David Klimeš: Václav Klaus – Deset let na Pražském hradě

Absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze a Pew Fellow na Georgetown University ve Washingtonu Miroslav Zámečník (1962) radil od roku 1990 do května 1991 ministru fnancí Václavu Klausovi, odkud přešel na pozici vedoucího Centra ekonomických analýz kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. V roce 1994 z každodenního dění české ekonomické transformace odešel na post asistenta výkonného ředitele Světové banky ve Washingtonu. Později působil v Revitalizační agentuře. Je členem Národní ekonomické rady vlády a hlavním analytikem týdeníku Euro.
_________________

Je zajímavé, že když se řekne Klaus-prezident a ekonomie, tak hned naskočí téma eura. Myslíte, že je to opravdu to jediné, co po něm v obecném povědomí z ekonomie zůsta­ne, nebo najdeme ještě jedno dvě další témata, která hned tak nezapadnou?

Euro je jednoznačně to hlavní. Pak můžeme zmínit volbu členů bankovní rady České národní banky (ČNB). Většinově asi bude­me souhlasit, že jím navolená bankovní rada dohromady udr­žela trajektorii velmi kompetentní měnové politiky. A nebyla v tom žádná servilita. Že vás jmenoval Klaus, neznamenalo, že budete běhat neustále na Pražský hrad. Takže i toto zaslouží ocenění.

 Boj o rehabilitaci transformace

K euru a bankovní radě se ještě dostaneme. Ale když jsem probíral ekonomické texty Václava Klause z počátku prezidentského mandátu, překvapilo mě, kolik času věnoval obhajobě ekonomické transformace z počátku 90. let. Klaus v čase volby hlavy státu napsal o ekonomické transformaci věšteckou větu: „Pro politiky představuje interpre­tace tohoto vývoje aktuální politický problém, který vyhrává či prohrává volby a kte­rý občas vede k pádu vlád a k oslavě či diskreditaci s tím spojených politiků.“ Tak jak to bylo u něj? Podařilo se mu podle vás nakonec ve funkci prezidenta přesvědčit veřejnost, že jím řízená transformace byla tou jedinou správnou cestou?

To je mnohem složitější téma, které kdyby obhájil, žili bychom v jiné zemi. Je nutné si uvědomit kumulativní účinek té trans­formace. Cítím samozřejmě respekt vůči Václavu Klausovi za roky 1990 až 1992, kdy se transformace doopravdy prováděla. Ostatně kdyby se smysluplně dávaly Nobelovy ceny za mír, tak si ji Klaus zaslouží za hladké rozdělení československé federace. Jsem velmi pochvalný k tomu, co se dělo na poli transformace do roku 1992 a za rozdělení federace, k pozdějšímu vývoji ale už bude hodnocení historie nejspíš mnohem kritičtější.

Takřka mýtickým se v podání Klause stal i jeho boj o kurz koruny, nejen s domácí opozi­cí, ale především s mezinárodními institucemi, které doporučovaly nějakou verzi plo­voucího kurzu. Považoval jste tehdy za správné, že Klaus zvolil fixní kurz koruny jako kotvu, pevný bod, okolo které se točí celá transformace?

Když chcete stabilizovat transformující se ekonomiku, tak to je jedna z prvních věcí, kterou řešíte. A Klaus zvolil pevný kurz jako nominální kotvu, okolo které vše ostatní tančí jak u tyče. A podařilo se to. Ale toto teoreticky velmi čisté řešení má jed­nu nevýhodu. Velmi citlivě musíte reagovat na reálný efektivní kurz, aby se nestalo to, co se nám potom stalo v roce 1997. Ale to je už ex post. Se samotným obhájením fixního kurzu na počát­ku transformace to Klaus nemá nijak těžké.
______________________________________________________________

Dostali jsme se k zadlužování a k reformám. Zkušenost s posledními vládami ukazu­je, že ani lidé, kteří si uvědomují vážnost situace, nemají sílu a schopnosti prosadit to, co je potřeba. Myslíte si, že se podařilo vyřešit alespoň podstatu problému a nastoupili jsme správnou cestu?

Určitě ne. Teď jde jenom o to, férově ohodnotit, co z toho je způ­sobeno neštěstím našeho volebního systému, který nevyhnutel­ně vede ke slabým koaličním vládám s minimální parlamentní silou, a co z toho je chtění či nechtění lidí, kteří v těch vládách jsou. Všechny vlády od roku 1996 byly velmi slabé, s výjimkou krátké epizody, kdy fungovaly Věci veřejné jako celek a zdálo se, že vláda je silnější, byť nesmírně nesourodá. Na druhou stra­nu takto složené a koncipované vlády vedou k tomu, že jsou do nich nasávány osobnosti, které nějakou větší koncepční sílu a rozhled asi nemají. Dnešní vláda je toho dokonalým důkazem. Pro mne je nyní jmenování každého nového ministra nešťast­nou epizodou, kdy váhám, co mám a nemám říci při slavnostním jmenování. Je to docela smutné. Myslím, že i v tom našem systé­mu je prostor pro to, aby přišly názorově silné osobnosti a řek­ly: takto už to nejde, pojďme jinudy, vážnými systémovými změ­nami. Respektive tento prostor být musí. A je věcí politiků si ho vyvzdorovat.

