Jarní epizoda Kallentoftovy řady nás znovu svádí dohromady s inspektorkou Malin Forsovou – svobodnou matkou, která má co dělat, aby se svou utajovanou intuicí a schopností slyšet mrtvé (tentokrát holčičky zabité při výbuchu) obstála ve světě dedukce a hmatatelných důkazů. Pro Forsovou je vyšetřování případu osobnější než jindy. V době výbuchu stojí před rakví své matky a snaží se něco cítit. Bojuje se svou touhou znovu hledat útěchu v alkoholu. Její dcera chce odejít na vzdálenou elitní školu, a když se z Tenerife vrací Malinin otec, vyplouvá na povrch tajemství, které před ní rodiče dlouhá léta skrývali.

Knihu Jarní mrtví vydalo nakladatelství Host.

Ve vzduchu je cítit zlověstný, pronikavý zápach spáleniny. To bude zřejmě ze stavby, odkud se před chvíli ozval výbuch. Jarní slunce jako by z toho pachu znervóznělo.
Malin si uprostřed dlážděné chodby vedoucí z kaple stoupne vedle otce a nejraději by ho objala. Je na něm vidět, že by tu radši nebyl.
Vítr si pohrává s korunou dubu, jehož rašící pupeny zatím neukázaly svá nejnabubřelejší gesta. Kmeny stromů sice vypadají mrtvé, ale ve skutečnosti překypují životem, celé město je v rozpuku.
Farářka se usměje, podá Malininu otci ruku a cosi mu tiše povídá. Pak ho za ruku uchopí Malin, na druhé dlani ucítí pevné sevření Toviných dlouhých měkkých prstů. Janne šel napřed, stojí u svého nejnovějšího auta, starého stříbrného jaguára, kterého si sám opravil, a vypadá, že by si nejraději zapálil, ačkoliv Malin ví, že nikdy nekouřil.
Otec se vyprostí z Malinina sevření. Ustoupí pár kroků stranou. Kolem pietně prochází zástup smutečních hostí a jeden po druhém mu potřásají rukou.
„Děkuju vám, že jste přišli.“
„Zvu vás k nám domů na kávu. Ulice Barnhemsgatan.“
„Budu rád, když přijdete.“
Smuteční hosté sice ještě nejsou tak staří, ale přesto jsou určitě rádi, že v rakvi leží někdo jiný než oni.
Malin si všimne vlaštovky letící nad měděnou střechou kaple a místo přítomných hostů si představuje své kolegy z vyšetřovacího oddělení linköpinské policie. Namísto statné ženy s obarvenými zrzavými vlasy si představí Svena Sjömana, svého dvaašedesátiletého nadřízeného. Za poslední rok nabral zpátky všechna kila, která předtím s námahou shodil, a při sebemenší námaze už zase heká tak, že Malin připadá, jako by se každou chvíli měl vydat na poslední cestu jako její matka.
Místo staršího muže s pleší vidí Johana Jakobssona, upracovaného, starostlivého otce dvou malých dětí, který je spokojen s rodinným životem v řadovém domku na předměstí.
Při pohledu na elegantního opáleného pána si Malin představí Börjeho Svärda, který si poté, co mu předloni zemřela manželka na roztroušenou sklerózu, oholil své pověstné kníry. Börje si zatím nikoho jiného nenašel, věnuje se jen svým psům, střelbě a práci.
Drobnou, kvůli kouření už značně seschlou stařenu nahradí v Malinině fantazii bláznivý Waldemar Ekenberg — původem z vedlejšího okrsku, muž činu se sklony k násilí, majitel drsného, panovačného hlasu.
„Upřímnou soustrast. Na kávu to k vám ale bohužel nestihnu. Byla to hodná ženská.“
Místo milého pána s ostře řezaným nosem a mžourajícíma očima si Malin představí svého nejbližšího kolegu Zekeho. Něčím jí ho opravdu připomíná — jeho oholenou hlavu a ocelový pohled, jímž svedl i krásnou Karin Johannisonovou z technického oddělení. Co na tom, že Zeke je ženatý a ona vdaná?
Poslední hosté se rozloučili.
Rozcházejí se k autům na parkovišti. Nikdo z nich se nepodobal Karimu Akbarovi, sotva čtyřicetiletému kurdskému šéfovi linköpinské policie. Karim už se vzpamatoval z rozvodu, dopsal svou kontroverzní knihu o integraci přistěhovalců a je často vidět v novinách i v televizi, vždy v perfektně padnoucím obleku a s dokonalým sestřihem. Má novou známost, státní zástupkyni, kterou Malin nemůže vystát. Podle ní to je zbabělá kariéristka, která jim nedávno v jednom případu ani nedovolila vyslechnout podezřelé z pedofilie.
To snad není možné, říká si v duchu Malin. Jsem na pohřbu své matky a místo truchlení fantazíruju.
Tove došla k Jannemu čekajícímu u jaguára.
Malin s ním vychází, snaží se, kvůli Tove.
Při společných setkáních nic moc neříká, nekomentuje, k ničemu se nevyjadřuje. Tak je to lepší. Zlobu, hořkost a osamělost člověk nejlépe zatají, když o nich nemluví.
Raději si povídají o Tove. O tom, co potřebuje koupit, kdo co zaplatí, jak a kde bude trávit volný čas, prázdniny.
Má Janne někoho?
