Luděk Snítil – Noc patří nám

Teď: Neděle 1. dubna, ráno Jakub

 

Jakub ztěžka rozlepí oči.

V prvním okamžiku vůbec netuší kde je, kdo je a co se vlast­ně stalo; vzápětí mu dojde, že mžourá do oprýskaného, kdysi zřejmě jásavě bílého stropu.

Aniž by proto měl zatím jediný důkaz, má jasno: leží v ne­mocnici.

Jak se sem proboha dostal? Na žádnou operaci přece jít neměl! Včera večer – pokud to tedy bylo včera – vyrazil s klu-kama na diskotéku na Táborák.

Pohled mu mimoděk sklouzne na levou ruku, kde ho cosi mírně tlačí. Aha, zapíchnutá jehla! Z ní vede hadička do lah­vičky, zavěšené na stojanu. V ní jsou nepochybně nějaké léky, nebo výživa.

Tak to fakt není dobrý.

Pomalu otočí hlavu vlevo. Na vedlejší posteli leží jakýsi kluk, oči zavřené. I on je napojený na výživu, navíc má za­vázanou ruku a bílý obvaz má i kolem čela. Vypadá docela komicky. Ale komu je tady do smíchu?

I po jeho pravé straně leží kluk ve stejné poloze jako oni dva. I on má zavřené oči.

„Hej, spíte?“ zachraptí Jakub. Hlas mu vypovídá poslušnost. Jazyk má nepříjemně zdřevěnělý a v krku sucho, jako kdyby tři dny putoval pouští a nenapil se ani jednoho doušku vody. Chtěl by se napít, strašně moc, kupodivu ale nemá sílu se na­táhnout ke stolku a loknout si čaje. Je neskutečně vyčerpaný.

Kluci mu neodpovídají. Zřejmě oba spí, nebo nemají chuť mluvit.

Přímo nad ním visí malé tlačítko. Jakub pochopí, že slouží k přivolání sestry. Nemá však sílu ho zmáčknout.

Raději znovu unaveně zavře oči.

 

David

 

Zima!

Z naprosto zmatečného snu, v němž Indián letí v letadle jako pilot – a na křídle letadla sedí živé prase, hrající na ky­taru – vytrhne Davida stoupající chlad. Nejprve si naivně pomyslí, že zima je součástí snu, neboť letadlo letí nad sně­hovou plání, jak ale postupně procitá, uvědomuje si, že zima je reálná – a že se chladem celý chvěje.

Když otevře oči, má totální okno.

Kde to sakra je? A proč?

Vzápětí nad svou situací udiveně zamrká. Leží totiž ve škar­pě pod alejí stromů, je téměř celý mokrý a má ohořelý rukáv na mikině. Bohužel, jeho značková zimní bunda, za kterou před měsícem vyplázl nehorázné tři tisíce, je očividně fuč.

Taky ho ukrutně bolí hlava. Aby ne – na Táboráku alko­holem a především pak marihuanou v noci nešetřil, na to si, na rozdíl od dalších událostí, kupodivu vzpomíná dobře. Vy­bavit si naopak nemůže, co všechno tam vyváděl, ale podle toho, jak skončil, šlo asi o pořádnou divočinu.

Pomalu se zvedne. Nechutně ho bolí celé tělo. Navíc je pro­močený. Ve škarpě si samozřejmě ustlal přímo v rozbahněné louži.

Kriticky se přeměří. Ač si vždycky zakládá na dobré hygie­ně, tentokrát je špinavý jako to prase ze snu. Paráda. I bezdo­movci jsou v lepší formě než on!

Je čas změnit lokál.

Pomalu se vyhrabe ze škarpy na silnici. Škarpa je překva­pivě hluboká; možná proto si ho ještě nikdo z projíždějících řidičů nevšiml. Anebo si ho všimli, nicméně ho nechali napo­spas osudu. V dnešní době se každý stará hlavně sám o sebe, nikdo nechce zbytečné problémy a komplikace.

David se protáhne a rozhlédne po krajině.

První dubnové ráno je každopádně nepříjemně chladné. Tak co teď, světe?

