Jedním z příspěvků k letošnímu prvnímu ročníku Noci literatury v Brně bylo i putovní autorské čtení Kateřiny Tučkové nazvané Literatura v ulicích. Šlo vlastně o komentovanou procházku za jednotlivými exponáty přehlídky Brno Art Open (Sochy v ulicích), která od poloviny června až do konce srpna nabízí obyvatelům i návštěvníkům města celkem čtrnáct instalací, nějakým způsobem se dotýkajících často neradostných historických událostí spojených s Brnem. Autorkou doprovodných textů, které jsou k dispozici například na stránkách Domu umění, je Kateřina Tučková; byla tedy tou nejpovolanější možnou průvodkyní.

Místem setkání všech zájemců a současně i prvním zastavením byla ulice Kobližná a zde stojící Knihovna Jiřího Mahena. Právě životu Jiřího Mahena, této s kulturním Brnem velmi úzce spjaté osobnosti a jeho tragickému konci byl věnován první text nazvaný Jiří Mahen a okupace Československa.

První z textů byl přečten a ne méně než stohlavý dav se vydal na pochod k druhému zastavení na konec Běhounské. V takřka prázdných ulicích sobotního a sluníčkem zalitého Brna působilo takové množství jedním směrem se pohybujících lidí tak trochu jako zjevení. Z výrazů tváří náhodných kolemjdoucích bylo zřejmé jejich překvapení a otázka, za co že se tu demonstruje a kde máme transparenty.

Druhé zastavení bylo věnováno jedné z obětí srpna 1968 Viliamu Debnárovi.  Tento v té době třicetiletý dělník brněnského Zetoru byl 21. srpna 1968 na cestě domů zastřelen v autě jedním z ruských vojáků proto, že na výzvu  okamžitě nezastavil. V autě na zadním sedadle s ním v tu chvíli byl i jeho pětiletý syn, který tak byl svědkem otcovy smrti. Jakoby chtěli ukázat svou moc, nepustili vojáci k autu s umírajícím Debnárem a jeho malým synem žádného civilistu a dokonce ani přivolanou sanitku. Syn se tak z auta s už mrtvým otcem dostal až po více než hodině útěkem do blízké cihelny. Tragický osud Viliama Debnára připomíná audio-instalace  umístěná přibližně v těch místech, kde k tragické události došlo.

Lidé však v souvislosti se srpnovou okupací neumírali jen v roce 1968, ale třeba i o rok později. Nejznámějšími případy jsou sebevraždy Jana Palacha a Jana Zajíce. Umírali však i další. Jednou z obětí byla Danuše Muzikářová účastnící se velké demonstrace na tehdy Rudém náměstí 21. srpna 1969. Kdo byl jejím vrahem, nebylo a dvacet let po její smrti ani nesmělo být vyšetřeno.  Demonstranti byli tiskem označeni za „protispolečenské, protisocialistické a kontrarevoluční elementy a z velké části za dříve trestané recidivisty“.  Byla jim přisouzena role útočníků vyzbrojených střelnými zbraněmi a vrahů Danuše Muzikářové a Stanislava Valehracha. Vzpomínkou na Danuši Muzikářovou je funkční objekt vodního děla od Roberta Vlasáka. Přestože v zásobníku pod ním nebyl dostatek vody a tudíž nestříkalo, přítomné děti z něj byly nadšené.

Následně se zájemci o další z příběhů přesunuli jen o kousek dál na Moravské náměstí před vchod do Moravské galerie. Právě na tomto místě jsou jen nedaleko od sebe instalovány další dva objekty. První je věnován truhlářskému dělníku Františku Pavlíkovi, který byl 1. října roku 1905 na schodech Besedního domu proboden bajonetem jedním z c. k. vojáků zasahujícího proti demonstrantům žádajících otevření druhé české univerzity.

Jakýmsi, z pohledu časového období zachyceného celým projektem, protipólem k předchozímu objektu je další velmi nápadný objekt lešení majícího podobu velké krychle. Jeho autorem je Richard Fajnor a je připomínkou ještě nedávno běžícího občanskoprávního sporu mezi Janem Snášelem, působícím před listopadem 1989 na půdě brněnské fakulty architektury, a studenty této fakulty.

Jedním z největší traumat nejen dvacátého století, ale lidských dějin vůbec, je druhá světová válka a holokaust. Ten se bohužel nevyhnul ani Brnu a zde žijící nemalé, bezmála dvanáct tisíc lidí čítající židovské komunitě. Tomuto tématu byla na cestě Brnem věnována dvě zastavení, první uprostřed parku na Moravském náměstí. Dřevěná skulptura představuje židovskou hvězdu a je věnována památce nadějného skladatele Pavla Haase, bratra známého herce Hugo Haase. Pavel Haas byl stejně jako mnoho jiných zplynován v Osvětimi 17. října 1944.

Za dalším příběhem, dalším tragickým osudem se účastníci putovního autorského čtení přesunuli do parku ležícího v sousedství Zemanovy kavárny. Právě tady byl do trávy vyznačen bílou čárou půdorys v meziválečné době známé kavárny Esplanade majitelů Strompfových. Syn Siegfried byl zabit příslušníky SA, kteří kavárnu za bílého dne přepadli, oba jeho rodiče zahynuli v koncentračním táboře. Kavárna Esplanade byla během války poničena a po válce zbořena.

Posledním objektem na cestě literatury brněnskými ulicemi a tedy i posledním zastavením byla na první pohled podivná, možná i trochu odpudivá stavba z OSB panelů, ne nepodobná unimobuňce. Jejím autorem je František Kowolowski a v těch, kteří se odváží do jejího temného nitra, má vzbuzovat emoce podobné těm, jaké měli vězni v dobách politických procesů padesátých let.

Hodinu a půl trvající procházka prosluněným Brnem skončila. Je snad skoro lépe, že se slunce neschovalo pod mrakem nebo že dokonce nepršelo. K navození depresivní atmosféry úplně stačily přečtené texty a v nich zachycené osudy lidí. Vše, co bylo vyřčeno, se stalo vlastně nedávno a těmi nevinnými i vinnými byli lidé stejní jako my všichni. I přesto nezbývá než doufat, že nic z toho se už nikdy nebude opakovat.

Rozhovory s Kateřinou Tučkovou:

9. ledna 2013 Minulost očima kurátorky výtvarného umění: odkaz
19. června 2013 O tvůrčím procesu Kateřiny Tučkové: odkaz