny Židy. „Koho tohle může napadnout?!“ říká vždycky pan Hitler a udiveně kroutí hlavou, „co proti nim mají?“, a pan Ryšánek mu na to říká: „Víš, Dolfo, promiň, ty seš umělec a těmhle věcem nemůžeš rozumět, tak se do toho laskavě nepleť!“ A pan Hitler už se nadechuje, že by něco dodal, ale když po něm jeho Helenka loupne očima, radši zmlkne a do polemiky se nepouští, však nakonec má pan Ryšánek – svým způsobem – možná pravdu, pan Hitler je dnes přesvědčený benešovec a do těchhle věcí se opravdu neplete, on je zastáncem slušnosti a smíru a spíše ustoupí, než aby se hádal. Nakonec ti Goldflamovi odvedle, od té doby, co se tohle děje, jsou nějací nevrlí a protivní a tváří se uraženě a taky už nezdraví tak jako dřív.

A čas se žene strašnou rychlostí a už je tady i Protektorát a ti Goldflamovi se producírují se žlutýma hvězdama a ještě se provokativně tváří, jako by to bylo nějaké vyznamenání. Pan Hitler a celá jeho rodina raději přejdou na druhou stranu, jen aby byl klid, jak říká pan Hitler: „Radši uhneme a nebudeme se přece hádat.“ A pak najednou ti Goldflamovi zmizeli, kdovíkam, úplně jako by se vypařili, byli jen naposledy vidět, brzy ráno, jak někam pochodují, každý s kufříčkem, asi na prázdniny, řekli si Hitlerovi. Ale každopádně jsou pryč, ten dům byl teď prázdný, tak ho Hitlerovi od obce koupili, a docela levně, ba byl dokonce i pořád ještě zařízený, tak oba ty domky spojili, v jednom se zřídil ateliér, poněvadž pan Hitler byl stále žádanějším a uznávanějším umělcem a vystavoval i v Německu a taky tchán tam měl v přízemí malou dílnu, poněvadž rozšiřoval závod. Takže to všechno tak pěkně a šikovně dopadlo, má tak někdo štěstí, jak se říká! Ovšem, když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří, nebo, jak se říká, štěstí přeje dobrým lidem. A taky se říká, že na posranýho aj hajzl spadne a Pánbůh se vysere vždycky na větší hromadu. Ale to jsou jenom takové řeči a lidi toho nakecají až jednoho hlava rozbolí a bolí a bolí, a jestli nepřestala, tak snad prý ho bolí pořád. No, každému podle jeho gusta… však proti gustu žádný dišputát!

Arnošt Goldflam

O autorovi

Arnošt Goldflam (* 22. září 1946, Brno) je český režisér, dramatik, herec, pedagog a spisovatel.

Narodil se v Brně v židovské rodině. Po vystudování JAMU působil v brněnských divadlech Večerní Brno a Divadlo X, od studijního věku taktéž vystupoval v Divadle na provázku. V letech 1978 až 1993 působil v divadle HaDivadle. V 80. letech začal být obsazován do menších filmových a televizních rolí. Největší ohlas měly role Arnošta ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag a Lustiga ve snímku Lotrando a Zubejda. Kromě herectví se věnuje také režii a v neposlední řadě je i autorem mnoha divadelních her. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dospělou dceru. Jeho nynější manželkou je výtvarnice a scénografka Petra Goldflamová-Štětinová, se kterou má syna a dceru. Jim a své otcovské roli věnoval několik svých knih.

O autorovi: Wikipedie, foto: redakce

Úvodní foto: Petr Novák, Wikipedie

Doporučení:

Share