Píšu divadelní hry. Být dramatikem má totiž výhodu v tom, že se po premiéře nikdo moc nepídí po autorovi. Nanejvýš se vás pokusí oslovit nějaká teatroložka nebo adept studia divadelní dramaturgie. Běžní diváci se zajímají o aktéry nebo režiséry – ale kolem autora textu humbuk nebývá. A toto inkognito mi vyhovuje.
V pauzách mezi psaním divadelních her jsem se však průběžně odreagovával psaním povídky, která se postupně rozšiřovala, až z ní vznikl román Poslední kniha, který v dubnu 2013 vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Pár dnů poté, co jsem pak v červenci téhož roku absolvoval v rámci Měsíce autorského čtení turné po čtyřech městech (Brno, Košice, Ostrava, Wroclaw), kde jsem četl úryvky z tohoto románu, mé inkognito nemělo už tak neotřesitelnou podobu.
Jedno odpoledne jsem seděl u černo-červeného stolu v Paláci Prigl, kam si s oblibou chodím číst nebo psát. Ten den jsem tam upravoval dialogy rozepsané hry, kterou jsem kvůli přípravám vydání Poslední knihy nestačil dokončit.
Zvedl jsem oči od přepisovaných replik, abych se napil piva, když jsem zpozoroval, jak se ke mně od vchodu řítí lokálem cizí muž zavalitější postavy. Před sebou měl napřaženou pravou ruku s rozevřenou dlaní, jako by si tím vytyčoval směr k mému stolu, u kterého se zastavil a vyhrkl: Jsem inženýr Hlouška – a rozevřenou dlaní mířil na mě.
Vstal jsem, i když mi bylo jasné, že si mě plete s někým, s kým tady má dohodnutou schůzku, opětoval jsem podání ruky, načež mi silně stiskl dlaň.
Těší mě, inženýr Hlouška – zopakoval důrazně své jméno a dodal: Četl jsem vaši Poslední knihu.
Tato informace narušila můj dosavadní klid. Dotyčný si mě zjevně s nikým neplete…
Mám něco, o čem zaručeně napíšete – pokračoval.
Cože? Udiveně jsem se mu zahleděl do odhodlaných očí.
Námět, vykřikl. Chápete? Mám pro vás námět! Tak to tady zatraceně sbalte a pojďte! Pojďte a uvidíte – opakoval, když viděl mé rozpaky.
Nic jsem nechápal: Kam jako?
Slavím padesátiny. A tam uvidíte něco, co ještě žádnej spisovatel neviděl.
A… co tam uvidím?
Tak pojďte, chlape, a nevyptávejte se furt – začal sbírat ze stolu mé popsané papíry.
Zaplatil jsem u baru, zasunul papíry do batohu, inženýr vyšel z Paláce na ulici a já ho s nejistotou i zvědavostí následoval.
Když se na Křížové zastavil u taxíku, který stál na kraji chodníku, polekal jsem se: Copak my někam pojedeme?
Místo odpovědi otevřel inženýr zadní dveře taxíku a já jsem s jeho pomocí nastoupil. Zabouchl za mnou dveře, sám si sedl vedle řidiče a vítězně řekl: Můžem.
Auto se prudce rozjelo.
Kam vlastně jedeme? Zeptal jsem se kus za první křižovatkou, se snahou nedat na sobě znát obavy.
Do Rosic, odpověděl a po zbytek cesty mě ujišťoval, že to, co na oslavě jeho padesátin uvidím, ještě zaručeně žádnej spisovatel neviděl. Když prý četl Poslední knihu, bylo mu jasný, že právě já jsem spisovatel, kterej to za každou cenu vidět musí. Na mou duši, to ještě žádnej literát neviděl, na mou duši – opakoval, dokud jsme nedorazili do Rosic. Taxikář zastavil před rodinným domem, který svou výstředností zastiňoval ostatní.
Jen co jsem vystoupil z auta, lapil mě inženýr silnými prsty za rameno a postavil mě před vchod. Jste můj dárek, tak to nepokazte – řekl, když taxík objel, dlaně si přiložil k puse a já jsem uslyšel zahalekání, jako by zanaříkal nějaký raněný pták.
Vchodové dveře se otevřely a korpulentní žena procedila mezi zuby: No to je dost…
Inženýr od ní vzal papírovej sáček, beze všeho mi ho nasunul na hlavu a sykl: Hlavně to nepokazte. Prošli jsme domem, inženýr otevřel další dveře, papírovej sáček mi z hlavy sundal a vítězně mi oznámil: Jsme na místě.