Ale vidíte nějakého, který by to mohl zkusit?

Nechci někoho chválit a způsobit, že se stane cílem zbytečných ataků. Ale za poslední roky na naší politické scéně nikoho s vý­jimkou ministra Kuby nevidím. To je jediný člověk, který přichá­zí s nějakou aktivitou a snahou něco udělat. U většiny ministrů jsem ani nezaregistroval, že by za několik posledních měsíců řekli něco nahlas.

Myslíte, že v dobách vašeho vedení vlády či v dobách Miloše Zemana zde byl kromě vás ještě někdo další?

V prvních dvou třetinách devadesátých let byla řada ministrů, kteří nějaké výrazné názory měli a měli za sebou nějaký teoretický a zkušenostní fundament. V závěru komunismu zde například byla iniciativa, jejímž cílem bylo pře­ložit knihu projevů nositelů Nobelových cen za ekonomii. Sdružil se kolem toho pozoruhodný kolektiv autorů. A z něho v jeden okamžik v devadesátých letech sedělo v pozici ministrů či jejich náměstků osm lidí. Překládat tyto složité nobelistické přednáš­ky vyžadovalo širší znalost ekonomie a dalších společenských věd. Tehdy byli takoví lidé. Dnes je nevidím.

 Vy podle svých prohlášení vidíte svou budoucnost, po ukončení svého funkčního obdo­bí, v čele Institutu Václava Klause. Bude to spíše akademická činnost? Nedovedu si pří­liš představit, že se skutečně vzdáte politiky.

Vedení takového institutu je bezpochyby pohybováním se ve ve­řejném prostoru. Vyslovováním se k věcem veřejným. Není to akademická instituce ve smyslu napsání dvou sofistikovaných článků s desetistránkovým seznamem použité literatury ročně.
______________________________________________________________

Všichni prezidentovi předci

Hlava státu pod genealogickou lupou

Třistaletá cesta chudých chalupníků na Pražský hrad

Víme, z jakých kořenů vyrost­li prezidenti Tomáš Garrique Masaryk nebo Václav Havel. Dokonce existuje oficiální rodokmen TGM do čtvrtého pokolení. Tyto humanitně orientované osob­nosti a jejich rody ztělesňují historií. Když kandidoval na úřad prezi­denta demokrat John Kerry, od­halení moravskoslezského původu jeho dědečka způsobilo v Horním Benešově na Bruntálsku vlnu nad­šení a bylo mu uděleno čestné ob­čanství. U Václava Klause je to jiné. Masaryk svým moravským česko­slovenským původem z Hodonín­ská přímo symbolizuje českosloven­skou státnost a ryzí venkovanství. Havlovi předci zase zosobňují čes­ký kapitalismus či zlatou éru prv­ní republiky. V případě současného prezidenta – ekonoma jakoby Češi jeho kořeny ani nevnímali nebo je spíš vnímat nechtěli. Klaus je pro ně především symbolem současnos­ti. Tím, že se do pověstného zpět­ného zrcátka dívá jen sporadicky, historický patos a sentiment k sou­časnému prezidentovi nepatří. Za dobu Klausova více než dvacetileté­ho působení v české politice národ poznal jeho maminku Marii i man­želku Livii. Zná oba jeho syny – ře­ditele gymnázia Václava i ekonoma Jana, ba probleskla informace, že se v jeho širším příbuzenstvu vyskyto­val malíř Mikoláš Aleš. Co dál? Na­nejvýš se vtipkovalo kolem fámy, že Klausovým skutečným otcem je poslanec prvorepublikové sněmov­ny a pozdější ministr financí Slo­venského státu Mikuláš Pružinský v jiné variantě dokonce židovský zbohatlík Pružinský. Autoři lidové tvořivosti navíc vymysleli dehonestující rýmovačku Klaus-raus, zvýrazňující německý původ politikova jména. Původ Klausova rodu dosud nikdo nezmapoval. Pokusili jsme se to změnit a ukázalo se, že za stříz­livou fasádou stojí bohatě členitá stavba.

