Autorka se sepsáním tohoto pravdivého příběhu pokusila alespoň zčásti vyrovnat s krutými zážitky z dětství, kdy byla zneužívána vlastním otcem. Její životní úděl sledujeme od jedné z nejranějších vzpomínek – ode dne, kdy šla poprvé do školy.

Už v prologu je čtenář společně s malou Barbarou svědkem napadení vlastní matky opilým otcem. Když následující den maminka prohlásí, že jí Barbara vlastně zachránila život, je i ostatním sourozencům, kteří tu noc tvrdě spali, naprosto jasné, co se stalo. Všichni zároveň vědí, že se to bude opakovat.
Otcovo násilnické chování vůči matce skutečně pokračuje. S výjimkou nejstaršího syna své děti bezostyšně bije a týrá je i psychicky. To vyvrcholí v den, kdy Barbaře zakáže odejít se zbytkem rodiny na mši pod záminkou neuklizeného pokoje. Tu květnovou neděli začne autorčina noční můra, která se zdá být nekonečná.

Několikrát svitne Barbaře naděje, že jejímu utrpení už bude konec. Znovu a znovu je však vnějšími okolnostmi zatlačena zpět do role zneužívané dívky, která díky otcovým výhrůžkám smrtí nemá odvahu svěřit se se svým nebetyčným utrpením matce, spolužačkám ani mladšímu bratru Paulovi, se kterým jsou jinak skvělými spojenci.

Nemusíte být zkušeným detektivem, abyste se dovtípili, že Barbaře se nakonec podaří vymanit z otcova područí. Jinak by těžko tato kniha mohla kdy vyjít, aniž by to pro ni samotnou mělo fatální následky. Otázkou je, zda soudní proces s otcem pro ni nemá fatální následky i tak.

To, čím si musela projít teprve osmiletá holčička a jak dlouho trvalo, než se karta jejího osudu obrátila, je neuvěřitelné. Jak se k celé kauze nakonec postavila její rodina, je šílené.

Možná si při četbě jednoho z četných líčení napadení otcem řeknete, že je to vlastně pořád totéž a stačila by zmínka, že obdobná situace se v daném období několikrát opakovala. Uvědomíte-li si v plné síle, o čem vlastně autorka píše, začnete na román pohlížet jinýma očima a dojde vám, že bez těchto opakovaných scén by Barbařin příběh ztratil na autentičnosti, pro čtenáře by měl jinou výpovědní hodnotu a jeho napsání by zřejmě mělo i jiný výsledek pro samotnou autorku.

Co bych knize skutečně vytkla, je překlad z angličtiny, ve kterém nejednou narazíte na doslovně přeložené anglické vazby, které působí dost nepřirozeně. V textu jsem si nemohla nevšimnout ani evidentně nesprávného překladu anglického slova sympathy, které znamená soucit, pochopení, účast, nikoli sympatii, jak jeho význam vyložila překladatelka. Ač jsem originál nečetla, odhaduji, že otec skutečně neočekával od přítomných projev sympatií v momentě, kdy zjistil, že mu vandalové zničili loďku.

Autobigrafický román Tati, prosím ne! ukáže všem dívkám, které si procházejí podobným peklem na zemi, že cesta z něj existuje. Těžko odhadnout, zda budou mít sílu takovou zpověď číst i ty, které zasáhl podobný osud. Každopádně kniha přesvědčí ty, kteří mají v životě takové štěstí, že je to pro ně jen cizí příběh, že vykročení z tohoto bludného kruhu je neskutečně obtížné a pro mnohé oběti násilí již opravdu nad jejich síly.

Související knihy

Naughton, Barbara

Alpress, 2010

Naughton, Barbara

Alpress, 2010