Bobbi, spisovatelka žijící poklidným způsobem na své farmě, jednou v lese zakopla o kus kovu. Poháněna nevysvětlitelnou zvědavostí začala kopat a postupně za pomoci ostatních odhalovat zabořený vesmírný koráb. „Tommyknockeři“ potřebují lidské bytosti pro výrobu energie. Mění fyzicky i psychicky Bobbi i ostatní obyvatele Havenu a nutí je pomocí hrůzných vynálezů ničit všechny, kteří jsou proti nim. Jen Gard a Davidův dědeček jsou chráněni kovovou destičkou v hlavě (následek po starém zranění), navíc jim pomáhá láska k Bobbi a malému vnukovi. Ubrání se lidé? Kolik životů bude obětováno, aby vetřelci mohli odletět?

Knihu Tommyknockeři vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA 

Velké bouře měly velkou sílu.

Objevil se modrý plochý záblesk, který jí nabídl letmý pohled na to, co po vzoru svých sousedů začala sama nazývat zádveřním dvorkem. Uviděla pick-up, jemuž na čelním skle přistály první kapky deště; krátkou nezpevněnou příjezdovou cestu; poštovní schránku se sklopenou vlaječkou, bezpečně zastrčenou u plechové stěny; svíjející se stromy. Hned vzápětí zarachotil hrom a Peter povyskočil a zakňučel. Pohasla světla. Ani se neobtěžovala se stmíváním, mihotáním nebo naznačováním; rázem a dokonale zhasla. Zhasla autoritativně.

Bobbi sáhla po svítilně – a vtom jí strnula ruka.

Na protější stěně zahlédla jakousi zelenou skvrnu, hned vpravo od příborníku strýce Franka. Skvrna povyskočila o pět centimetrů, pohnula se doleva, potom doprava. Bobbi se přízračnou silou déjà vu okamžitě vybavil nedávný sen. Opět pomyslela na svítilnu v Poeově povídce, ale tentokrát se s ní mísila ještě jedna vzpomínka: na Válku světů. Na tepelný paprsek nájezdníků z Marsu, který rozséval zelenou smrt po Hammersmithu.

Otočila se k psovi. Uslyšela, jak jí v krku jako zanesené panty zavrzaly šlachy. Věděla, co uvidí. Světlo vycházelo z Peterova oka. Levého oka. Zářilo strašidelným zeleným přísvitem Eliášova ohně, který se po klidném, dusném dnu vznáší nad bažinou.

Ne… Peterovi nežhnulo oko, žhnul mu zákal… nebo přinejmenším to, co z něj zbývalo. Od dopoledne na veterinární klinice se ještě znatelněji zmenšil. Levou stranu Peterovy tváře ozařovalo křiklavé zelené světlo, takže vypadal jako nějaká komiksová obluda.

Bobbiným prvním impulzem bylo od Petera prchnout, vyskočit z křesla a vyrazit na útěk…

…ale byl to přece pořád Peter. A už tak byl vyděšený k smrti. Kdyby ho opustila, zakoušel by obrovskou hrůzu.

Ve tmě třeskl hrom. Tentokrát nadskočili oba. Potom se v mohutném ševelivém přívalu spustil liják. Bobbi se ještě jednou ohlédla na stěnu na protější straně pokoje, na zelenou šmouhu, která na ní dále poskakovala a kličkovala. Připomínala jí časy, kdy bývala malá a na stěně vytvářela podobné efekty pohybem zápěstí a přísvitem, který se jí linul z hodinek.

Zapadlý zelený oheň v Peterově oku, který ho zbavoval zákalu. Který ho užíral. Podívala se ještě jednou a musela potlačit nutkání ucuknout, když jí pes olízl ruku.

Té noci Bobbi Andersonová skoro nespala.

Související knihy

King, Stephen

Pavel Dobrovský – BETA, 2013