Podruzi a patricijové. Rodokmeny bý­vají často zpodobňovány jako stro­my. Vydali jsme se za odborné po­moci genealožky Marcely Fremrové ze Šťáhlavic u Plzně (sestavením částí rodokmenu se zabývala na za­kázku týdeníku EURO) a s konzul­tační podporou prezidentova syna Václava Klause na cestu proti prou­du času ke kořenům stromu jmé­nem Václav Klaus, a našli jsme je bohatě rozprostřeny po celém Čes­ku. Vyrůstají z kopcovité krajiny u Nepomuku na Plzeňsku, z drsné­ho koutu České Sibiře na Táborsku, z úrodné Polabské nížiny nedaleko Hradce Králové i ze skalních údo­lí u Dube na Českolipsku. Rozma­nité je i sociální rozvrstvení. Někte­ré kořeny míří k chudým podruhům a chalupníkům, jiné do patricijských vrstev staré Prahy. Vedou k česky mluvícím průkopníkům podnikání i k německy hovořícím obchodní­kům s kovy. Proplétají se jak půdou českého národního obrození, tak malostranskými paláci v okolí dneš­ní Poslanecké sněmovny. Jak bojišti první světové války v Itálii, tak at­mosférou dobrodružného budování prvorepublikové Podkarpatské Rusi. Na základě zjištěných informací může o sobě Václav Klaus s klidným svědomím tvrdit, že jeho geny jsou jakýmsi reprezentativním vzorkem národa a že jeho eurorealistické češství vyrůstá z pevného rodového rozkročení nad celou zemí. Klausův rodokmen neoslňuje významnými osobnostmi ani urozeností či okáza­lým plebejstvím, ale věrohodným se­pětím s národní minulostí.

Vždyť i pozice v pořadí druhého prezidenta České republiky kore­sponduje s rodovou historií. Klauso­vi předkové v přímé linii byli vždyc­ky druhorození a místo zdarma poděděné chalupy byli nuceni se o své příbytky zasloužit vhodným přiženěním. Zkrátka přičiněním. Genealogicky vzato je pak Klaus (první vysokoškolsky vzdělaný příslušník svého rodu) stejně tak dělnickým prezidentem jako prezidentem byz­nysmenů, což je dobrý předpoklad k uskutečnění jeho snu: být prezi­dentem všech.

Čtyři prarodiče, tři ohniska. Rodopis­ných otazníků kolem současné­ho prezidenta přitom nebylo málo. Naznačuje jméno Klaus německé (chcete-li sudetské) základy rodu? Dovedou nás údaje v matrikách až k datu eventuálního přistěhování? Jaké byly majetkové poměry předků obnovitele českého kapitalismu? Jaké pozadí má nevšední vliv prezi­dentovy umělecky založené mamin­ky, která o svém tatínkovi v jednom rozhovoru prozradila, že byl váže­ným obchodníkem na Malé Straně? A z jakých genů pochází preziden­tův pragmatismus? Na mapě Čech můžeme podle původu prezidento­vých prarodičů vyznačit tři oblas­ti, které lze považovat za „klaunovské“. V roce 1991 v rozhovoru pro brněnskou Rovnost tehdejší fede­rální ministr financí Václav Klaus prozradil: „Já jsem z Prahy, ale tatínek byl z jihozápadních Čech. Ob­last mezi Plzní, Strakonicemi, Tábo­rem – tam mám kořeny.“ Ano, první oblastí je bezprostřední okolí zápa­dočeského Nepomuku. Prezidentův tatínek se narodil 22. srpna 1901 ve vesnici Milec, odkud je i jeho ma­minka, prezidentova babička. Její manžel, prezidentův dědeček, se přiženil ze sousedního Prádla. Mi­lec, Prádlo, Soběsuky, Srby, Partoltice – to jsou obce, kde se všichni prezidentovi předci v přímé čili ot­covské linii rodu pohybovali nepře­tržitě téměř tři sta let. „Jsem rád, že jsem dnes zde s vámi v Nepomuku, v místě, které je mi mimořádně dra­hé a blízké. Ve vedlejší obci, v Mil­ci, se narodil můj otec, sem chodil do školy, na tomto náměstí se vyučil jako obchodní příručí, a díky tomu zde nejsem poprvé,“ ocenil to Klaus už jako český premiér 19. března 1993, když vystoupil s projevem u příležitosti šestistého výročí umu­čení Jana Nepomuckého na náměstí v Nepomuku.

Druhý region souvisí s předky prezidentova dědečka z matčiny strany. Marie Klausová se narodila v Praze, ale její rodiče měli kořeny různé. Tatínek, prezidentův děde­ček, byl také z Prahy. Za jeho před­ky ovšem budeme muset jednak na Královéhradecko, jednak na Písec­ko, Strakonicko a až do německy mluvící oblasti u České Lípy.

Třetí oblastí je právě rodiště mat­ky Marie Klausové, prezidentovy babičky, a jejích předků, Česká Si­biř a Český Merán v okolí dvojměstí Sedlec-Prčice. Tušíte správně, lo­kalita Klausovy chalupy v Prudících na Táborsku, koupené v roce 1974, nebyla vybrána náhodou.

Knihu Václav Klaus – Deset let na Pražském hradě vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Související knihy

Klimeš, David

Mladá fronta, 2013