Dva nejbohatší světoví překupníci zbraní se náhle pouštějí navzájem do války. Přesně podle scénáře CIA, která jimi hýbe jako loutkami. Jenže jakou roli v tom hraje Tesseract? To ani on sám neví jistě. Jako obvykle jsou ale ve hře brutalita, smrt a zrada.
Ať už je to v Bukurešti, v Berlíně nebo v Minsku, všude budeme bez dechu přihlížet neuvěřitelným akcím. A přestože na zabíjení lidí není vůbec nic obdivuhodného, nejspíš se kupodivu přistihneme, že tomuhle geniálnímu padouchovi se specifickým humorem bůhvíproč držíme palce a přejeme štěstí.

Přečtěte si ukázku z knihy Toma Wooda  Krycí jméno Tesseract: NEPŘÍTEL, kterou vydalo nakladatelství Metafora.

Bylo to dobré ráno na zabíjení. Slunce zahalila neproniknutelná šedá mračna a město pod nimi potemnělo a ztichlo. Bylo chladno. Přesně tak to měl rád. Šel uvolněným krokem, beze spěchu, protože věděl, že má dost času. Začalo jemně mrholit. Ano, mimořádně dobré ráno na zabíjení.
Ulicí před ním se zvolna sunul popelářský vůz, výstražné majáčky oranžově blikaly a stěrače klouzaly tam a zpátky, aby setřely jemný déšť. Za vozem se ploužili popeláři s rukama schovanýma v podpaží a čekali, až vůz dojede k další haldě pytlů s odpadky na chodníku, a mezitím spolu klábosili a vtipkovali.
Vytrhl je ze zábavy, když je míjel ve vířícím oblaku kondenzovaných výfukových plynů, které se srážely v chladném vzduchu. Cítil, jak na něho na těch několik krátkých vteřin, kdy se před nimi zjevil a hned zase zmizel, upřeli oči.
Nebylo na něm skoro nic, co by je mohlo upoutat. Byl elegantně oblečený – dlouhý vlněný kabát přes tmavošedý oblek, černé kožené rukavice, klasické kožené polobotky se silnými podrážkami. V levé ruce nesl kovový kufřík. Černé vlasy měl zastřižené nakrátko, vousy dokonale oholené. Navzdory chladu měl svrchník zapnutý pouze na dva ze čtyř knoflíků.
Museli usoudit, že je jen obchodník, byznysmen na cestě do práce. Svým způsobem vlastně obchodníkem byl, ale pochyboval, že by dokázali uhodnout povahu jeho nezvyklé profese. V ulici za ním zadrnčela popelnice. Krátce se ohlédl přes rameno a viděl, jak se černé pytle vysypaly na asfalt a roztrhly. Popeláři začali nadávat a rychle se pustili do sbírání odpadků, než je vítr roznese všude po okolí.
Po chvíli obchodník došel k většímu obytnému domu. Byl o několik pater vyšší než okolní budovy. Z fádních hnědých zdí trčely balkony a satelitní talíře. Vystoupal půl tuctu schodů ke vstupním dveřím, ale dával pozor, aby to nevypadalo, že spěchá. Odemkl si teprve den starým klíčem a vešel dovnitř.
Byly tu dva výtahy, ale on si vybral schody a dvaadvacet pater až do nejvyššího poschodí zvládl pěšky. V cíli své cesty měl jen nepatrně zrychlený dech.
Chodba za dveřmi vedoucími ze schodiště byla dlouhá a jednotvárná. V pravidelných rozestupech ji lemovaly dveře s čísly a kukátky. Podlahu pokrývalo špinavé linoleum. Barva na stěnách byla vybledlá a oprýskaná. Chladný vzduch čpěl silným čisticím prostředkem.
Někde tiše plakalo mimino.
Na konci, kde se chodba křížila s jinou, našel dveře označené nápisem Údržba. Položil kufřík na zem a z kapsy vyndal maličkou kostku másla, kterou si vzal v nedaleké kantýně. Rozbalil ji a opatrně namazal dveřní panty. Prázdný obal vrátil zpět do stejné kapsy.
Z vnitřní strany kabátu vyndal dva kovové nástroje: napínák na otevírání zámků a tenký, zakřivený šperhák. Zámek byl o dost lepší, než bývá běžné, ale obchodník ho odemkl za méně než šedesát vteřin.
Dveře za ním se otevřely.
Ukryl nástroje na překonávání zámků do kapsy. Někdo pronesl cosi chraplavě znějící rumunštinou. Muž s kufříkem mluvil několika jazyky, ale tímhle ne. Chvilku zůstal stát tváří ke dveřím pro případ, že by ten člověk mluvil k někomu v některém z bytů. Nepatrná šance, ale co kdyby přece jen.
Hlas se ozval znovu. Stejná hrdelní slova, jen tentokrát hlasitější a netrpělivější. Byznysmen, zády stále ještě natočený k člověku, který na něho mluvil, sáhl pravou rukou do kapsy kabátu.
Když ji zase vytáhl, spustil ji ke stehnu tak, aby na ni ten druhý neviděl. Otočil se doleva, bokem k příchozímu, ale hlavu držel mírně předkloněnou, aby jeho oči zůstaly ve stínu.
Otylý chlapík s několikadenním strništěm na tváři se opíral zvenku o dveře, masité prsty položené na bílém rámu. Z tučných rtů mu visela cigareta. Přejel muže s kufříkem pohledem odshora dolů a třesoucí se rukou vyndal cigaretu z úst. Z jejího konce odpadl popel na linoleum.
Zakymácel se, když znovu promluvil, pomalu a zastřeně. Takže opilec. Žádná hrozba.

Více o knize si můžete přečíst v článku
Srpnové čtení s Metaforou – akce spojená se smrtí i láskou.

Související knihy

Wood, Tom

Metafora, 2013