Stáli jsme za domem na slavnostně vyzdobené zahradě mezi bazénem s vodou a prázdným zvířecím chlívem s pootevřenými dvířky. Stromy i keře na zahradě byly ověšené barevnými stuhami jako na náměstí při hodech, na trávě bylo rozmístěno množství lampiček, jejichž barevný svit zatím nebyl kvůli dennímu světlu postřehnutelný, a uprostřed zahrady stál na trávníku masivní stůl s bílým ubrusem, na kterém byly naskládány podnosy plné smažených řízečků a nakrájených salámů, slaniny a klobás. Za stolem seděly dvě mladší ženy, jejichž věk nebylo jednoduché odhadnout (nemuselo jim být ještě ani dvacet, ale klidně už jim taky mohlo být přes třicítku). Obě se v obličeji nápadně podobaly inženýrovi a s naprostým nezájmem civěly na mě a na inženýra. Čekal jsem velkou společnost, ale kromě nich tam zjevně nikdo další nebyl.
Tak to je on – oznámil stroze inženýr.
Už můžem začít jíst? Zeptala se nevraživě jedna z nich, bez sebemenšího zájmu o mou osobu.
Padesátiny mám jednou za život – pokračoval inženýr, jako by zahajoval svůj životní proslov.
Tak můžem nebo ne? Zeptala se důrazně druhá.
Jistě. Jen malej moment. Dneska, Laděnko a Blaženko, když mám ty padesátiny, tak dneska můžete jíst maso jen tak, bez příloh. A platí to i pro pana autora, položil mi ruce na ramena a usadil mě ke stolu. Samotný maso, jen tak bez pečiva, bez rýže, bez kroket, bez těstovin, jen maso s masem – oznamoval velkolepě. Prosím, pane autore, začněte.
Promiňte, inženýre – chystal jsem se mu vysvětlit, že jsem už několik let vegetarián a že mi to tak vyhovuje.
Tak už můžem? Zeptala se výhružně Laděnka nebo Blaženka, přičemž na mě obě mířily svým nasupeným pohledem.
Nejdřív pan autor, jako host – říkal omluvně inženýr, posadil se ke stolu a s očekáváním mě vybídl: No tak, prosím…
Bylo mi jasné, že mé vegetariánství musí jít pro dnešek stranou. Vzal jsem do ruky plátek nějakého salámu a tak, aby to všichni viděli, jsem ho půlku ukousl.
V tu chvíli se Laděnka i Blaženka s vervou pustily do masa vyskládaného na stole, jako by je před chvílí někdo vypustil z toho chlívku, co stál naproti bazénu.
Taky inženýr se hltavě začal cpát masem a brzy si ke stolu přisedla i ta korpulentní žena, která při našem příjezdu podala inženýrovi papírový pytel určený na mou hlavu, a s nevídanou lačností to všechno hltala. Během té bizarní hostiny se u stolu nepromluvilo. Místo toho se ozývalo trojité mlaskání, během kterého mě tu a tam dal inženýr s mastným knírkem a naditými tvářemi posunkem jasně najevo, abych jedl.
Když se začínalo stmívat a barevná světla luceren v trávě se zvolna zakusovala do houstnoucího šera, najednou inženýr přestal jíst, otřel si mastnotu z prstů do kalhot, odkašlal si a vstal:
A teď, pane autore – řekl slavnostním tónem – teď to přijde.
Všechny tři ženy přestaly mlaskat a položily kousky masa na stůl v evidentním očekávání.
Uvidíte, co ještě žádnej spisovatel neviděl. A pak vám nezbude, než o mých padesátinách napsat – zašeptal. Otočil se směrem k domu, dlaně si přiložil k ústům, a stejně jako když jsme stáli před domem, jsem uslyšel cosi znějící jako halekání raněného ptáka.
Krátce na to se otevřely dveře a z domu vešel na zahradu divoce vyhlížející, rozcuchaný, neholený muž. Přišoural se ke stolu, jednoho po druhém si nás ostražitě prohlížel a vzal si kousek slaniny.
Náš Ruda – představil mi inženýr dotyčného, který pomalu ujídal další kousky masa a očima stále přejížděl po našich obličejích.
