Bylo mi dvacet sedm let, když se mi začal zjevovat duch babičky Terezky. Překvapilo mě to, protože moje babička nebyla žádná kouzelná léčitelka ani bylinkářka, ale obyčejná družstevnice, která každé ráno vstávala, aby se do kravína dostala na čtvrtou, a po večeři vypila džbánek piva rychleji než kdejaký chlap. Ovdověla ještě před třicítkou, a přestože musela živit čtyři děti, nikdy se už nevdala.

„S mužskýma je jenom kříž,“ říkávala, když jsme spolu sedávaly na lavičce před domkem, abychom si prohřály kosti a pohovořily s každým, kdo šel okolo. „Věř mi, Ládinko, ta chvilka radosti, kterou člověku umí dát, je moc draze vykoupená.“

Když jsem byla malá, nevěděla jsem, o čem mluví. A pak, když jsem to věděla, říkala jsem si, že jsou to řeči staré ženské. To samé jsem si myslela o varování, kterého se mi dostalo, když jsem se rozhodla vdát se za svého Slávka. Stejně bylo pozdě, malý Sláveček se narodil čtyři měsíce po svatbě.

To už mi po babičce Terezce zbyl jen vlhkem prostoupený domek, staré rozšlapané bačkory s přezkami a vzpomínky na krásné dětství.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni, loupala brambory na salát k nedělnímu obědu, a i když jsem byla úplně sama, protože děti spaly a Slávek si zašel na točenou dvanáctku, měla jsem zvláštní pocit, že mě někdo pozoruje. Rozhlédla jsem se a v koutě u kamen na dřevěném štokrleti seděla babička Terezka. Přes strakatou zástěru měla přehozený vytahaný modrý svetr s velikými knoflíky, na hlavě bavlněný šátek zavázaný pod bradou na uzel a na nohou jen punčochy.

Povzdechla jsem si, odložila jsem mísu na stůl a přinesla jsem duchovi babičky Terezky bačkory. Usmál se a pohladil mě po ruce. Vzala jsem mísu s oloupanými bramborami, abych ji na noc uložila do chladného sklepa.

„Ládinko, nechoď do toho sklepa,“ řekl mi babiččin duch, „vzpomeň si na nebožtíka dědečka.“

Na dědu jsem si vzpomenout nemohla, protože jsem ho nikdy nepoznala, ale věděla jsem, že se pádem ze schodů do sklepa zabil dávno před tím, než jsem se narodila. A tak jsem neposlechla a cestou ze strmých schodů jsem uklouzla a při pádu jsem strhla celý regál s kompoty, džemy a marmeládami. Všechny se rozbily.

Nevím, jestli se babička bála o mě, nebo jestli jí šlo o zavařeniny, protože sběrem ovoce, loupáním, krájením, vypeckováním, odšťavňováním a mícháním strávila mnohá dlouhá letní odpoledne, každopádně jsem od té doby jejího ducha poslechla pokaždé, když se objevil.

Někdy byly babiččiny rady jednoduché, ale vždycky pomůžou. Jako třeba když jsem vařila koprovku a babiččin duch pravil: „Ládinko, už tu omáčku nesol, vždyť jsi ji solila dvakrát.“

Maličkost, já vím, ale Slávek by zase zuřil. „Laděno,“ řval by na mě, to on na mě vždycky tak křičí, když mu něco vyvedu, „chceš mě otrávit nebo co!“ Možná by mi i jednu vrazil, ale nejspíš ne, zase tak často mě nebije. Od pořádného vynadání mě ale babička Terezka zachránila docela jistě.

O Slávka stály všechny holky z vesnice a dost je překvapilo, že si vybral právě mě. Nejdříve mi vyhlášeného krasavce a zábavného společníka moc záviděly, ale myslím, že teď už mi nezávidí vůbec nikdo.

On se Slávek poslední dobou moc změnil. Není ve své kůži a nedaří se mu. Vyhodili ho totiž z práce, protože mu záviděli pěkný plat a taky proto, že párkrát zaspal. Za to jsem ale mohla já. Zdržel se s kamarády v hospodě, trochu přebral – potřebuje se přece občas trochu uvolnit – a já jsem ho ráno nevzbudila. Tou dobou se mi babička Terezka ještě nezjevovala a nepřipomněla mi, abych zkontrolovala, jestli si nastavil budík, a průšvih byl hotový. Uznávám, že tehdy jsem si výprask zasloužila. Jen mě mrzelo, že mě zfackoval před dětmi.

