O práci v mateřské školce ve městě Valla se uchází devětadvacetiletý Jan. Nejedná se ale o běžnou školku, zařízení jménem Mýtina sousedí s detenčním ústavem, jehož klienty jsou i rodiče dětí ze školky. Co se tu skryto odehrává? A co tu hledá Jan?

 

Knihu Skrýš vydalo nakladatelství MOBA

Přečtěte si i naši recenzi

 

PANDEM

 

Za místo konání koncertu, který posléze skončil polibkem a rvačkou, byla určena společenská místnost.

Měl začít v sedm, ale v té době do místnosti s televizí přišly jen tři osoby. První z nich byla žena v černém, která před časem vsunula hlavu do Ramiina pokoje, aby jí připomněla jejich pohovor. Žena, které dala Rami přezdívku Psychokecka. Byl tu také pečovatel Jörgen, který přišel s drobnou dívkou s plachýma modrýma očima; Jan si nikdy nevšiml, že by se s někým bavila – byla stejně stydlivá jako on.

Jan instaloval bicí soupravu šikmo za Ramiin mikrofon. Chtěl být slyšet, ale ne vidět. Už teď litoval, že s Ramiiným nápadem souhlasil.

Pět minut po sedmé se začali objevovat další posluchači – mátohy, jak je nazvala Rami. Trousili se dovnitř a sedali si na podlahu do tureckého sedu. Jan u většiny z nich nevěděl, jak se jmenují, ale znal je alespoň od vidění. Sešlo se čtrnáct nebo patnáct starších dětí, většinou dívek, ale bylo tu i pár chlapců. Část z nich měla rozcuchané černé vlasy, ostatní byli pěkně učesaní. Někteří z nich seděli klidně, jiní se celou dobu nervózně vrtěli a ohlíželi se za sebe. Léčili se z nějaké závislosti? Šikanovali předtím někoho, nebo byli sami šikanováni?

Jan neměl tušení, proč se ocitli v Pandemu – kromě Rami se tu s nikým nebavil. Když pak zpozoroval, jak se jedna hubená čtrnáctiletá dívka s pohledem upřeným na Rami naklání ke své kamarádce a polohlasně se jí ptá: „Co je to za holku?“, pochopil, že se Rami na klinice držela zpátky ještě víc než on.

Rami zatím tiše čekala u mikrofonu – stála vzpřímeně, pevně svírala kytaru a v obličeji byla bílá skoro jako křída. Potom se vedle ní postavil Jörgen s rukama zastrčenýma do kapes džínů a rozhlédl se po dětech.

„Takže teď si poslechneme trochu hudby. Naši přátelé Alice a Jan vám zahrají několik písniček!“

Několik přítomných na jeho úvodní slova zareagovalo pochybovačným posměškem. Ozval se i projev zklamání.

„A co televize?“ Tuto otázku položil vysoký kluk v džínové bundě, jehož jméno si Jan nepamatoval. „Dávaj hokej. Nemohli bysme se dívat?“

„Klidně můžete, ale až po koncertě,“ řekl Jörgen. „A teď už bude ticho!“

Mátohy ale tiše nebyly – strkaly se, pochichtávaly, špitaly si mezi sebou.

Rami pociťovala trému stejně jako Jan, i když ne tak velkou. Jan ji viděl, jak zavírá oči, jako by chtěla zapomenout na to, že je v místnosti ještě někdo jiný. S publikem přesto očividně navázala kontakt – když totiž poprvé promluvila, všichni dole na podlaze ztichli a začali ji zaujatě sledovat.

„Tak jo,“ řekla Rami vláčným hlasem. „Zazpívám teď jednu americkou písničku, kterou jsem si přeložila.“

 

Začala Domem U Vycházejícího slunce. To Janovi vyhovovalo, protože doprovod na bicí k této písni mu šel nejlépe. Rami pak pokračovala vlastními verzemi písní Helpless od Neila Younga, kterou nazvala Bez pomoci, a Ceremony od Joy Divisions, kterou pojmenovala Rituál. Také tyto písně měli s Janem nazkoušené.

Zpěvem a hrou se Rami postupně uvolnila, její tvář dostala zdravější barvu. Poté, co dozpívala Rituál, se náhle otočila, přistoupila k bicím a políbila Jana na ústa.

Jan přestal bubnovat. Ramiin polibek trval sice jen tři vteřiny, ale pro něho jako by se v tu chvíli zastavil svět.

„Naše poslední písnička se jmenuje Jan a já,“ řekla a zakývala na Jana ve čtyřdobém rytmu.

