Ve Znojmě, městě vína, mají podzemí o celkové délce neuvěřitelných 27 kilometrů. Kroutí se místy i ve čtyřech patrech nad sebou prakticky pod celým městem. Stavba podzemních chodeb trvala celá staletí. Ve 14. století se kamenem mnohdy nesla ozvěna krutě trápených vězňů, prostory se totiž používaly jako vězení a mučírna. Ti méně šťastní vězni pomalu umírali v osidlech důmyslných ďábelských nástrojů v dvouloďovém prostoru mučírny, a ti šťastnější dále budovali podzemí spolu s námezdními dělníky. Práce to byla velmi těžká. Skála se nahřívala ohněm a chladila vodou, aby praskala, a dále se opracovávala primitivními nástroji. Vytěžený materiál dělníci tahali v kožených vacích na vlastních zádech. Mnoho jich zahynulo vyčerpáním přímo na místě. Celkem museli odnosit 55 tisíc krychlových metrů tvrdé skály! Takový objem betonu stačil na jednu z nejvyšších budov světa, Sears Tower v Chicagu, která měří 443 metrů.

Dobrý úkryt za války

Za dob války sloužily rozsáhlé chodby jako skladiště. Při vpádu Švédů v roce 1645 se prý v podzemí ukryli všichni obyvatelé města. Po druhé světové válce bylo potřeba někam odklidit sutiny z bombardování. Chodby byly zaneseny, odnesl to větrací a odvodňovací systém. Hrozilo, že se unikátní systém chodeb propadne, zachránila jej až sanace. Dodnes nejsou známy všechny vstupy do znojemského podzemního labyrintu. Objevují se v domech a kanálech, zasypány nebo zazděny.

Krvavá historie

Válečná zima roku 43 byla jedním z nejsmutnějších a nejvíce bezútěšných období v dějinách naší země. Nacisté měli naši vlast pod kontrolou, vraždy a zatýkání byly na denním pořádku a nic nenasvědčovalo tomu, že by krutá válka někdy skončila. Nepřátelé potřebovali vyrábět zbraně a hledali v Sudetech vhodné prostory pro tajnou továrnu. Volba padla na podzemní vápencové doly u Litoměřic. Od té doby se jim říká Richard, i když nikdo vlastně netuší proč. Do akce bylo nasazeno 22 betonových míchaček, 38 lokomotiv a 344 malodrážních vozíků. Brzy byly prostory dostavěny a začala výroba součástek pro tanky. Pracovali zde hlavně totálně nasazení a vězni z koncentračního tábora Terezín. Podmínky pro ně byly nelidské – vězni umírali hladem, zimou a vyčerpáním. Za sebemenší porušení pracovní morálky se často hned střílelo. Vězni ale i přes to projevili mimořádnou odvahu a prováděli úmyslnou sabotáž kažením výroby. Jejich cílem bylo, aby z továrny v pořádku neodešla ani sebemenší součástka. Němci několikrát pojali podezření a několik dělníků zaplatilo svoji kuráž životem.

Podzemí, které nahání hrůzu

Jihlavské podzemí přitahuje záhadology jako sladká limonáda vosy. Údajně je na něm cosi podivného a záhadného. Psi se bojí do jedné z chodeb a zjevují se v ní podivné stíny postavy v kápi. Chodba, kterou má duch v oblibě, je záhadná i sama o sobě. Po nasvícení totiž vydrží ještě mimořádně dlouho strašidelně zeleně světélkovat. Chemické rozbory odhalily na jejích stěnách fosforeskující nátěr z válečné doby, obsahující světlocitlivou sloučeninu. Je známo, že v podzemí se pohybovali nacisté i běžní občané – část prostor sloužila jako kryty. Touto látkou se pro případ výpadku elektřiny běžně za války úzkými pásy označují východy z krytů a podzemních prostor. Proč je ale vymalovaná celá chodba uprostřed labyrintu? Že by i nacisté vycítili její tajemnou energii, a raději se jí obloukem vyhnuli? Skeptici spíše usuzují, že se na jejích stěnách nátěr zkoušel. Nad chodbou totiž za války sídlil Wehrmacht!

O Tereze Meravé

vystudovala Žurnalistiku a Mediální studia na UK FSV, působila jako redaktorka časopisů ABC, Epocha a jako redaktorka a editorka internetového magazínu idnes.cz. V současnosti pracuje jako redaktorka Marketing&Media, organizuje konference a má na starosti správu sociálních sítí. Kromě toho je také spisovatelkou pro děti, autorkou úspěšného dobrodružného příběhu Jak se straší Stráchnivec a volně navazující knihy Nevyplašte hadipouše, jejíž vydání se chystá na září. Příběh pro děti vě věku osmi až dvanácti let se odehrává v tajemných sklepeních staré Prahy.

Foto: Petr Koutský (mysteryplanet.cz), archiv autorky

Související knihy

Meravá, Tereza

ALMI, 2011