Z celého pracovního dne mám nejraději siestu po obědě, kdy si mezi psaním udělám hodinovou pauzu, uvařím si kávu a sáhnu po knize. Čím rozsáhlejší a poutavější knihu mám, tím lépe. V té polední přestávce se chci začíst do řádků jiných autorů, přeji si trochu provětrat hlavu, než opět zasednu k vlastní tvorbě. Jenže…
Od malička jsem velice ráda četla. Chvilku s knihou bych nevyměnila za nic na světě. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že jsem se během let sama stala spisovatelkou. Knihy jiných autorů čtu se stejným zaujetím jako kdykoliv předtím. Jelikož mám nyní podstatně méně času, využívám ke čtení polední přestávku, kterou jsem si mezi psaním stanovila. Na ten okamžik se vždy moc těším. Uvařím si kávu, posadím se a začtu se. V okamžiku, kdy se děj knihy stává napínavější, začíná se v mé hlavě dít něco neuvěřitelného. Jakoby se moje mysl rozdvojila. Jedna polovina vnímá děj knihy, ta druhá se vrací k mému rozepsanému rukopisu a ponouká mě, co bych do něj měla vepsat, jak by příběh měl pokračovat. Dříve jsem se vždy snažila toho pokušitele (říkejme mu našeptávač) z hlavy vypudit. Mým úmyslem přeci bylo si hlavu pročistit. Nicméně má snaha vyzněla pokaždé naplano. Čím usilovněji jsem knihu hltala, tím dotěrněji pracoval i onen našeptávač. Dotíral až do doby, kdy jsem ho vzala na vědomí celou svojí myslí a přijala fakt, že myšlenky, které mi sděluje, jsou pro moje dílo podstatné. Většinou mi poradí jak by měl rukopis pokračovat, co bych v něm neměla opomenout. Jakmile se na jeho rady více soustředím nebo dokonce sáhnu po tužce, abych si udělala poznámku, zčistajasna zmizí. A přivolat zpět se nenechá. Pokaždé si udělám nějaké poznámky a snažím se pokračovat ve čtení. Málokdy se však ještě dokáži soustředit na děj tak jako zpočátku. Našeptávačem sdělené myšlenky mi nedají pokoj. Rozebírám je, uznávám, že jsou dobré, ba co víc, lepší než to co mne napadá v okamžicích psaní. Mé rádoby „čtení u kávy“ končí odložením knihy a dumáním nad rukopisem.
Zpočátku jsem se přítomnosti našeptávače bránila zuby nehty a považovala to, co se odehrávalo v mé hlavě, za jakousi „spisovatelskou deformaci“, zkrátka že se od psaného rukopisu nedokážu odpoutat. Předpokládala jsem, že inspirace na novou knihu se objeví, například půjdu-li na procházku, do lesa, nebo při práci na zahrádce. Ale chyba lávky! Mohla jsem se toulat lesem hodiny, okopala bych snad i celý družstevní pole lán, ale inspirace nikde.
Měla bych čtenáři ujasnit některé okolnosti související s mým psaním. Nedokážu tvořit jako jiní autoři podle předem stanovené osnovy. Místo toho si jen určím, pro jaký věk bude kniha určena – pro děti, -náctileté nebo pro ženy. Nosím v hlavě jen hrubý obrys – kdo je hlavní hrdinkou a z jakého je prostředí. Napíšu dvě tři kapitoly a už se ke slovu hlásí on -našeptávač. Podsouvá mi nové příběhy, většinou i nepostradatelnou zápletku. Věřte nebo nevěřte, zbývají mi do konce psaní třeba jedna dvě kapitoly a já sama si říkám: „Tak to jsem teda zvědavá, jak toto celé dopadne“. A prožívám u čtení stejné emoce jako mnohý čtenář, byť se jedná o výmysl z mé hlavy. Někdy se směji, jindy i brečím. Nestydím se za to, prostě to tak je. Knihy miluji a vcítím se do děje každé, tedy i do té své.
Když jsem se začala psaním knih živit, musela jsem si udělat jakýs takýs rozvrh – denně napsat nejméně 10 stránek. Daří se mi to, nicméně ne vždy bez potíží. Chci dopsat stránku a něco mě nutí, abych psaní nechala. Neudělám to a stránku dopíši. A pak se ozve on, našeptávač, a řekne mi něco, co v knize nesmí chybět. Já se pak chytám za hlavu – jak jsem mohla na něco takového zapomenout.
Prozradím ještě něco. Tenhle našeptávač stejně jako já nemiluje techniku. Přiznávám, že nedovedu napsat knihu na počítači. Do dnešního dne vyšlo z mého pera 135 rukopisů – knižně vydáno 126 a 9 čeká u vydavatele – a všechny jsem psala propiskou do sešitu A5. Pak jsem všechny musela přepsat na počítači. Je to práce navíc, ale to spojení myšlenek, které plynou do mé mysli nevím odkud, nastává v okamžiku, kdy položím pero na papír. Pak se rozepíši a nechám se vtáhnout do děje. Na počítači naťukám leda tak článek nebo dopis.
Nyní už druhý rok nepíši, můj vydavatel skončil a já mám u nového vydavatele nějaké rukopisy „do foroty“. Mohu tedy klidně žít a hlavně číst. A čtu ostošest, to přiznávám. Zároveň však přiznávám, že mi ten našeptávač chybí, a to velice. Vždyť první knihu jsem vydala v r.1991, což znamená, že onen neviditelný duch se mnou žil přes 22let. Za tu dobu se i v životě vytvoří pevný vztah – v rodině, v manželství – a zmizí-li, prostě člověku chybí. Nicméně já pevně doufám, že jednoho dne opět usednu k psaní, abych mohla potěšit své čtenáře a našeptávač mě dál bude ponoukat tím svým neocenitelným způsobem.
O Věře Řeháčkové
Narodila se 14.8.1950 v Brně. Vyučila se prodavačkou v Klenotech. K psaní inklinovala od mládí. Svoji autobiografickou prvotinu napsala v 17 letech, tehdy ji odmítli vydat. K psaní se vrátila až po roce 1989 a to psaním psychologických románů ze života současné ženy. V roce 1996 ze zaměstnání odešla a začala se živit psaním. V té době vešla ve známost typickými dívčími romány a taky knihami pro děvčata a děti s tzv. koňskou tematikou. Všimla si, že na trhu chybí literatura pro děti, které už nejsou věkem na pohádky a ještě ne na dívčí román. Proto velkou část své tvorby zasvětila právě dětem kolem deseti roků. Dnes, přestože autorka dosáhla důchodového věku, nadále píše pro všechny tři věkové kategorie: pro ženy, dívky a děti.
Související knihy
Prožila jsem něco neuvěřitelnéhoŘeháčková, Věra
CooBoo, 2013
Problémy nejen s láskouŘeháčková, Věra
Albatros, 2011
Dřív než se rozloučímeŘeháčková, Věra
Erika, 2010
Tajemné pozadí Žanetina životaŘeháčková, Věra
Erika, 2010
Moc pěkný a zajímavý článek! Úplně vidím, jak autorka tvoří a ten „neviditelný hlas“ ji ponouká psát dál a nutí vše znovu a znovu promýšlet, doplňovat….
Ta touha psát dál a žít s hlavními postavami jejich životy …