Od té doby, co se mi zjevuje duch babičky Terezky, se necítím tak sama. A někdy jsou rady babiččina ducha hodně užitečné. Jako onehdy v neděli, když jsem vařila a Slávek si před obědem odskočil na jedno točené. Babička seděla u stolu a pořád si rozvazovala a zavazovala šátek, jako by nebyla spokojená s tím, jak vypadá. Už mě s tím rozčilovala. Je přece mrtvá, tak jakápak paráda.

„Ládinko,“ řekla najednou, „že ty jsi zapomněla koupit Slávkovi ty lahváče?“

Letěla jsem do obchodu jako blesk. Stihla jsem to tak tak. Bylo před polednem a paní Bětka už zavírala. Doma jsem pivo honem šoupla do lednice. Vepřová pečeně se zelím a s knedlíkem by bez piva nebylo to pravé.

Slávek přišel na oběd včas – bohužel, protože pivo se nestačilo vychladit, a tak jsem mu teplým pivem pokazila požitek z nedělního oběda. Dost se vztekal a odnesla jsem to nejen já, ale i lednice. Kopal do nás tak, že jsem se nemohla nadechnout. Asi jsem měla zlomené žebro, ale nevím to jistě, k doktorovi jsem nešla, protože Slávek říkal, že to stejně musí srůst samo, tak ať doktory zbytečně neotravuju a neutrácím za poplatky a ať raději zavolám opraváře na tu lednici. A šel za kamarády, aby si ode mě odpočinul.

Byla neděle a v neděli, jak všichni vědí, opraváři nepracují, tak jsem se rozhodla, že dám ta piva do sklepa. Babička říkávala, že z našeho sklepa má pivo tu správnou teplotu. Jenomže komu by se chtělo chodit pořád do sklepa, když má v kuchyni lednici?

Opatrně jsem sešla po kluzkých schodech. Ono to ani jinak nešlo, když jsem se nemohla pořádně nadechnout. Chtěla jsem dát piva k zadní stěně na kamennou podlahu, ale babiččin duch mi povídá: „Ládinko, když ty lahve necháš na druhém schodu od vrchu, nebude muset Slávek chodit až dolů. Bude vědět, že jsi na něj myslela, a bude na tebe hodnější.“

To je pravda, pomyslela jsem si. Ale stejně půjdu pro jistotu dnes večer spát k dětem do dětského pokoje a pořádně zamknu. V noci Slávek nemívá nejlepší náladu.

Udělala jsem moc dobře, že jsem babiččina ducha poslechla. Slávek se vrátil pozdě a jako pokaždé zamířil rovnou do lednice.

„Laděno! Laděno!“ křičel, když pivo nenašel, ale na další výprask už byl asi moc unavený, a tak se vydal do sklepa. S úlevou jsem položila hlavu na polštář, ale najednou se ozval lomoz, rachot a cinkot rozbitého skla. Vyskočila jsem, že se půjdu podívat, ale duch babičky Terezky seděl na kraji postele, držel mě za cíp noční košile a nechtěl mě pustit.

„Ládinko,“ řekl, „nechoď tam. Teď nebude mít nejlepší náladu.“

Sama mám dvě děti a ze zkušeností vím, že i když to tak někdy nevypadá, starší a moudřejší to se svými potomky myslí dobře. Znovu jsem si tedy lehla, duch babičky Terezky mě pohladil po čele a já jsem usnula.

Ráno jsem našla Slávka ve sklepě pod schody. Ležel mezi střepy v louži piva a už mu nebylo pomoci.

„Babi,“ řekla jsem duchovi babičky Terezky, „asi jsem neměla to pivo dávat na druhý schod odshora. Nebo jsem ty lahve neměla dávat naležato.“

„Ládinko,“ řekl babiččin duch, „to jsem si taky říkala, když si tvůj děda zlámal vaz, ale tak to nesmíš brát. To byl prostě jejich osud.“

Duch babičky Terezky se usmál a pohladil mě po tváři.

O Aleně Mornštajnové

Vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Pracuje jako překladatelka a lektorka angličtiny. Doposud přeložila desítky knih a kilometry textů. V současné době je na volné noze. Pokud jí zbyde čas, věnuje se svým koníčkům – józe, španělštině a především čtení a psaní. Má ráda cestování, dobré filmy a především svoji rodinu, se kterou žije ve Valašském Meziříčí.

V roce 2013 vydalo nakladatelství Host její první román Slepá mapa, ve kterém vypráví o třech ženách, jejich touze po štěstí a ne vždy úspěšné snaze naplnit své sny.

Foto: archiv autorky, Jitka Mornštajnová

Související knihy

Mornštajnová, Alena

Host, 2013