Jednoho večera vtrhne do sídla japonského mistra čtyřicet sedm mstitelů. Starý muž, hrůzou se krčící v koutě, proti nim nemá šanci, samurajský meč mu utne hlavu. Jsou tito lidé bezectní zločinci, nebo naopak hrdinové mstící se za staré křivdy? Znovu přichází nejvyšší vyšetřovatel Sano Ičiró, aby v této věci udělal jasno. Na povrch ale vyplouvají ohavná tajemství…

Přečtěte si ukázku z knihy Laury Joh Rowlandové Róninova milenka, kterou vydalo nakladatelství Metafora.

Ve sněhu zakřupaly kroky. Sano přiložil prst ke rtům a ukázal ven. V dohledu byl jakýsi muž. Přes ramena měl slaměný přehoz proti sněhu a na hlavě proutěný klobouk. Pokradmu se rozhlížel. Nikde nikoho neviděl. Strážným dal Sano na dnešní noc úmyslně volno.

„To je on,“ sykl Fukida. „Konečně.“
Jejich kořist, tak dlouho očekávaný člověk, se vydal k paláci, vyšel po schodišti na verandu a zastavil se u dveří. Zvedl přehoz, odhalil zavalité nohy, bederní roušku kolem pasu a objemnou zadnici. Podřepl k zemi a jal se konat velkou potřebu.
Takhle se v noci nebo časně ráno přikradl k paláci už několikrát a drze tu zanechal svoji páchnoucí navštívenku. Sano, Marume a Fukida vyskočili z úkrytu mezi větvemi a Marume vykřikl: „Ha! Máme tě!“
Přistižený – mladík s uhrovatým obličejem – se polekaně rozhlédl. Vyděšený pohledem na tři blížící se samuraje vyskočil, aby se dal do běhu, ale ve sněhu uklouzl a spadl do vlastního lejna. Marume s Fukidou ho polapili. Zmítal se v jejich sevření a pak se rozplakal.
„Jsi zatčen!“ prohlásil Fukida.
„Fuj, to je smrad!“ odfrkl znechuceně Marume.
„Jak se jmenuješ?“ otázal se přísně Sano.
„Hitoši,“ zamumlal mládenec mezi vzlyky.
„Kdo jsi?“ položil mu Sano další otázku.
„Jsem pomocný sluha na hradě.“ Tihle sluhové vykonávali ty nejšpinavější práce: myli podlahy a čistili latríny.
„Proč konáš potřebu u paláce?“
„Můj nadřízený si na mě zasedl. Jednou mi poručil, abych… abych vylízal nočník, dočista.“
Hitoši byl zjevně ukřivděný a rozzlobený. „Chtěl jsem ho dostat do maléru.“
„To se ti tedy opravdu povedlo,“ utrousil Marume. „Až na to, že sám ses teď ocitl v mnohem větším maléru než on.“
Šógun, vojenský diktátor a vládce celého Japonska, který ve zdejším paláci žil, totiž muže, jemuž byli sloužící podřízeni, za to odpudivé znečištění skutečně přísně pokáral. Sanovi pak ovšem nařídil, aby osobně dopadl viníka.
To, co Hitoši prováděl, nebylo jen ohavné, ale vzhledem k tomu, kde to prováděl, to byl i vážný zločin.
„Tak jdeme!“ zavelel Fukida. S Marumem se Hitošiho chopili a vedli ho dolů po schodech.
Mladík se ale vzpíral. „Kam mě to vlečete?“
„K šógunovi,“ objasnil mu Sano.
Hitoši začal protestovat, prosit a plakat, ale nic mu to nepomohlo, Sanovi muži ho postrkovali kupředu. „Další dobře provedená práce,“ zabručel jeden z nich.
„To jistě,“ zamumlal Sano, ale ve vlastním hlase zaslechl hořkost. S vyšetřováním důležitých případů vražd, jimiž se zabýval dříve, se dopadení drzého smraďocha nedalo srovnat. Byl to hluboký pád z místa, které ještě nedávno zastával – z úřadu komořího Japonska, muže nejvyššího postavení hned po šógunovi. Ale Sano si nemohl stěžovat. Po katastrofě, k níž došlo před necelými dvěma roky, věděl, že by měl být vděčný za to, že mu hlava stále ještě sedí na krku.

Více o knize si můžete přečíst v článku
Srpnové čtení s Metaforou – akce spojená se smrtí i láskou.

Související knihy

Rowlandová, Laura, Joh

Metafora, 2013