 

Vláďa

 

„Vstávej, čumáčku!“

Vláďa se trhnutím posadí; současně ze sebe leknutím prud­ce shodí peřinu. Ač je z probuzení v lehkém šoku, ihned si vyděšeně uvědomí, že je v cizí posteli, v cizím bytě, a tu blondýnku, co na něj z druhé poloviny postele šišlavým hla­sem promluvila a co mu současně prstem škádlivě přejela po hrudi, vůbec nezná.

„Dobré ráno!“ usměje se na něj vesele. Má sympatický úsměv s roztomilými dolíčky ve tvářích.

A je celá nahá.

Vláďa na ni mlčky civí.

„Ahoj,“ vydechne nakonec zmateně. Kruci – jak se ta holka jmenuje? Zaboha si nemůže vzpomenout! A další, mnohem závažnější otázka, která se mu dere do myšlenek, zní: Spali spolu? Protože jestli jo, tak… No tak se právě namočil do největšího průšvihu svého života.

Blondýnka ho pobaveně pozoruje. „Tváříš se zmateně…“

„Promiň, já jen…, není mi moc dobře,“ vysvětlí neurčitě, zvedne se a vyrazí hledat koupelnu. Ani moc nelže, opravdu je mu zle. Fyzicky i psychicky.

Koupelna je naštěstí hned na chodbě. Vpadne do ní, zavře dveře, do umyvadla pustí studenou vodu a strčí pod ni celou hlavu. Asi minutu ji nechá proudit. Když se otře ručníkem, je mu o něco lépe.

Váhavě se vrátí zpátky do ložnice.

„Vrátíš se ke mně, čumáčku?“ láká ho dívka svádivým hla­sem zpátky do postele a nadzvedne peřinu.

Vláďa neví, co jí má odpovědět. Může si to ale dobře roz­myslet – na nočním stolku totiž začne zvonit mobil. Jeho mo­bil. A podle nastavené vyzváněcí melodie bezpečně pozná, že mu volá Magda, jeho budoucí žena.

 

Předtím: Pondělí 26. března Jakub

 

Až do tohoto pondělí prožíval Jakub úžasné životní období. Bez nadsázky. Aby taky ne! Vždyť život ve dvaadvaceti letech vlastně ani jiný než úžasný být nemůže. Nač si stěžovat? Stu­dujete vysokou školu, přičemž na přednášky chodíte asi tak často jako k zubaři, sem tam si přivyděláte na nějaké brigádě, ovšem drtivou většinu vašeho života vám zabírají akce s přá­teli: kino, koncerty, pařby, ale především – každou sobotu diskotéka, v drtivé většině Táborák.

Ano, ten Táborák – ona legendární diskotéka okresu!

Diskoték a, její ž sláva sa há až do 90. let m i nu lého stolet í, kdy byla poprvé otevřena veřejnosti. Diskotéka, kam chodí stovky lidí z města i okolí. Diskotéka, na které se kdysi hrálo praktic­ky všechno: lehčí techno, dance, trance, český rock, ploužáky a později i house muzika. Diskotéka, kde se Jakub poprvé líbal s holkou. Diskotéka, kde se poprvé pral, kde se poprvé opil a kde – teď přijde to nejdůležitější – ztratil panictví.

Ostatně Táborákem Jakub žije prakticky celý týden. V ne­děli se z něj vzpamatovává celodenním těžkým spánkem.

pondělí pomalu bilancuje – hází pořízené fotky či videa na Facebook, doplňuje si poznámky do svého milostného deníku, kam si pečlivě zaznamenává všechny svoje milostné aktivity.

úterý pak zlehka začíná plánovat, jak to bude další sobotu, čili zda (a pochopitelně s kým) před diskotékou někam pů­jde, v kolik asi tak vyrazí…

Od středy pak začíná řešit, co si vezme na sebe. Byla by totiž nehorázná ostuda přijít na dvě diskotéky po sobě ve stejných hadrech! Zatímco například kámoš Vláďa tvrdošíj­ně prosazuje, aby se všichni tři – tedy on, Jakub, Vláďa a třetí do party, David – oblékali schválně stejně, David je zásadně proti a sveřepě trvá na rozdílném, navíc kontroverzním oble­čení – například uprostřed zimy klidně vyrazí na diskotéku v kraťasech a sandálech, což minule suše zdůvodnil tím, že se uvnitř topí a je tam vedro.

