Jak nejlépe představit knihu, která je těžko zařaditelná? Nepatří mezi beletrii ani populárně naučnou psychologii, těžko ji nazvat souborem povídek. Šest příběhů je inspirováno skutečnými prožitky podanými formou vyprávění. Pět různých žen vytáhlo na světlo svůj nejdůležitější a většinou hodně intimní příběh s mužem a otevřeně se o něj podělilo.

Magda Křepelková, školitelka a terapeutka pro ženy s poruchami příjmu potravy, s přijetím svého těla a sexuality, napsala zajímavou knihu Tanec divošky. Nejedná se však o její prvotinu, ale nový, tvůrčí počin. Její první kniha, otevřená, autobiografická zpověď Příběh ženy měla za cíl dodat čtenářkám odvahu žít svůj vlastní život.

Kniha, kterou si autorka letos vydala vlastním nákladem u nakladatelství Ladění Brno, familiérně nazývaná Divoška, otvírá ženská srdce. Příběhy, které ženy vypráví, jsou někdy úsměvné, jindy smutné. Jedno je ale jisté. Jejich příběhy mohou mnohým ukázat cestu z bludného kruhu. Každá žena si zde může najít to, co rezonuje s jejím nitrem, jejím životním příběhem.

Abych vám tématiku co nejvíce přiblížila, rozhodla jsem se vám krátce představit jednotlivé příběhy.

Kapitola Dvířka z vězení hovoří o uvědomění si své ceny a cesty. Žena středního věku vypráví, jak se jí skrze touhu po vědění otevřela zajímavá cesta ke svému nitru, pravému já.

Probuzená krása nádherně popisuje, jak v nás ten správný partner může probudit sebelásku a sebepřijetí. Na první pohled nehezký, nezajímavý muž probudí v dívce to, co ona sama nevidí ani necítí – lásku k sobě sama.

Virtuální milenec nám představuje mladou dívku prožívající platonickou lásku, skrze kterou poznává sama sebe a to, co od partnera očekává. Dívka si dopisuje na dálku s chlapcem a v mysli si staví vzdušné zámky, které se nakonec ukáží jako vratké.

Vysoká škola života je o umění odejít od partnera ve správný čas a postavit se na vlastní nohy. Mladá žena se zamiluje do staršího muže, který jí podporuje, což se jí na počátku líbí, ale posléze ji to svazuje natolik, že se rozhodne vylétnout ze zlaté klece.

Poslední sestup do podsvětí a zároveň nejponurejší příběh vypráví o promiskuitě v mládí, která může ovlivňovat vztahy v dospělosti. Vdaná žena vypovídá svůj příběh o své obrovské sexuální energii, která zacloumala jejím jinak klidným rodinným životem.

Tanec divošky – nejerotičtější vyprávění ze všech popisuje jeden nezvyklý milenecký trojúhelník. Dozvíme se, jak to dopadne, když se popustí uzda fantazii a touze a nejsou u toho jen dva.

Jednotlivé kapitoly jsou doplněny abstraktními obrázky Pavla Kodrle, které lze svým působením zařadit mezi mandaly. Zajímavé jsou především tím, že v nich každý vidí něco jiného.

Kniha není literárním skvostem, ale pokud se přenesete přes neupravený vzhled a neumělou stylistiku a zaměříte se na obsah, nebudete litovat. I přesto, že mě její neučesaná forma a kostrbatý jazyk rušily, přečetla jsem ji jedním dechem. Příběhy mě strhávaly svojí otevřeností a hloubkou. Mně samotné vyplouvaly na povrch mé bývalé vztahy a znovu jsem si kladla různé otázky vážící se k mým vlastním prožitkům. K některým pasážím jsem se zvědavě vracela, abych znovu nasála vzkaz, který vysílají. Zpráva těchto stránek je prostá – vše, co jsme prožili, je v pořádku. A to přesně tak, jak jsme to prožili. Není proč se soudit. Vše má svůj smysl.

Tanec divošky není žádnou příručkou ani manuálem, jak postupovat v milostných vztazích, ale přeci v ženském nitru cosi probouzí. Může to být vzpomínka, lítost, smutek, bolest, láska, nenávist, odpor, soucítění, odpuštění, porozumění nebo například nové vhledy. Pohled na to, jak stejnou situaci může prožívat někdo jiný, je každopádně zajímavý. Anebo se naopak dozvědět, do jakých životních milníků se mohou jiné ženy díky svému chování (povaze, výchově, zázemí, tíživé situaci) dostat.

