Kniha Lean In. Opřete se do toho zkoumá, proč se ženy navzdory svým akademickým úspěchům nedostávají do vedení klíčových institucí a nabízí přesvědčivá a rozumná řešení, jak mohou plně využít svůj potenciál.

Knihu Lean In. Opřete se do toho vydává nakladatelství Dokořán

Úvod. Tahle revoluce je naše

Poprvé jsem otěhotněla v létě roku 2004. V té době jsem měla na starosti internetový prodej a provozní skupiny v Googlu. Byla jsem ve firmě asi tři a půl roku. Nastupovala jsem tehdy za poněkud nejasných podmínek do firmy s několika sty zaměstnanci, která sídlila v chátrající kancelářské budově. Než uplynuly první tři měsíce mého těhotenství, Google se rozrostl do firmy s tisíci zaměstnanci a přestěhoval se do moderního areálu s mnoha budovami.

Moje těhotenství nebylo jednoduché. Ranní nevolnost typickou pro první trimestr jsem zažívala každý den. Přibrala jsem skoro 32 kilo. Nohy mi otekly o dvě celá čísla a staly se podivně tvarovanými věcmi, které jsem mohla vidět, jenom když jsem si je položila na stolek. Jeden obzvlášť „citlivý“ inženýr v Googlu mi oznámil, že projekt „Velryba“ pojmenovali po mně.

Jednoho dne, po ránu stráveném zíráním do záchodové mísy, jsem musela pospíchat na důležitou schůzku s klientem. Google se rozrůstal tak rychle, že se parkování stalo obrovským problémem. Jediné místo, které jsem to ráno našla, bylo od vchodu do budovy hodně daleko. Běžela jsem přes parkoviště, což v praxi znamenalo, že jsem se plazila o něco rychleji, než byl můj obvyklý těhotenský způsob pohybu. Při spěchu se mi dělalo jenom hůř a hůř, a když jsem dorazila na schůzku, modlila jsem se, aby prodejní strategie byla to jediné, co mi vyjde z pusy ven. Večer jsem svoje strasti vyprávěla svému manželovi Daveovi. Řekl mi, že Yahoo, kde tehdy pracoval, vyčlenil pro nastávající matky před každou budovou zvláštní parkovací místa.

Druhý den jsem vešla – nebo se spíše dokolébala – do kanceláře zakladatelů Googlu, Larryho Page a Sergeye Brina. Byla to vlastně jenom rozlehlá místnost s různými udělátky a všemožnými technologickými vychytávkami všude po podlaze. Sergey seděl v jogínské pozici v rohu. Oznámila jsem mu, že potřebujeme parkovací místa pro těhotné ženy, a to spíše dříve než později. Podíval se na mě a okamžitě souhlasil, s poznámkou, že ho to nikdy předtím nenapadlo.

Dodnes se cítím trapně při pomyšlení, že ani mě samotné vůbec nedošlo, že těhotné ženy potřebují speciální parkovací místa – dokud jsem sama neprožila bolest oteklých nohou. Neměla bych jako jedna z nejvýše postavených žen v Googlu mít tu zodpovědnost a myslet právě na takové věci? Ale stejně jako Sergeye, ani mě to vůbec nenapadlo. Všechny ostatní těhotné ženy musely v tichosti trpět, protože se styděly říci si o zvláštní zacházení. Nebo jim možná chybělo sebevědomí či potřebné postavení, aby si mohly vyřešení problému vyžádat. Stačila jedna těhotná žena ve vedení, aby se poměry změnily. I když vypadala jako velryba.

V USA, Evropě a téměř všude na světě mají dnes ženy mnohem lepší postavení, než jaké měly kdy dříve. Stojíme na ramenou žen, které byly před námi, žen, které musely bojovat za věci, které dnes bereme jako samozřejmé. V roce 1947 nastoupila Anita Summersová, matka Larryho Summerse, mého dlouholetého mentora, jako ekonomka do Standard Oil Company. Když nabídku přijala, její nový šéf jí řekl: „Jsem tak rád, že vás mám. Že jsem získal stejný rozum za menší peníze.“ Reagovala na to s vděkem, skoro potěšeně. Byla pro ni obrovská poklona slyšet, že má stejný rozum jako muž. Chtít stejné finanční ohodnocení by bylo naprosto nemyslitelné.

7. Neodcházejte, dokud nechcete odejít

Před několika lety za mnou přišla do kanceláře mladá žena a poprosila mě, jestli by se mnou mohla mluvit o samotě. Šly jsme spolu do konferenční místnosti, kde na mě začala chrlit otázky na téma, jak zvládám vyvažovat práci a rodinu. Ptala se stále horečněji a já jsem si říkala, proč to tak naléhavě potřebuje vědět. Přerušila jsem ji a zeptala se, jestli má dítě. Řekla, že nemá, ale že ráda plánuje věci dopředu. Zeptala jsem se jí, jestli s partnerem přemýšlejí o dítěti. Odpověděla, že nemá manžela, a za chvilku s krátkým zasmáním dodala: „Vlastně nemám ani přítele.“

Přišlo mi, že trochu předbíhá – vlastně hodně předbíhá – ale chápala jsem, co ji k tomu vede. Už od dětství se dívkám naznačuje, že si jednou budou muset vybrat mezi úspěchem v práci a úspěšným mateřstvím. Už v prvních ročnících na vysoké škole ženy pomýšlejí na kompromisy, které budou muset jednou udělat, aby vyvážily svůj pracovní a osobní život. Na otázku, zda by daly přednost manželství před kariérou, odpovídá ve prospěch manželství dvakrát více dívek než chlapců. Nutnost této volby však pociťují dívky už od velmi útlého věku. Peggy Orensteinová, autorka knihy Popelka snědla moji dceru, vyprávěla v této souvislosti příběh pětiletého děvčátka, které přišlo celé nešťastné domů ze školky a sdělilo mamince, že ona a kluk, se kterým se mají rádi, by chtěli být astronauti. Když se jí matka zeptala, proč by to mělo vadit, odpověděla jí holčička: „Kdo ale bude hlídat naše děti, když budeme oba ve vesmíru?“ Ve věku pěti let věřila, že největší problém cestování do vesmíru bude spolehlivá péče o děti.

Jak jsem se zmínila dříve, jsem velkou vyznavačkou zodpovědné přípravy. Kamkoli se pohnu, nosím pořád u sebe malý notýsek se seznamem věcí, které potřebuji vyřešit – skutečný notýsek, do kterého píšu skutečným perem. V dnešním technologickém světě je to skoro jako bych u sebe nosila kamennou destičku a dláto. Když ale přijde na propojování kariéry a rodiny, může předčasné plánování mnohem více dveří zavřít než otevřít. Byla jsem svědkem mnoha případů, kdy to tak dopadlo. Ženy málokdy odejdou z práce na základě jednoho velkého rozhodnutí. Místo toho udělají během své kariéry řadu drobných rozhodnutí – různě se po částech přizpůsobují a obětují ve víře, že to bude potřeba, aby jednou mohly mít rodinu. Ze všech způsobů, jakými se ženy drží zpátky, převažuje asi nejvíce to, že začnou odcházet dřív, než skutečně chtějí odejít.

Související knihy

Sandbergová, Sheryl

Dokořán, 2013