Drsné Vysvobození z denní rutiny

divocina
Vystudovat, oženit se, založit rodinu, mít dobrou práci a slušně vydělávat. Tak takový by měl být život muže podle názoru mnoha lidí. Jenže téměř každý den chodit do práce, po práci se věnovat rodině, k tomu i domácí povinnosti… Rutina se může za čas začít zajídat. Ale co pak?

Možností by bylo podniknout něco nečekaného, neobvyklého, ne-li šíleného, prostě narušit rutinu. S touto myšlenkou si pohrál americký spisovatel James Dickey (1923-1997) v knize Vysvobození, kterou letos vydalo nakladatelství Argo.

Lewis Medlock se rozhodne uskutečnit dobrodružný výlet – chce sjet se třemi přáteli na kánoích část řeky Cahulawassee. Zbývá totiž jen pár týdnů, než bude řeka přehrazena a skály, lesy, bažiny, … se ocitnou na dně veliké přehrady. Je to poslední příležitost, kdy čtveřice mužů může spatřit krásnou, divokou, lidmi téměř nedotčenou přírodu.

Vypravěč příběhu, Ed Gentry, s výpravou souhlasí, protože už nutně potřebuje změnu, „vypadnout“ aspoň na chvíli z rutiny. Drew Ballinger a Bobby Trippe nakonec také s jistým váháním svolí, a tak v pátek brzy ráno vyrazí auty k řece, za třídenním dobrodružstvím.

Přibližně do poloviny knihy se příběh odvíjí celkem poklidným stylem, kdy se čtenář spolu se čtveřicí mužů kochá nádhernou divočinou a vlastně se nic moc neděje.

A pak přijde šok. Při jedné zastávce u břehu se z lesa vynoří dva muži, „vidláci“, a během chvíle se odehraje něco naprosto šíleného, zvráceného, něco, čemu rozum odmítá uvěřit. Právě začíná nelítostný boj o život. Boj, ve kterém platí zabij, nebo budeš zabit.

Kniha ale nenabízí „jen“ dobrodružný příběh. Snad každému čtenáři může nabídnout právě to, co ho nejvíce zajímá. Dalo by se totiž říci, že kniha má několik rovin. Jednou z nich je již výše zmíněný zajímavý příběh.

Skrývá se tu ale mnohem víc. Na pozadí děje se odkrývají myšlenky o stárnutí a smrti. Hrdinové příběhu, přibližně čtyřicetiletí muži, si chtějí „něco dokázat“, dokud na to ještě mají síly. Cítí, že stárnou, začínají plešatět, děti jim odrůstají, … Chtějí zažít dobrodružství, chtějí si tímto způsobem užít.

Lewis je dobrodruh, který jako jediný ze čtveřice vyhledává neobvyklé situace a zážitky. Ostatní tři muži žijí svým usedlým, městským životem, jezdí autem, používají technické vymoženosti. A najednou jsou v divoké přírodě, tedy na místě, které je naprosto odlišné od jejich světa. Musejí se s přírodou nějak naučit žít, alespoň po ty tři dny. A jak se rozpoutá zákeřný, vražedný boj, do té chvíle civilizovaní muži musí splynout s přírodou, stát se téměř zvířetem, divoce a nelítostně bojujícím o život, jinak nemají šanci přežít. Vyvstávají tu otázky, kde je ona hranice mezi civilizovaným člověkem a „zvířetem“? A dokáží se ti, kteří přežijí (jestli vůbec) vrátit do svého starého života, do zajetých kolejí? Nakolik může člověka taková zkušenost poznamenat?

James Dickey byl především básník, což se do jisté míry projevuje i v tomto románu. Veškeré popisy přírody, řeky, lesů, …, vše je psáno poetickým, možná až příliš rozvláčným stylem. A do poetiky plných popisů jsou namíchána drsná, nespisovná slova hrdinů.

Čas od času jsem na stěně jen ležel a potil se, bez jediného chytu či stupu, špičky gumových podrážek zapřené o měkkou skálu, dlaně rozevřené doširoka. Pak jsem se znovu pokusil soukat vzhůru a sunul jsem se vpřed těmi nejintimnějšími tělesnými pohyby, jakých jsem se nikdy neodvážil s Martou nebo jinou – lidskou – bytostí. Strach a jakási obrovská žhavá měsíční sexualita mě po milimetru zvedaly výš a výš. A přesto jsem se zuby nehty držel lidského prvku. […]

Temnoty nade mnou se přelily a v jedné mezeře se zjevila hvězda. Po obou stranách toho světélka se vzpínaly skály, černé a pevné jako nikdy dřív, ale jejich síla byla zlomena. Vyšší a smrtící úsek útesu, po kterém jsem právě lezl, se nachyloval a vytrvale přikláněl k přežití, k prostoru s hvězdou, kde se postupně, jak jsem lezl výš, kupilo víc a víc hvězd, až začaly tvořit souhvězdí podobné koruně. Nyní jsem dokázal popolézat po kolenou – konečně – a luk drásal skálu po mém boku.

[…] Řeka se zatáhla mlhou a tančila v jiskrách mých očních řas, zdála se tím úžasnější, čím byl ten pohled nesnesitelnější. To bylo něco, to bylo opravdu něco.

[…]

Bolelo to, ale lezl jsem dál. Škrábal jsem se po čtyřech, ale už jsem se nemusel s útesem milovat, nemusel jsem ho mrdat při měsíčku, aby mi dal pár centimetrů navíc; měli jsme teď mezi sebou trochu prostoru. Kdybych byl nenápadný, mohl bych skálu dokonce tu a tam kopnout a ono by mi to prošlo.

Kniha je v závěru doplněna velmi čtivým doslovem Marcela Arbeita. Dozvíte se tam o Dickeyho básnické tvorbě, o jeho názorech na kolegy-spisovatele, o jižanských autorech a jejich díle (poezii i próze), … Získáte tak stručný přehled o jižanské literatuře a jejích autorech. I samotné dílo je tu poměrně podrobně a nesmírně zajímavě rozebráno, a to včetně jeho přepisu do filmové podoby.

Román Vysvobození totiž zaujal i režiséra Johna Boormana, který podle něj natočil stejnojmenný film, dodnes považovaný za jeden z jeho nejlepších. Díky tomu v naší zemi toto Dickeyho dílo není neznámé. Ale až teprve letos byl román konečně přeložen do češtiny. A je to dobře, protože Vysvobození je dílo, které si zaslouží vaši pozornost.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeVysvobození

Dickey, James

Argo, 2011

Napsat komentář