Závěrečný díl hororové trilogie Les rukou a zubů, jemuž trefně dala autorka Carrie Ryanová název Tma a prázdnota, nás naposledy zavede do světa plného zombie. Kniha přímo navazuje na druhý díl Vlny zmítané smrtí, jenž byl volným pokračováním autorčiny prvotiny Les rukou a zubů, podle kterého spisovatelka pojmenovala celou sérii. Všechny tři tituly u nás vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Od chvíle, co se Elias přidal k verbířům a opustil Temné Město, už uplynuly tři roky. Po celou tu dobu Anna nepřestala doufat, že se pro ni jednoho dne vrátí. Situace v Temném Městě je však čím dál horší. Veškeré bezpečí, jenž dřív tohle místo poskytovalo, je nenávratně pryč, a tak ho chce Anna opustit.

U brány z města však nečekaně spatří svou sestru – dvojče, o kterém si myslela, že pravděpodobně zemřelo ještě jako dítě v Lese rukou a zubů. Jenže než se k sestře dostane, zmizí jí dívka z dohledu, proto se Anna rozhodne v Temném Městě zůstat a co nejdříve své dvojče najít. Nemá však ani tušení, že se na město valí horda oživlých mrtvol toužících po lidském mase. Podaří se Anně zvrátit svůj osud a uniknout před jistou smrtí?

U několikadílných sérií je bohužel běžné, že poslední díly sklízí spíše kritiku než pochvalu, ať už kvůli překombinovanosti příběhu, opakující se zápletce nebo nedotaženému závěru. To však není případ Tmy a prázdnoty. Carrie Ryanové se podařilo vytvořit velmi kvalitní příběh, jenž je dle mého názoru z celé trilogie dokonce nejlepší.

Tma a prázdnota je plná dramatických, mnohdy až hrůzu nahánějících scén, které se střídají s emocemi nabitými dialogy. Ryanová opět dokázala, že mezi její silné stránky patří popis prostředí, díky čemuž je velmi snadné si jakoukoliv scénu živě představit a nechat se příběhem zcela pohltit.

Zajímavostí je, že autorka v každém dílu používá pro zombie jiný název, jakoby jejich označení náleželo místnímu dialektu. Zatímco v Lese rukou a zubů se obyvatelé vesnice děsili „nečistých“ a ve Vistě se lidé obávali krvežíznivých „mudo“, v Temném Městě se těmto bytostem říká „prašivci“.

Mezi další důvody, proč si knihu přečíst, bych zařadila fakt, že přestože je ve všech dílech hlavní hrdinkou dívka, každá má zcela jiný charakter. Anna se na rozdíl od Mary a Gábi drží spíše při zemi a na vše se snaží dívat co nejrealističtěji. Oplývá obrovskou odvahou a pro lidi, na kterých jí záleží, by i zemřela. Přestože o sobě stále pochybuje, vždy dokáže najít dostatek sil, aby se svým strachům postavila čelem.

Spisovatelka nezapomněla ani na postavy, s nimiž jsme se poprvé setkali ve Vlnách zmítaných smrtí. Zatímco Catcherovi autorka věnuje dostatek prostoru, Gábi a Elias jsou v příběhu lehce upozaděni. A jak je tomu u Ryanové zvykem, opět se můžete těšit na komplikovaný milostný trojúhelník, respektive čtyřúhelník.

Mnohé možná potěší, že se autorka opět dotkla tématu Návratu (doby, kdy se mrtví poprvé začali vracet zpět mezi živé) a objasnila některé významné skutečnosti, které se k novému světu, jemuž vládnou mrtví, vážou.

Stejně jako v předchozích dílech autorka klade velký důraz na myšlenkové pochody hlavní hrdinky. Dovolí nám nakouknout do Anniny hlavy a sledovat vývoj jejích názorů na lidi z jejího blízkého okolí.  Přestože tyto pasáže mohou někoho nudit, nebýt jich, bylo by pro čtenáře mnohem těžší dívčino jednání plně pochopit a vžít se do její obtížné situace.

Dle mého názoru patří trilogie Les rukou a zubů mezi nejlepší young adult série současnosti. Upřímně mě udivuje, že se tato hororová romance nestala stejným spouštěčem laviny knih na podobné téma, jak se tomu stalo například v případě Harryho Pottera, Stmívání nebo aktuálně Padesáti odstínů šedi. Potenciál na to určitě má.

Ukázka z knihy Tma a prázdnota

Rozběhnu se po schodišti nahoru a slyším, jak se Tur za mnou směje, jeho smích je však brzy přehlušen mým dupotem. Zdolám několik posledních schodů a vrhnu se ke dveřím s řadou úzkých oken po straně. Jejich sklo je zašlé a zažloutlé, protkané tenkými dráty. Svět venku se přes něj jeví jako nějaká stará fotografie.

Za oknem vidím Eliase, sedícího na lavičce. Catcher stojí na protější straně dvora a je obrácen zády. Srdce mi zaplaví úleva, uříceně lapám po dechu. Právě se chystám vzít za kliku a vyjít ven, když Elias zvedne hlavu a ztuhne.

Napravo ode mě se otevřou dveře a vyřítí se z nich dívka. Zářivě blonďaté vlasy se za ní vlní, její radostné zavřeštění tlumí masivní okna, ale nic nezmírní výraz v Eliasově tváři.

Výraz čirého štěstí a obdivu.

Dívka rozpřáhne ruce a on se k ní vrhne, popadne ji kolem pasu a zatočí s ní kolem dokola, takže jí nohy vlají ve vzduchu. Pak zavrávorá, ztratí rovnováhu a oba spadnou na široký pás trávníku pokrytý sněhovým popraškem, ona přistane na něm, jejich těla se k sobě tisknou.

V té chvíli jí jasně vidím do tváře – je má. Je to má tvář. Krev se mi zastaví v žilách, mozek mi odmítá pracovat, plíce se nemají k dalšímu nadechnutí.

Vidím sama sebe, kterak se skláním nad Eliasem, z ramen mi spadají bezchybné vlasy a lemují obrysy jeho obličeje. On zvedne ruku a zastrčí mi je za ucho. Mé prsty se dotýkají Eliasovy tváře a on se usmívá, oči má jen pro mě.

Na světě není nic kromě nás dvou.

Až na to, že to nejsem já. Já stojím tady na chodbě. Jsem jen divák a mohu jen sledovat, jak Elias zvedne dlaň a pohladí ji po líci. Palcem ji přejede po rtech.

A protože to nejsem já, kdo na něm leží, protože to nejsem já, kdo se ho dotýká, nevidím ani žádné jizvy. Její kůže je dokonale hladká.

To se nedotýká mě. Dotýká se mí sestry, Abigail.

Cítím, jak mi pomalu puká srdce – jeho střepy se mi zařezávají do kůže, v každičké z mých jizev vězí jako břitva ostrá hrana. (str. 144–145)

Související knihy

Ryanová, Carrie

Mladá fronta, 2013