Píseň s tímto názvem byla pro něho novinkou. Po polibku byl sice vyvedený z míry, ale nakonec se mu podařilo sladit údery svých bicích s tím, jak Rami pokyvovala hlavou do rytmu. Rami zahrála mollový akord a začala zpívat:

 

Teď ve svý posteli ležím

a vedle mě Jan

Jeden druhýho máme,

na společnou cestu se dáme

Vede vzhůru, rovnou ke hvězdám

I když to tam nahoře

ledovou poušť připomíná,

člověk v tý krásný temnotě

na všecko ostatní zapomíná

Zavřela oči a přešla k refrénu:

Já a Jan, Jan a já,

každou noc,

každej den…

 

Jana ten text tak překvapil, že málem vypadl z rytmu. Píseň vyzněla tak, že s Rami chodí, ale tak to přece nebylo. Přestože znal její vůni, Rami se ho až do této chvíle nikdy ani nedotkla.

Když písnička skončila, Rami rovnou přešla k jiným akordům ve stejném rytmu. Naklonila se k mikrofonu, poprvé se podívala přímo do publika a řekla:

„Tahle písnička je o mý psycholožce.“

Jan si pak všiml, že se u toho usmívala.

Rami zahrála tvrdý riff a kývla na Jana, aby začal hrát.

 

Pak se napojila na rytmus bicích, opět zavřela oči a začala ze sebe prudce vyrážet slova:

 

Máš bič místo jazyka a páteř z žiletek,

pár malejch ježků jsi vrhla

v tý nejhlubší studni

na dně svýho mozku

A když jsi pak na mě dostala vztek,

tak na to dno jsi mě svrhla!

Potom se nadechla a pustila se do refrénu, který ze sebe vyrážela ještě silněji:

Psycho, psycho, psychokecy!

Nekecej už, hubu drž!

Tak nech mě bejt!

 

Tento text pak opakovala stále dokola. Stála vzpřímeně a už nezpívala, jen vykřikovala slova: „Nekecej už, hubu drž!“ Už nehrála, její slova byla doprovázena jen pravidelnými údery Janových bicích.

Jan se rozhlédl po pacientech a personálu v místnosti – seděli jako začarovaní. Děti si přestaly šeptat a pozorně poslouchaly.

U dveří se vztyčila postava – Psychokecka. Netvářila se příjemně. S každým dalším Ramiiným slovem udělala krok směrem k mikrofonu. Nakonec se dostala do metrové vzdálenosti od Jana a půlmetrové od Rami. Ta si jí nevšimla, měla zavřené oči a stále vykřikovala: „Nekecej, hubu drž!“

Psychokecka ji popadla za rameno. Rami v tu chvíli otevřela oči, ale Psychokecky si nevšímala a křičela dál. Nyní to byly spíš hrdelní výkřiky:

„Nech toho! Nech toho! Nech toho!“

Psychokecka popadla stativ a vzala Rami mikrofon.

Ani pak nebylo ticho, protože Rami křičela i bez mikrofonu. Otevřela naplno ústa a zakřičela tak děsivě, až sebou posluchači na podlaze trhli dozadu.

„Chcípni! Chcípni!“ křičela Rami a vrhla se na Psychokecku jako dravec.

Rami s psycholožkou dopadly mezi děti a začaly se kutálet po podlaze; jejich sevření působilo dojmem, že jsou k sobě přilepené. Dvě zápasnice. Jan je sledoval a přitom dál bubnoval. Slyšel Ramiin křik a viděl ji, jak trhá a škrábe – ne ovšem Psychokecku, ale samu sebe. Škrábala se na předloktí tak, že na ni, na podlahu, na tvář a černé oblečení Psychokecky dopadaly cákance jasně červené krve.

„Alice, uklidni se!!!“

Ozval se zvuk běžících kroků. K Rami přiskočil Jörgen s jedním ze svých kolegů a chtěli ji odtáhnout pryč. Rami zatím dál křičela a divoce kolem sebe kopala.

„Přestaň bubnovat!!!“ zařval Jörgen na Jana.

Ačkoli toho Jan okamžitě nechal, v místnosti nebylo ticho – Rami stále křičela. Pečovatelé ji pevně sevřeli a táhli směrem ke dveřím. Jan slyšel, jak se její výkřiky ztrácejí na chodbě a pak utichají docela.

Najednou všechno ztichlo, bylo slyšet jen čísi horečné oddechování. Psychokecka. Pomalu vstala a upravila si zakrvácený svetr. Jeden z kolegů jí podal kapesník.

„Viděls to?“ řekla Psychokecka. „Vzpomínáš si, jakou jsem jí stanovila diagnózu?!“

Tím koncert skončil. Jan přesto ještě chvíli zůstal sedět u bicích – třásly se mu ruce.

