Píše se rok 1896 a celý Londýn žije převratnou novinkou – cestováním v čase. Společnost Murrayho cesty časem totiž svým klientům nabízí možnost uskutečnit dávný lidský sen a vypravit se do jiné doby. A to přesně udělá Claire Haggertyová, hledající opravdovou lásku. Proto se vypraví do roku 2000, kde se zamiluje do muže z budoucnosti a zažije s ním milostný románek napříč časem.
Ne každý ale touží po budoucnosti. Andrew Harrington chce spáchat sebevraždu, protože ho nic nedokáže zbavit bolesti ze smrti jeho milované, prostitutky Marie Kellyové, která se stala poslední obětí Jacka Rozparovače. Když se však objeví možnost cestovat v čase, rozhodne se vypravit do minulosti a Marii zachránit.

Knihu Mapa času vydalo nakladatelství Host

A nyní se blíží ta nudná chvíle, kdy se náš mladík musí rozhodnout, jaký klobouk a jaký kabát si vybere z přeplněné skříně v hale, jelikož i ve chvíli smrti by měl člověk vypadat k světu. Jedná se o scénu, která, jak Andrewa znám, může trvat i několik nekonečných minut a kterou tu nemíním popisovat, atak využiji příležitosti, abych vás přivítal v tomto příběhu. Po dlouhém přemítání jsem se jej rozhodl začít právě tímto okamžikem, a nejiným— jako bych i já musel volit mezi všemi těmi začátky, které se tlačí ve skříni možností. Až své vyprávění skončím, a pokud tu ještě budete, pravděpodobně si někteří z vás pomyslí, že jsem v klubíčku příběhu měl zatáhnout za jinou nitku a že by určitě bylo lepší respektovat chronologický sled událostí a začít slečnou Haggertyovou. Možná ano, ale jsou příběhy, které nelze vyprávět od začátku, a tenhle je pravděpodobně jedním z nich.

Atak prozatím zapomeňme na slečnu Haggertyovou, zapomeňme také na to, že jsem se o ní zmínil, a vraťme se k Andrewovi, který již vyšel před dům, přiměřeně vyzbrojen kabátem a kloboukem, a dokonce i tlustými rukavicemi, v nichž ukryl ruce před štiplavou zimou. Jakmile byl náš mladík venku, zastavil se na kraji venkovního schodiště, které vedlo do zahrad a rozlévalo se mu pod nohama jako mramorový příboj. Zkoumavě se odsud rozhlédl po světě, v němž vyrostl, a náhle si uvědomil, že pokud všechno dobře dopadne, už ho nikdy neuvidí. Na panské sídlo Harringtonů se s liknavou lehkostí padajícího závoje začala snášet noc. Na nebi trůnil matně bělostný měsíc v úplňku a vrhal svou mléčnou zář na vyfintěné zahrádky, velké části zamořené záhonky, živými ploty, a především fontánami, obrovskými kamennými kašnami ozdobenými pompézními sochami Sirén, faunů a dalším jejich nemožným příbuzenstvem. Byly jich tucty, protože otec, postrádající vybraný vkus, neuměl své bohatství dát najevo jinak než shromažďováním nepotřebných luxusních věcí. V případě fontán mu však Andrew tohle nehorázné hromadění odpouštěl, protože za nocí společně pěly zvláštně se linoucí ukolébavku, která člověka vybízela, aby zavřel oči a zapomněl na všechno kromě onoho opojného bublání. O kousek dál, za rozlehlou plochou dokonale zastřiženého trávníku, se jako vznešená vzlétající labuť tyčil obrovitý skleník, kde matka trávila většinu dne a nechávala se hypnotizovat pohádkovými květinami, které tu rašily ze semen dovezených z kolonií.

Andrew několik minut pozoroval měsíc a ptal se sám sebe, zda se na něj jednoho dne člověk dostane, jak o tom psal Jules Verne nebo Cyrano z Bergeracu. S čím by se asi tak setkal, kdyby mohl přistát na jeho běloskvoucím povrchu, ať už se vzducholodí, na kouli vystřelené z děla, anebo tak, že si kolem těla přiváže tucet lahviček naplněných rosou, která ho svým pomalým vypařováním vynese až k nebesům, jak to udělal Cyranův hrdina. Básník Ariosto udělal z této družice sklad ampulí obsahujících rozum lidí, kteří o něj přišli. Andrewa však více lákala Plutarchova myšlenka: ten si měsíc představoval jako místo, kam se odebírají vznešené duše, když opustí svět živých. Stejně jako on si i Andrew raději myslel, že nebožtíci mají tam nahoře svůj domov. Rád si představoval, jak v mírumilovné shodě žijí v mramorových palácích postavených armádou andělských dělníků nebo v jeskyních vytesaných do bílé skály a čekají, až smrt propustí živé, aby tam přišli za nimi a společně pokračovali ve svých životech přesně tam, kde se museli rozloučit. Někdy si představoval, že v jedné takové jeskyni bydlí i Marie a nepamatuje si, co se jí stalo, spokojená, že jí smrt nabídla lepší existenci než život. Marie, krásná mezi vší tou bělostí, trpělivě čeká, až se Andrew konečně rozhodne vpálit si kulku do hlavy a zaujme své místo na prázdné straně její postele.