Pokud rádi čtete milostné příběhy od Danielle Steelové či vás zaujal erotický román Padesát odstínů šedi, nebo preferujete-li sladké happyendy, vaši strunu tyto řádky nejspíše nerozezní. Knihu bych doporučila ženám, které již prožily partnerský vztah, nějaké to milostné trápení, ocitají se na „vztahové křižovatce“, hledají své pravé já nebo svoji roli ve vztahu, rodině. Tyto opravdové příběhy ze života mohou vaši duši stejně tak zboxovat jako pohladit. Rozhodně se vás ale dotknou. V jakém smyslu a síle, je jen na vás. Jak píše v úvodu sama autorka:

„Pokud ve vás bude nějaký příběh rezonovat, pobuďte s ním a zeptejte se sama sebe, jaká zpráva je tam pro vás. Má to svůj velký léčebný efekt, a to si všichni zasloužíme.“

Již brzy se můžete těšit na rozhovor s nevšední autorkou Magdou Křepelkovou, který jsme pro Vás  připravili.

Ukázka z knihy Tanec divošky:

Během večera jsem muže – říkali mu Sam – potkala několikrát. Vždy v přítomnosti nějaké ženy, které se věnoval s naprostým zaujetím. Pozorovala jsem to jako divadelní představení. Napůl mě to dráždilo a druhou polovinou jsem dotyčným záviděla. Nebyl hezký, ale byl tak pozorný, ženám se ukláněl, bral je za ruku a nazýval je krásnými jmény. Překvapilo mě, že některé ženy si to viditelně užívaly a jakoby rozkvetly. Něco takového jsem ještě nikdy neviděla tak okatě. Komediant – shrnula jsem si to pro sebe. Od tohoto muže raději dál. Přesně v ten moment se ozval těsně za mnou. „Krásně tančíš. Jsi jak nádherná bohyně.“
Vyprskla jsem. „Vždyť to tady říkáš každé,“ a otočila se k němu čelem, abych viděla, jak se tváří.
Nepopřel to. V naprostém klidu pronesl: „Však to tak je. Každá ji máte v sobě. U tebe je nádherně viditelná při tanci.“
Tím jak to řekl, mi zavřel ústa. Znejistěla jsem. …
„Znervózňuju tě?“ šeptl mi do ucha.
„Proč?“ To vystihl. Byla jsem v jeho přítomnosti celá napjatá a jako v ohni. Nečekala jsem, jak bude přímý. …
„Tančím raději sama, víc si to užiju.“
„Tak tanči pro mě,“ řekl a sedl si na zem přede mne.
Tak to mě dostal. „Jdi pryč, takhle tu nemám místo,“ pokoušela jsem se ho vyhnat. Jen se usmál a zakroutil hlavou, že ne. Mohla jsem jít pryč já, ale něco mě tu drželo. Jeho pohled, kterým mě nespustil z očí. Díval se. Jak na potvoru začali hrát moji oblíbenou píseň. Teď mám odejít? Je to jako výzva.

„Jak ten mě štval,“ zasmála se pro sebe Zuzka. Jen se uculím a nechávám její slova bez komentáře, abych jí nepřerušila niť.

Zavřela jsem oči, ponořila se do hudby. Za chvíli mi to ale nedalo. Pořád tam je? Byl. Seděl a pozoroval. Naprosto soustředěně pozoroval každý můj pohyb, moje tělo, mne samotnou. Cítila jsem se jak nahá. A přitom – těžko vysvětlit – mi bylo dobře. V jeho pohledu nebylo nic urážlivého, žádný výsměch, nic hodnotícího. Můj tanec se postupně změnil. Tančila jsem pro něj. …
Teď jsem se už pustila do tance s celou svou vášní. Nevšimla jsem si, že dávno přestal v pokoji ruch a dívají se všichni. Užívala jsem si latinsko-americké rytmy, houpala boky, točila se. Prostě krása. Bylo to nádherné – tančit pro muže. Jeho pohled na mne působil jako slunce na květinu.

Související knihy

Magda Křepelková

Ladění, 2013