Moc se mi líbila beseda o knize Rošťák Oliver a Marica čarodějka. Zajímalo by mě, proč měl Oliver v první knize šest roků a nyní ve druhé osm? Proč je tam ten skok zrovna dva roky?
To je logické, protože jsem plánovitě přemýšlela o knize do edice druhé čtení, která je pro druháky. Takže první čtení je prvňák, či-li se ta první knížka odehrává v šesti, v sedmi letech a druhá knížka, kdy je už druhák, začíná narozeninami, kdy je mu osm. Aby se ty děti, které to budou číst, mohly s tím klukem ztotožnit. Protože mám zafixováno, že když jsem si v dětství četla knihu, kde jsem věděla, že se nedostanu na tajemný ostrov, že nejdu dvacet mil pod mořem, tak mě to rozčilovalo. Proto píšu o současných, českých dětech tak, aby mohly říct: „Jo, to je jako já.“ Aby je to oslovovalo.

A funguje to, zabírá to na děti?
Stoprocentně to funguje. A třeba už jsem přestala používat fiktivní města, což spisovatelé dělají. V knížce Tramvaj plná strašidel, která se odehrává v Uničově, jsou ty hlavní čtyři postavy opravdu z Uničova, jsou skutečné. Děti ve škole ví, že Uničov existuje, vědí, že se tam můžou jít podívat, že tam stojí ta socha, o které mluvím. Překvapí to a dostane se jim to do podvědomí. Já jsem sama o sobě neuvěřitelný patriot.

Proč jste zvolila do knížky čarodějku Maricu?
Jedná se o navazování na první díl, kdy opravdu Oliver ve škole měl kamarádku Maricu z Chorvatska, v tom prvním díle se to jakoby mihne. Odehrává se to po válce v Jugoslávii, kdy ta holčička je z uprchlické rodiny. Velmi jemně jsme tam zmínili, že vlastně v té době, kterou my považujeme za moderní, ještě někde může být válka. Vím, že vždycky, když na to děti narazí, tak je to hrozně překvapí, ale to opět souvisí s mým záměrem, nenápadně děti poučit. Druhý díl je víceméně celý fiktivní. Přátelství mezi Oliverem a Maricou z prvního dílu pokračuje. První polovina knihy se odehrává v Čechách a druhá jakoby vykračuje do Chorvatska. Děti mají totiž jedno velké přání – zůstat přes prázdniny spolu. Přemýšlela jsem, aby to nebylo tak, že škemroní u rodičů: „Mami, my chceme být spolu,“ což by byl takový prvoplán. Děti bude bavit, když vymyslím způsob jiný, jak se jim jejich přání splní. Marica má starou babičku, která jí vypráví pohádky a ví, že existuje škapulíř, a když se do něho dají kouzelné květiny, tak jim ten škapulíř splní přání. Marica si zahraje na čarodějku, opravdu to kouzlo udělá a shodou náhod, které tam vysvětluji, to vypadá, že jim přání splnil právě ten škapulíř.

A myslíte, že ty děti, co knížku přečtou, že budou chtít také škapulíř?
No určitě! To by se mi líbilo.

Jak se Vám líbí ilustrace Zdeňky Krejčové?
Moc. Já jsem si dokonce Zdeňku přála. Už když jsem vydávala ten první rukopis, tak jsem si přála, aby knihu ilustrovala Zdeňka. Musím říct, že to bylo tehdy docela komické, protože Albatros mi na začátku řekl, že mají výtvarné oddělení s ilustrátory atd., takže jsem se s tou myšlenkou jakoby rozloučila. Nejspíš zafungoval jakýsi škapulíř a Zdeňku mi vybrali. Teď logicky ilustruje i ten druhý díl a musím říct, že krásně.

Máte ráda besedy s dětmi? Inspirují Vás?
Určitě. Třeba v tom první díle, to byla moje první kniha, tam jsem pochopila, co si vlastně můžu dovolit. Tehdy vlastně to byla ryzí pravda, žádný fantasy, protože nemám ráda fantasy, jen jeho prvky. Já to píšu s tím, že je to pravda. To samé děti, které se s tím musí nějak poprat. Třeba co by dělaly, kdyby… Nejdříve vtipkují, ale já se jich zeptám: „Co by jste, děti, dělaly, kdybyste potkaly ufona?“ A oni se smějou a říkají: „My bychom ho zastřelili, my bychom ho zmátili!“ A já je nechám mluvit a pak jim říkám: „Za dveřma je ufon. Za minutu ho přivedu.“ A oni okamžitě zvážní. A ve svý podstatě je dostanu tam, kam chci. Začnou o tom pravdivě uvažovat, a ze všech nakonec vypadne, že se prostě bojí, že ho nechtějí vidět. Takhle mě inspirují na těch besedách, protože já mám něco rozepsaného a děti mě doplňují.

Můžete uvést konkrétní příklad?
Měla jsem vymyšlenou knížku Nejhorší den v životě třeťáka Filipa L., což je příběh dramatický. Popisuje vážnou dopravní nehodu a klinickou smrt. Psala jsem to kvůli tomu, protože vím, jak ty děti riskují. Všichni jim říkáme: „Dávejte na sebe pozor!“ ale oni to nevnímají. A já jsem ten rukopis, protože je opravdu vážný, a já jsem jiná generace, dala paní učitelce chrudimské třetí třídy s tím, jestli by si s dětmi nemohla ten rukopis přečíst a dát mi připomínky. Čekala jsem, že mi děti řeknou, že je to moc vážný, že nemají rády krev, že je to nezajímá. Ale moje obavy byly liché, připomínky byly úplně jiného druhu. Jedna holčička mi napsala, že by se schovala a dokonce mi přesně řekla kam. Tím, jak se uměly do toho příběhu vžít, mě hrozně překvapily. Já jsem to tam naznačila, a ona mi napsala, že by se schovala úplně jinam.

Použila jste tuhle připomínku v knize?
Ano, použila jsem nápad té holčičky. Tohle je takový můj způsob psaní, opravdu diskutuji s dětmi, které neznám. Chci vědět, že něčemu nerozumí, nebo že by to udělaly jinak. Strašně mě baví si s nimi takhle povídat. V knize Tramvaj plná strašidel ty čtyři děti jsou sourozenci. A já jsem celý dialog, jak mezi sebou mluvily, když jsem byla u nich na návštěvě, použila do knihy.

Povězte, jak došlo ke spolupráci s Ninou Divíškovou?
Díky pořadu České televize Barvy života jsem se seznámila s Kamilou Moučkovou a vzniklo přátelství. Požádala mě o napsání jejích „průserů“ – životopisu a vznikla kniha Nejsem žádná lvice, která měla velký ohlas. Psaní životopisu mě bavilo a hledala jsem, o kom dalším bych napsala. A nakladatelství Grada zrovna hledalo někoho, kdo napíše životopis o Nině Divíškové.

Kde hrajete Vaši zdramatizovanou knihu Kalvárie?
V divadle V Řeznické. Hraje v ní Jitka Smutná, která zpívá své vlastní texty, které ke knize náramně sedí.

Děkuji za pozvání a za rozhovor.

Související knihy

Braunová, Petra

Albatros, 2013