Odtrhl oči od měsíce, protože si všiml kočího Harolda čekajícího pod schodištěm s připraveným kočárem, přesně jak mu nařídil. Když ho kočí uviděl scházet se schodů, honem otevřel dveře kočáru. Energie, kterou starý Harold oplýval,  Andrewa vždy pobavila, protože ji u člověka, jemuž mohlo být kolem šedesáti, považoval za nepřiměřenou; bylo však jasné, že se kočí udržuje ve formě.

„Do Miller’s Court,“ přikázal mladík.

Harolda rozkaz překvapil.

„Ale pane, to je tam, co…“

„Nějaký problém, Harolde?“ přerušil ho Andrew.

Kočí na něj několik vteřin hleděl se směšně pootevřenými ústy a pak vyhrkl:

„Žádný, pane.“

Andrew přikývl a považoval rozhovor za ukončený. Nastoupil do kočáru a usadil se na sedadlo potažené červeným sametem. Když si všiml svého odrazu ve skle dveří, melancholicky si povzdechl. Ta pobledlá tvář je jeho? Byla to tvář člověka, z něhož se bezděčně vytrácel život jako peří sypoucí se z roztrženého polštáře, a v jistém smyslu to tak opravdu bylo. Ještě pořád si zachovával svůj krásný souměrný obličej, s nímž měl to štěstí se narodit, ale náhle mu připadalo, že je to jen prázdná skořápka, něco neurčitého, vymodelovaného z hromádky popela. Zdálo se, že utrpení sužující jeho duši mělo zhoubný vliv i na tělo, protože se vtom mladém starci s propadlými tvářemi, sklíčeným pohledem a neupravenou bradkou, který se na něj díval ze skla, stěží poznával. Bolest uťala jeho rozkvět a udělala z něj skleslé, zasmušilé stvoření. Kočár se rozhoupal, protože Harold se mezitím vzpamatoval z ohromení a začal šplhat na kozlík, a to naštěstí přimělo Andrewa, aby si té tváře, jakoby namalované vodovými barvami na plátno noci, přestal všímat. Poslední dějství katastrofálního představení jeho života právě začínalo, atak se musel soustředit, aby mu z něj nic neuteklo. Nad hlavou uslyšel prásknutí biče, polaskal vyboulenou kapsu a nechal se kolébat jemným kodrcáním vozu.

Kočár vyrazil od panství a pustil se po třídě Knightsbridge okolo bujného Hyde Parku. Za necelou půlhodinu budou v East Endu, odhadoval Andrew a okénkem pozoroval metropoli. Ta jízda ho fascinovala a zároveň mátla, během jediné cesty mu totiž ukazovala všechny tváře jeho milovaného Londýna, největšího města na světě, hlavy nenažraného Krakena, jehož chapadla svírala skoro celou pětinu zemského povrchu a který ve svém objetí dusil Kanadu, Indii, Austrálii a velkou část Afriky. Jak se kočár prodíral na východ, zdravé a skoro lesní prostředí Kensingtonu ustoupilo přelidněnému městskému jevišti sahajícímu až k Piccadilly Circus, kruhovému náměstí se sochou boha Antera, mstitele neopětované lásky, zabodnutou jako dýka přímo do jeho srdce. Když pak projeli Fleet Street, začaly se před nimi rýsovat středostavovské domky obklopující katedrálu svatého Pavla, potom minuli Anglickou národní banku a projeli Cornhill Street, až se nakonec po okolním světě začala rozlévat chudoba, taková chudoba, jakou sousedé z West Endu znali pouze z karikatur časopisu Punch. Ta bída snad nakazila i samotný vzduch a pomocí odporného puchu přicházejícího od Temže ho změnila v jakousi nedýchatelnou substanci.