Kluk v džínové bundě se s rozpačitým úsměvem rozhlédl kolem sebe. Pak došel k televizi a zapnul ji.

Jan vstal a jako jediný odešel z místnosti. Vzal si s sebou bicí soupravu a uklidil ji do skladu.

Původně se chtěl vrátit do svého pokoje a kreslit, ale když míjel zavřené dveře sousedního pokoje, zastavil se, zadíval se na ně a pak zaklepal.

Nikdo se neozval, a proto to zkusil znovu.

Nic.

„Není tam,“ řekl vysoký hlásek za jeho zády.

Když se otočil, viděl, že za ním stojí dívka. Jedna z mátoh.

„Cože?“

„Strčili ji do Díry.“

„Do díry… Co to znamená?“

„Zavírají tam ty, co… co se perou.“

„A kde to je?“

„Ve sklepě,“ řekla mátoha. „Za dveřma, na kterých je strašně moc zámků!“

Díra?

Jan proklouzl do nemocničního sklepa, do těch dlouhých mlčenlivých chodeb. Našel dveře, které hledal, a zaklepal na ně. Ani tentokrát mu nikdo na zaklepání neodpověděl. Dveře byly vyrobené z oceli a zřejmě nepropouštěly žádný zvuk. Jan si ale všiml, že je pod nimi úzká štěrbina.

Vrátil se do pokoje pro tužky a papír. Nevěděl, co má Rami napsat, ale protože ji chtěl nějak povzbudit, rozhodl se pro tato slova:

LÍBILO SE MI, JAK JSME HRÁLI!

JAN

 

Prostrčil papír pode dveřmi, škvírou se mu podařilo protlačit i tužku. Uběhlo několik minut. Všude kolem bylo ticho. Pak se papír začal sunout ven.

 

Byla na něm jediná věta:

JSEM VEVERKA, KTERÝ SCHÁZÍ STROM A VZDUCH…

 

Jan se na papír chvíli díval a pak se dal do kreslení. Jeho obrázek představoval dívku s kytarou, která stojí na velkém jevišti před davem diváků a má zvednuté ruce. Jan se snažil zachytit Ramiin obličej, jak nejlépe uměl. Potom papír vsunul štěrbinou zpátky a rychle odešel.

Následujícího rána zaslechl z chodby zvuky – hlučné, rozhodné kroky a silné hlasy. Dveře Ramiina pokoje se otevřely a hned zase zavřely.

Poté, co se na chodbě opět rozhostilo ticho, se Jan tiše vyplížil z pokoje a zaťukal na dveře Ramiina pokoje.

„Kdo je to?“ odpověděla mu přes dveře Rami. Její hlas postrádal výraz a zaujetí.

„Jan.“

Několik vteřin bylo ticho a pak Rami řekla:

„Pojď dál.“

Jan otevíral dveře opatrně, jako by se každou chvíli mohly rozbít. V pokoji byla tma, ale to pro něho nebylo nic nového.

„Dík za tu kresbu!“ řekla Rami.

„Není zač.“

Rami ležela na posteli a upřeně se dívala do stropu. Jako nějaký zvířecí mazlíček vedle ní ležela kytara. Jan nedovedl posoudit, jestli je Rami k lůžku připoutaná. Neměl strach, ale přesto zůstal stát u dveří.

„Včera nám to šlo docela… docela dobře,“ řekl.

Rami zavrtěla hlavou.

„Musím odsud zmizet. Pandem mě ničí… Ty bys chtěl taky pryč, ne?“

Zvedla hlavu a zadívala se na něho. Jan nesměle přikývl, ačkoli Pandem ve skutečnosti opustit nechtěl. Nejraději by tu zůstal až do konce své školní docházky. Jedl by, spal, hrál ping pong s Jörgenem a doprovázel Rami na bicí.

Rami opět zvedla oči ke stropu.

„Nejdřív se jí ale musím pomstít!“

„Komu?“

„Psychokecce! To ona mě tam zavřela!“

„Já vím,“ řekl Jan.

„To nebylo to nejhorší,“ pokračovala Rami a pohodila hlavou k psacímu stolu. „Když jsem byla tam dole, čmajzla mi deník! Je mi jasný, že si ho teď čte! Od první do poslední stránky!“

Jan se zadíval k psacímu stolu. Rami podle všeho nelhala: deník, který tam vždycky ležel, byl pryč.

„Bude toho litovat!“ řekla Rami. „Ona i její rodina!“

 

Související knihy

Skrýš

Theorin, Johan

Moravská Bastei MOBA, 2013