Lidský pokrok je po zvážení všech aspektů dobrá věc a navzdory vždy dobrým důvodům ke stížnostem a bědování je svět nyní pro průměrného člověka tak dobrý pro život, jakým nikdy dosud nebyl – a to platí i přímo teď, v době hluboké ekonomické recese. Nejen o tom hovoří autor knihy Racionální optimista.

Knihu Racionální optimista vydalo nakladatelství Dokořán ve spolupráci s nakladatelstvím Argo.

Dnes je velkou módou bojovat proti „potravinovým mílím“. Čím déle potraviny cestují na naše talíře, tím se spotřebuje víc ropy a tím víc to ohrožuje přírodu a mír. Proč se ale zaměřovat pouze na potraviny? Neměli bychom protestovat i proti tričkovým mílím nebo notebookovým mílím?
Ovoce a zelenina koneckonců tvoří více než 20 procent veškerého vývozu chudých zemí, kdežto většina notebooků se vyváží ze zemí spíše bohatých, což znamená, že diskriminovat jen dovozy potravin je prakticky totéž jako diskriminovat dovozy z chudých zemí. Dva ekonomové po studiu celého problému dospěli nedávno k závěru, že celý koncept potravinových mílí je „jako ukazatel udržitelnosti naprosto mylný“. Převoz potravin od farmáře do obchodní sítě vytváří pouze 4 procenta veškerých emisí oxidu uhličitého. Chlazením britských potravin se vypouští desetkrát tolik emisí než jejich chlazením za letu a padesátkrát více emisí vzniká cestami zákazníků do obchodů. Dovozem novozélandského jehněčího do Anglie vzniká stejný objem emisí jako dodávkami velšského jehněčího na londýnský stůl; růže z Nizozemska, pěstovaná v ohřívaném skleníku a prodávaná v Londýně, má šestkrát větší uhlíkovou stopu než růže z Keni, vypěstovaná venku s použitím vody recyklované přes rybí farmu, která využívá geotermální energii a zaměstnává keňské ženy.
Pravda je taková, že vzájemná závislost světa prostřednictvím obchodu není nic neudržitelného; naopak je právě tím, díky čemu je náš moderní život v dnešní podobě udržitelný. Představme si, že nám náš místní výrobce notebooků na podzim sdělí, že už má tři objednávky a pak jede na dovolenou, takže tu naši už do Vánoc nestihne. Nebo nám místní pěstitel pšenice řekne, že kvůli loňským dešťům bude muset letos omezit dodávky mouky na polovinu, takže asi budeme mít hlad.
Nic z toho nám ale nehrozí, protože můžeme využívat globální trh notebooků a pšenice, díky nimž je kdesi vždy někdo, kdo nám prodá, co chceme. Díky tomu je nedostatek čehokoli vzácný a místo něj se pouze pohybují ceny.
Cena pšenice se například v letech 2006–2008 přibližně ztrojnásobila, což se stalo v Evropě i v letech 1315–1318. Tehdy ve středověku byla Evropa osídlena mnohem řidčeji, zemědělství bylo zcela „bio“ a potravinové míle byly krátké. V roce 2008 ale nikdo nejedl děti ani kvůli jídlu nestahoval oběšence z šibenice. Až do nástupu železnic bylo pro lidi levnější, když území zasažené hladem opustili, než aby platili horentní sumy za dovážené potraviny. Vzájemná závislost rozprostírá rizika, a tím je výrazně snižuje.
Rané ekonomy děsil úbytek pracovních sil v zemědělství. François Quesnay a další fyziokraté ve Francii 18. století tvrdili, že průmysl k bohatství nijak nepřispívá a že přecházení od zemědělství k průmyslu bohatství země sníží: skutečným zdrojem bohatství pro ně bylo jen zemědělství. O dvě století později vyvolával pokles zaměstnanosti v průmyslu podobné zděšení u ekonomů, kteří považovali rozvoj služeb za zbytečný a pošetilý odvrat od zásadně důležitého rozvoje průmyslu. Mýlili se stejně jako fyziokraté. Pokud jsou lidé ochotni kupovat služby, které jim jiní nabízejí, neexistuje nic takového jako neproduktivní zaměstnanost. Dnes ve vyspělém světě pracuje v zemědělství zhruba jedno procento pracovních sil, 24 procent jich je zaměstnáno v průmyslu a zbylých 75 procent nabízí filmy, jídla v restauracích, pojištění nebo třeba aromaterapii.

Bližší informace o knize najdete v článku O evoluci prosperity.

Související knihy

Ridley, Matt

Dokořán, 2013