Chtěl jsem mu podat ruku, ale inženýr mě zarazil a zašeptal mi do ucha: Teď sledujte, autore. Zpod stolu vytáhl litrovou láhev naplněnou až k okraji hrdla čirou tekutinou a teatrálně se zeptal: Kdopak si dá kalvádos? A pohledem se zvídavě zastavil na Rudovi.
Ten položil na stůl kousek masa, který se právě chystal sníst, a zkoumavě hleděl na inženýra, který na mě jedním okem nenápadně mrkl a ještě teatrálněji se zeptal: To by mě zajímalo, jestlipak si tady někdo dá kalvádos…
Laděnka s Blaženkou i korpulentní žena upřeně hleděly na zaraženého Rudu.
A teď to přijde, autore – zašeptal inženýr na půl huby a otevřel láhev.
Já přece nepiju – tiše vyslovoval Ruda.
Dneska mám padesátiny a tady pan autor se přijel podívat, jestli mi připiješ na zdraví. A podal otevřenou láhev Rudovi.
Ruda ji opatrně vzal, přičuchl k obsahu, zaklonil hlavu, a bez jediného přerušení plynule vypil celý obsah láhve. Pak si utřel hřbetem ruky orosené čelo a prázdnou láhev položil na stůl.
V tu chvíli všechny tři ženy vstaly, každá vzala ze stolu nejbližší podnos s masem, a překotně se rozběhly do domu.
Je to tady – zahudroval inženýr a spěšně následoval prchající ženy.
Co je tady? Otočil jsem se za inženýrem, který za sebou zavřel dveře a slyšitelně v nich otočil klíčem.
V ten moment vydal Ruda děsivý zvířecí řev. Prudce jsem otočil hlavu a uviděl jeho rudnoucí obličej a krvavějící bělma. Otevřením kalvádosu vypustil inženýr zuřícího býka a Ruda se proměnil v Minotaura.
Znovu strašlivě zařval – a k mému oddechu se otočil a rozběhl se do chlíva. Jenže úleva trvala jen chvilku, než se Minotaurus objevil ve dveřích chlíva a s příšerným řevem se rozběhl směrem ke mně, přičemž nad hlavou prudce máchal sekerou.
Nepřemýšlel jsem a dal se hned na úprk.
Kličkoval jsem v sílící tmě mezi keři osvětlenými barevnými lucernami, Minotaurus nabýval větší a větší zuřivosti a začínal mě dohánět. Párkrát jsem se spěšně pokusil vylézt na některý ze stromů, jenže než bych se dostal do bezpečné výšky, Minotaurova sekera by se mi nejspíš stala osudnou.
Nakonec se mi podařilo schovat se za chlív, odkud jsem viděl, jak inženýr se třemi ženami všechno pozoruje z horního patra domu. Z jejich tváří jsem usoudil, že se Minotaurus blíží k mé skrýši, čemuž odpovídal i jeho sílící řev.
Inženýr otevřel okno a naléhavě na mě volal: Rychle, autore, bazén! Rychle skočte do bazénu, Ruda se vody bojí!
Bez váhání jsem se rozběhl k bazénu a oblečený s mobilem v kapse jsem skočil do vody…
Když se pak inženýrovi podařilo po delším úsilí zavřít Minotaura do chlíva, pomohl mi z bazénu ven a přitom si liboval: Tak to muselo být, autore, muselo. Jinak byste o mých padesátinách nenapsal.

O Pavlu Trtílkovi

Narozen 6. září 1977 v Brně. Vystudoval divadelní dramaturgii na JAMU, kde nyní působí jako pedagog. Je autorem dvacítky divadelních her a spoluautorem několika překladů z francouzštiny (Ionesco, Tardieu, Beckett, Pinget, Dubillard). Jeho hra Poslední večeře získala Cenu Alfréda Radoka za rok 2003, jeho hry Špína, Můj krásný svět (spoluautor Jan Krupa) a Večer umělců se dostaly do finále této soutěže. Za hru Pět set milionů Číňanů míří na Západ hledat si nevěsty obdržel v roce 2010 italskou cenu Lago Gerundo, hra Večer umělců byla roku 2011 oceněna v soutěži Cena Konstantina Trepleva a jeho hra Sestřičky získala v roce 2012 Cenu diváků na Festivalu současné evropské dramatiky Les Eurotopiques ve francouzském Lille. Román Poslední kniha vydaný roku 2013 nakladatelstvím Větrné mlýny je jeho prozaickým debutem.

Foto: autor, fysis.cz

Související knihy

Pavel Trtílek

Větrné mlýny, 2013