Pavel Kohout se narodil 20. července 1928 v Praze. Již během studia na gymnáziu účinkoval v Dismanově dětském rozhlasovém souboru a působil jako redaktor časopisu Opona – jedeme. V roce 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa a v deníku Mladá fronta publikoval své první verše. Po maturitě v roce 1947 nastoupil do mládežnické redakce Československého rozhlasu, kde působil až do roku 1949. Současně studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, nejdříve literární komparatistiku, poté estetiku a divadelní vědu, v žádném z oborů však studium nedokončil. Od roku 1940 krátce působil jako druhý kulturní přidělenec na československém velvyslanectví v Moskvě.

Slibný vývoj jeho kariéry pokračoval i na počátku 50. let, kdy Kohout zastával funkci šéfredaktora časopisu Dikobraz a později během vojenské služby redigoval časopis Československý voják. Také v oblasti literatury se mladému autorovi dařilo, vedle tendenčních pohádek vychovávajících děti ke stalinismu mu vyšly také tři sbírky nadšené prokomunistické poezie, Verše a písně (1952), Tři knihy veršů (1953) a Čas lásky a boje (1954). Kohoutův soukromý život byl však v této době bohatý na dramatické zvraty. Krátce po svatbě začala jeho manželka, herečka Alena Vránová, pracovat na svém dodnes pravděpodobně nejslavnějším snímku, pohádce Pyšná princezna. Během natáčení se zamilovala do svého hereckého partnera Vladimíra Ráže a s Kohoutem se rozvedla. Odmítnutý spisovatel tento milostný trojúhelník zpracoval v divadelní hře Dobrá píseň (1952) a během několika dnů po rozvodu se podruhé oženil.

Přibližně v polovině 50. let začalo Kohoutovo nadšení pro komunismus ochabovat a básník si začal uvědomovat jeho nedostatky. Vstoupil do Svazu československých spisovatelů, aby se mohl plně věnovat literatuře. Působil také jako divadelní režisér, věhlas získal díky svým adaptacím děl z české i zahraniční literatury. Jeho nesouhlas s praktikami režimu však stále sílil. Ve svém vystoupení na 4. sjezdu SČSS přednesl Kohout projev, v němž odsoudil cenzuru, a přednesl protestní dopis, který ruský spisovatel Alexandr Solženicyn adresoval sjezdu Svazu sovětských spisovatelů. Následně se stal jednou z čelních osobností Pražského jara.

Nástup normalizace proto pro Kohouta znamenal definitivní ústup z pozice oficiálního autora. Jeho dramata se hrála pouze v zahraničí a také jeho díla vycházela mimo Československo nebo samizdatově. Pravděpodobně nejznámější Kohoutovou prózou z této doby je modelový román Katyně (1977), v němž autor s černým humorem a využitím postupů pokleslé literatury odkrývá zhoubný vliv, který má absolutní moc na jedince i společnost.

V roce 1977 se Kohout zapojil do organizace Charty 77 a pravděpodobně v důsledku této aktivity mu po vycestování do Rakouska v roce 1979 nebyl povolen návrat do vlasti. Až do roku 1989 proto spisovatel žil ve Vídni, kde nadále tvořil. Z této doby pochází například memoárový román Kde je zakopán pes (1987) nebo divadelní hra Ecce Constantia (1988), která se věnuje odsouzení a upálení Mistra Jana Husa. Od 90. let žije Pavel Kohout střídavě ve Vídni a v Praze. Jeho osobnost stále vzbuzuje zájem, o čemž svědčí mimo jiné i kniha Fenomén Kohout, jejímž autorem je Pavel Kosatík, a která byla poprvé vydána v roceš 2001 (podruhé v tomto roce).  Kohout na ni reagoval dvousvazkovými memoáry s názvem To byl můj život?? (2005, 2006). Dle jeho slov posledním dílem „memoárrománů“ je souhrnné, předchozí díly obsahující a o nové texty doplněné, dvousvazkové dílo Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem (2011). I nadále se věnuje psaní dicadelních her. Nedávno byla v Divadle na Vinohradech uvedena jeho hra Hašler…. V Bratislavě se chystá uvedení jeho zatím poslední divadelní hry Rudolfovo číslo. Vedle literární činnosti se Pavel Kohout věnuje i organizaci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

Zdroje:
www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1667
www.pavel-kohout.com
www.slovnikceskeliteratury.cz, autorky hesla: Věra Brožová, Veronika Košnarová
www.theater.cz
www.totalita.cz/vysvetlivky/o_kohoutp.php

Foto:
Filip Vostrý, cs.wikipedia.org