Malin si ničeho nevšimla, nic neviděla ani neslyšela. Na tohle má nos. Ani Tove nenaznačovala, že by v domě na kraji lesa za Malmslättem vládla nová žena.
Malin vezme otce pod paží, vede ho na parkoviště a zeptá se:
„Přijde odpoledne na kávu hodně lidí?“
„Všichni kromě Dagny Björkqvistové. Ta jede ještě na jeden pohřeb do Skärblacky.“
Skärblacka.
Obec s největší spalovnou odpadu v celém Östgötalandu. Pach z ní se občas jako oblak snese až na Linköping.
Dnes však naštěstí ne.
Zato ten podivný, sotva znatelný puch spáleniny, jako po výbuchu. Malin na to raději nechce ani pomyslet: pach sežehnutého masa, strachu.
Může to být matčino tělo?
Krematorium je sice hned za kaplí, ale že by to šlo tak rychle a její kostru už polykaly zničující plameny? Že by se odér jejího spáleného masa šířil jako neviditelná stopa vzduchem?
To ne.
Kremace přece nemůže být tak brzy po obřadu.
Rakev stále ještě stojí na svém místě a Malin se náhle zachce rozběhnout se zpátky, otevřít ji, položit na matčinu tvář teplou ruku a říct: Sbohem, mami, odpouštím ti, ať už se mezi námi stalo cokoliv.
Zůstane však na parkovišti s otcem.
Dívá se za odjíždějícími auty a zažene představu rakve. Zapne si telefon s dotykovým displejem — jediná letošní investice do technického vybavení policistů. Po delším přemlouvání jí ho svěřil Karim Akbar. Nervózně přejíždí prsty po displeji. Jen co telefon vyhledá signál, začne zvonit.
Na displeji jméno Svena Sjömana.
Zrovna on?
Teď?
Vždyť ví, že jsem na pohřbu. Muselo se stát něco příšerného. Malin pocítí známé zachvění. Vzrušení, které se dostaví vždy, když tuší a téměř doufá v začátek nového, velkého, důležitého vyšetřování. Pak se však dostaví stud, tentokrát dvojnásobný — za radost z morbidní práce, a navíc v tuto chvíli.
Komu se tentokrát přihodilo něco zlého?
Ubodali se nějací opilci?
Nebo že by loupežné přepadení?
Děti?
Ti andílci s dívčími tvářičkami, které před chvílí viděla.
Panebože, ať to nejsou děti. Proti zlu a násilí páchanému na dětech se nelze obrnit.
„Tady Malin.“
„Malin?“
Svenův rozrušený, téměř zmatený hlas. Pak se ale ovládne.
„Vím, že volám nevhod, ale stalo se něco strašného. Na náměstí Stora torget někdo odpálil bombu. Pořádnou nálož. Spousta zraněných. Dokonce i mrtví. Je tu děsný zmatek a…“
Malin slyší Svenova slova, ale uniká jí jejich význam. Co mi to říká? Aniž by to věděla, poví:
„Hned jsem tam.“
Otec na ni pohlédne, slyší její slova a ví, že se něco přihodilo. Zdá se, že má strach, ale jen klidně kývne hlavou, jako by říkal: Já to zvládnu. V jeho pohledu je však ještě cosi jiného, jakási starost a zároveň podivný náznak úlevy, který Malin nechápe, ale cítí, že je důležitý.
„Přijeď rovnou na náměstí,“ řekne Sven.
„Budu tam za pět minut. Možná deset,“ odvětí Malin.
Zavěsí, upraví si černé šaty a rozběhne se k Jannemu a Tove.
Janne nasadí znepokojený výraz, dívá se na ni podezřívavě a se zvednutým obočím, když se k němu poklusem blíží, dlouhé šaty jí brání v rychlejším běhu.
Určitě si všiml, že telefonovala a přepnula na své profesionální já.
Jestli teď na náměstí potřebují nějakého hasiče, pak je to Janne.
Jak to tam asi vypadá?
Jako ve válce. Utržené údy, krev a křik. To všechno Janne dobře zná. Rwanda — Kigali. Bosna. Súdán. Jmenujte mi jedinou oblast zasaženou nějakou katastrofou, kde dosud neuplatnil svou potřebu pomáhat druhým.
„Musíme jet. Potřebujeme tě tam,“ řekne Malin a chytí ho za paži. Pak jim zběžně vysvětlí, co se stalo, a Tove s klidným výrazem ve své krásné dívčí tváři řekne: „Jen jeďte, já se o dědu postarám. Zvládneme to sami. Tohle je důležitější.“
„Díky,“ řekne Malin a otočí se k Tove zády. Má pocit, jako by to udělala už tisíckrát.
Dojde k nim otec.
„Tati, to bylo z práce, stala se hrozná věc, musím jet.“
„Jen jeď,“ pobídne ji otec bez zaváhání. „U nás stejně nebude moc zábava.“
Nezeptá se, co se stalo, a zdá se, že ho to ani nezajímá.
O minutu později sedí Malin v novém bílém služebním volkswagenu, vedle ní na sedadle spolujezdce Janne.
Otec s Tove pojedou jaguárem.
Paprsky jarního slunce prohřály vzduch v autě jako pouštní bunkr. Ve zpětném zrcátku vidí Malin svého otce a dceru stojící na parkovišti před kaplí. Objímají se a Malin nevidí, jestli pláčou. Snad ne. Snaží se přesvědčit sama sebe, že si jen navzájem dodávají sílu, aby opět získali kontrolu nad zbytkem dne a nad všemi následujícími dny.
Janne se zhluboka nadechne a odkašle si.
„Vím, co výbuch dokáže udělat s lidským tělem, Malin. Připrav se na nejhorší.“

Související knihy

Mons Kallentoft

Host, 2013