Vyšly Vám již dva úspěšné romány Vyhnání Gerty Schnirch (2009) a Žítkovské bohyně (2012). Jak jste se dostala ke psaní?

Tak nějak přirozeně. Vždycky mě to bavilo, ale nevěřila jsem si. Podařilo se mi něco publikovat a pak už to nějak běželo samo.

Byla jste objevena, nebo jste sama poslala rukopis do nakladatelství?

Vzhledem k tomu, že jsem studovala bohemistiku, měli jsme tam lekce tvůrčího psaní. Chodila jsem na autorská čtení a začala jsem se pohybovat mezi literáty, kteří mi řekli, abych něco poslala. Na základě časopisecké publikované části románu se mi ozvalo nakladatelství. Asi bych nedokázala zaklepat na dveře nakladatelství a čekat, až si to někdo přečte. Naštěstí to šlo touhle jednodušší cestou.

Nakladatelství Host bylo prvním nakladatelstvím, které Vás oslovilo?

Nejdříve nakladatelství Větrné mlýny (román Montespaniáda – pozn.) a potom mě oslovilo nakladatelství Host. Jsem moc ráda, že to udělali.

Čekala Vás velká práce na rukopise?

Ano, prakticky půl roku se to dolaďovalo. U Žítkovských bohyní jsem si text pravidelně vyměňovala s redaktorkou. Byla to půlroční práce pro nás pro obě.

Jaké jsou na vaše knihy ohlasy? Máte zpětnou vazbu od čtenářů?

Ano, mám. Přichází mi maily a dopisy. Je to moc pěkný. Zatím mám vesměs pozitivní reakce. I když pravda je, že u Vyhnání Gerty Schnirch se často vyjadřovali anonymní pisatelé škaredých mailů, ale nevyjadřovali se ani tak k samotné knížce jako k principu. Román Vyhnání Gerty Schnirch zpracovává životní příběh československé Němky. Vůči tomu byla spousta nepříjemných invektiv.

Nelíbilo se jim, jaké jste si zvolila téma?

Jistě. Tak zaprvé, že jsem tuhle dobu neprožila a tudíž o ní nemůžu psát. To bylo nejčastější. Taky to, že když zpracovávám život československé Němky, že tím vlastně hraju na německou stranu, a to spousta lidí nemohla snést. Bohužel pořád platí, dobrý Němec – mrtvý Němec.

Jak dlouho sbíráte materiál na knihu?

Rok. Potom rok píšu a rok dolaďuju. Mám zhruba tříletý „poločas“ psaní knih.

Co ve Vašem případě obnáší nasbírat materiál?

Jít do archívů, navštěvovat pamětníky, hledat lidi, kteří se těch dějinných událostí účastnili a snažit se s nimi dohodnout. Vzbudit v nich důvěru, aby mi ty informace řekli. Je v tom spousta zajímavé práce, která mě baví.

Máte v tuhle chvíli nějaký nový nápad na další knížku?

Ano, ale promiňte, že o tom radši nebudu mluvit. Nechci se z toho vymluvit, což už se mi několikrát stalo. Ještě si budu chvilku hýčkat to napětí v sobě. Počkám, až budu mít něco napsaného.

Zvolila jste si stejnou tématiku, kterou jste psala dosud, a stejné nakladatelství?

Stejné nakladatelství určitě, tématika spíš spadá do současných historických románů. Pojednává o jedné historické kauze 20. století, kde se proplétají skutečné příběhy skutečných lidí. Čtenáři musí počítat s tím, že je tam i určitý podíl fikce, ale hlavně skutečnost.

V tuhle chvíli ji už píšete?

Ne, nabírám materiál.

Psaní je Vaší hlavní pracovní činností?

Ne, pracuji jako kurátorka výstav. Naštěstí jsem na volné noze, takže si dávkuji pracovní týden, jak je zrovna potřeba pro jednotlivé projekty a výstavy, na kterých dělám. Na psaní mám čas dva, někdy i tři dny v týdnu.

Baví Vás autogramiády a besedy? Jaké máte ze setkání se čtenáři pocity?

Příjemné. Baví mě obojí. Při psaní sedím celý den sama u počítače a váhám, zda se bude knížka někomu líbit, jestli jdu správnou cestou. Na besedách a čteních se to teprve projeví.

Děkuji Vám za rozhovor.