V knize Moje cesta vlakem dětství a naděje (vydané nakladatelstvím XYZ) sepsal Stanislav Zindulka (narozen 5. května 1932) ve spolupráci s Jitkou Škápíkovou svoje vzpomínky. Je to vyprávění nejen o něm a jeho rodině, ale zejména o zbožňovaném herectví.

Samotné vzpomínky jsou rozděleny do pěti kapitol, které chronologicky popisují jednotlivé hercovy životní etapy.

Dětství

Dojemná vzpomínka na milované rodné město Jilemnici, na tatínka a maminu i její dvě sestry, které měl rád stejně jako svoje rodiče. Ve vyprávění nezapomněl na staršího bratra Luďka a mladšího Sváťu. Do tohoto období patří první klukoviny a lásky, základní škola, gymnázium, ochotnické začátky a válka.

Studium

Posedlost divadlem ho přivedla na DAMU, z rodné Jilemnice odjel studovat do Prahy, kterou si hned velmi zamiloval. Na škole ho čekalo setkání s obdivovanými herci a pedagogy Vlastou Fabianovou, Jiřím Plachým, Františkem Smolíkem… Na škole prožil padesátá léta, k jeho ročníku patřili mimo jiné Ján Roháč nebo Leoš Suchařípa.

Hradec Králové (1955 – 1967)

Svoje první angažmá, po ukončení studia, našel v Hradci Králové, čekali ho zde krásné divadelní role, báječní kolegové, v roce 1956 také první větší filmová postava ve filmu „Váhavý střelec“. Začal spolupracovat s Československým rozhlasem. Toto angažmá krátce přerušil odchodem do Brna, v sezoně 1959-1960 (herec ji označil za „nejhorší rok ve své divadelní historii“). V tuto dobu mu umírá tatínek. V Hradci potkal svoji velkou lásku Milenu, se kterou se oženil a narodili se jim dva synové, v roce 1961 Ondřej (dnes etablovaný matematik) a v roce 1966 Jakub (herec, který si například zahrál vodníka v pohádce „Princezna ze mlejna“). Ke konci tohoto angažmá umírá po také těžké nemoci maminka.

Brno (1967 – 1989)

Odchod do Brna se mu na druhý pokus povedl, čekalo na něho Divadlo bratří Mrštíků a další zajímavé role divadelní, filmové i televizní. Začal vyučovat na konzervatoři, mezi jeho studenty patřila například Dagmar Veškrnová, Libuše Šafránková, Oldřich Kaiser. V Jilemnici umírají obě milované tety. Začíná mít politické problémy, mimo jiné kvůli emigraci mladšího bratra. Je nucen odejít z konzervatoře.  Natáčí jednu ze svých nejúspěšnějších seriálových postav Josefa Pumplně v seriálu Vlak dětství a naděje.

Praha (od 1989…)

Do milované Prahy odchází rád, má tam syny, přátele a staršího bratra, který ovšem umírá. Velké role hned nepřicházejí, ale je tu revoluční rok a politické změny. Do rodiny Zindulků přichází nová generace, vnoučátka: Mikuláš, Terezka, Markétka, Adélka.  Herec vzpomíná na spolupráci a přátelství s Vlastimilem Brodským, Adolfem Branaldem a na setkání s Václavem Havlem. V Praze Zindulka  vystřídal několik angažmá v Městských divadlech pražských, Divadle Ká, Činoherním klubu Praha, chvíli byl na volné noze a hostoval v několika divadlech. Přichází mnoho pracovních příležitostí nejen v divadle, ale také ve filmu a televizi (Bylo nás pět, Babí léto, Odcházení). To už ovšem nejsou jen vzpomínky, ale také současnost. Ten „vlak“ Stanislava Zindulky jede dál…

Kniha je plná upřímných vyznání, herec zmiňuje nejen svoje úspěchy, ale také „pády“. Nevyhýbá se ani těm nejintimnějším tématům. Vzpomínky na první sexuální zážitek, problémy s alkoholem. Myslím, že vyprávění, s řadou fotografií z hercova soukromí a divadelního i filmového života, potěší jak obdivovatele Stanislava Zindulky, tak všechny ostatní milovníky tohoto žánru.

Vzpomínky jsou doplněny o seznam divadelních, rozhlasových, filmových a televizních rolí.

Ukázka z knihy

Vím, že mnohým z těch, které jsem na své pouti potkal, zůstanu leccos dlužen, vím, že zdaleka nedokážu vyjádřit všechen svůj upřímný vděk za lásku a podporu, které se mi dostalo. Vím, že sítem mé paměti leccos proklouzlo, že jsem na ledacos a na ledakoho zapomněl. Přísahám, že bez záměru a bez zlého úmyslu. To jsme jen takoví nedokonalí, a tudíž i neobjektivní. Tak i často nechtě ubližujeme. A to jsem v žádném případě nechtěl.

Související knihy

Škápíková, Jitka - Zindulka, Stanislav

XYZ, 2011