Andrew tudy nejel už celých osm let, ale celou tu dobu žil v přesvědčení, že se sem dříve či později vrátí a že to bude naposledy. Proto ho nepřekvapilo, že se ho se zkracující se vzdáleností k Aldgate, bráně vedoucí do čtvrti Whitechapel, začal zmocňovat lehký neklid. Jakmile vjeli dovnitř, opatrně vyhlédl z okénka a pocítil známý stud, jaký zažíval i v minulosti. Vždycky se cítil provinile, když si zvědavě a s chladným zájmem sběratele hmyzu prohlížel tenhle svět, tolik vzdálený tomu jeho, a to i přesto, že se odpor časem nevyhnutelně změnil v soucit s dušemi, které tuhle městskou stoku plnou lidského odpadu obývají. A jak se právě přesvědčil, soucit mohl cítit dál, protože se nezdálo, že by se nejchudší londýnská čtvrť za posledních osm let příliš změnila. Bohatství jde vždy ruku v ruce s bídou, pomyslel si Andrew, zatímco projížděl ponurými hlučnými ulicemi napěchovanými stánky a vozíky, kde se hemžily proudy ubohých stvoření, jejichž životy se odvíjely v pochmurném stínu kostela Ježíše Krista. Zpočátku ho překvapovalo, že se za pozlátkem zářného Londýna může skrývat ďáblovo doupě, kde s královniným požehnáním degraduje lidská rasa až k nestvůrnosti, ale uplynulá léta ho zbavila naivity. Teď už ho nepřekvapilo, že zatímco vědecký pokrok mění tvář Londýna a obyvatelé zámožných čtvrtí se baví nahráváním štěkotu svých psů na navoskované kartonové válečky fonografů, hovoří telefony osvětlenými elektrickými lampami značky Robertson a jejich ženy přivádějí děti na svět v chloroformovém oparu, Whitechapelu, neprodyšně uzavřeného v krunýři prohnilosti a utopeného ve vlastní bídě, se nic z toho netýká. Stačil jeden letmý pohled kolem, aby se utvrdil v přesvědčení, že vstoupit do Whitechapelu je pořád ještě jako strčit ruku do vosího hnízda. Bída zde vystavovala svou nejpodlejší tvář. Pořád tu zněla stejně bolestná a tklivá melodie. Zahlédl pár hospodských rvaček, uslyšel křik přicházející z nejtemnějších zákoutí uliček, všiml si několika opilců válejících se po zemi, kterým tlupa dětí ulehčovala od bot, a zkřížil pohled s nevraživými muži postávajícími na nárožích, malými vládci téhle paralelní říše neřesti a zločinu.

Luxusní kočár přivábil několik prostitutek, volaly na něj chlípné nabídky, vyhrnovaly si sukně a stavěly na odiv výstřihy. Andrew pozoroval to smutné pouliční představení a cítil, jak se mu svírá srdce. Většinou to byly špinavé unavené ženy, na jejichž těle se odrážel počet zákazníků, které musely denně snášet. Ani ty nejmladší a nejkrásnější nemohly zakrýt prašivinu bezútěšnosti, kterou je tahle čtvrť nakazila. Znovu ho rozesmutnilo pomyšlení, že mohl jednu z těch zatracených duší zachránit, nabídnout jí lepší osud, než jí přisoudil Stvořitel, ale neudělal to. Když kočár projel kolem hospody U Deseti zvonů, skřípavě pokračoval Crispin Street až k Dorset Street a minul knajpu Britannia, ve které poprvé mluvil s Marií, jeho zármutek ještě vzrostl. Tahle ulice znamenala konec cesty. Harold zastavil kočár před kamenným obloukem, který sloužil jako vchod do apartmánů Miller’s Court, a seskočil z kozlíku, aby otevřel dveře. Když Andrew vystoupil z vozu, zmocnila se ho závrať, rozhlédl se kolem sebe a ucítil, jak se mu rozklepala kolena. Všechno bylo takové, jak si to pamatoval, dokonce i ten obchod s umaštěnou vitrínou, který měl majitel apartmánů McCarthy hned vedle vchodu do dvora. Nedokázal najít jedinou maličkost, která by prozrazovala, že čas plyne i ve Whitechapelu, že se tomuto místu nevyhýbá jako důležité osobnosti a arcibiskupové, když přijedou do města na návštěvu.

„Můžeš se vrátit, Harolde,“ přikázal kočímu, který tiše postával vedle něj.

„Kdy vás mám vyzvednout, pane?“ zeptal se stařec.

Andrew se na něj podíval a dost dobře nevěděl, co na to odpovědět. Vyzvednout? Přemohl nutkání smutně se zasmát. Jediný vůz, který si pro něj přijede, bude z márnice na Golden Lane, stejný jako ten před osmi lety, který si sem přijel pro to, co zbylo z jeho milované Marie.

„Zapomeň, že jsi mě sem vezl,“ odpověděl.

Související knihy

Palma, Félix J.

Host, 2013