V sobotu odpoledne Jakub většinou spí – když jde člověk na celonoční diskotéku, musí být přece ve formě, ne?

Zkrátka, žije si opravdu luxusně. Stačí mít dobré výsledky u zkoušek a tolerantní rodiče ho víceméně nechávají na po­koji.

Jenže v pondělí 26. března ráno přijde šok.

Ona neuvěřitelná a pro mnoho lidí doslova děsivá zpráva se – hlavně mezi mládeží – šíří rychlostí blesku.

Táborák se bude zavírat! V sobotu 31. března tu proběhne poslední diskotéka a pak konec, šmytec, zavíráme krám.

Majitel diskotéky se o svém úmyslu zavřít Táborák poprvé zmíní před svou přítelkyní u nedělního oběda. Ta jde sho­dou okolností navečer na kafe se svojí nejlepší kámoškou, kde jí o tom mezi řečí samozřejmě řekne. A když její přítelky­ně přijde večer domů a zapne si internet, napíše tuto zprávu na Facebook.

A strhne se lavina…

Zatímco mládež je v šoku, některé dospělé, kteří si v sou­vislosti s diskotékou mnohokrát stěžovali u vedení města či městské policie na hluk a na nepořádek, zpráva o konci Tá­boráku naopak potěší.

Prakticky okamžitě vznikne skupina Zachraňte Táborák! Během hodiny má osmdesát členů. Také Jakub dostane do této skupiny pozvání – a teprve díky tomu se v pondělí ráno

vyjeveně dozví, k jaké bezprostřední katastrofě se tu schylu­je. Je v totálním šoku – konci Táboráku totiž absolutně nic nenasvědčovalo. Teď v sobotu na něm bylo opět narváno, majitel na diskotéce proto rozhodně nemůže prodělávat.

Tak co se to sakra děje?

Když se konečně trochu vzpamatuje, začne celou tu zatra­ceně nepříjemnou situaci promýšlet ze všech stran. Záhy do­spěje k jedinému: Musí s tím něco dělat! Musí. I když zatím netuší co.

 

Vláďa

 

O konci Táboráku – budiž mu země lehká, píší někteří vtipálci v ironických komentářích na Facebook – se Vláďa dozví až téměř jako poslední ze všech lidí, jichž se konec legendární diskotéky dotýká.

Celou neděli totiž stráví se svou snoubenkou Magdou v jednom pražském nákupním centru; zajdou si spolu na oběd, projdou několik obchodů, koupí nějaké oblečení a den zakončí v multikině, kam si, jako správní flmoví maniaci, zajdou hned na tři flmy za sebou. Domů se vrátí pozdě večer na pokraji vyčerpání; dají si proto akorát sprchu a padnou do postele.

V pondělí brzy ráno Vláďa jako každý všední den spěchá do práce – maká jako prodavač telefonů v obchodě asi deset minut od bytu – zatímco ospalá Magda míří na fakultu na přednášku. Vláďa má navíc celý den práce až nad hlavu; nestíhá se ani podívat na internet, takže o zkáze Táboráku nemá zatím nejmenší tušení.

Pozdě odpoledne, když zavře a spočítá tržbu – a když se chce konečně mrknout na Facebook a e-mail – mu na mobilu přistane smska od Magdy.

KDE JSI, LASKO? UZ JSEM DOMA A CEKAM NA TEBE!

Ta zpráva mu na tváři vyloudí spokojený úsměv. S Magdou si rozumí fantasticky na všech frontách – a především pak v sexu. I když se mu David s Jakubem diví, proč se chce v jednadvaceti letech probůh ženit, Vláďa ví své. Tak úžas­nou holku jako je Magda už prostě nenajde, ani kdyby zces­toval celý svět. V tom má jasno.

CO BUDEME DELAT? klikne odpověď a začne chvatně poklízet. Internet mu neuteče. Doma ho čeká mnohem zají­mavější program.

MILOVAT SE.

Už za chůze vyťuká odpověď. Jasně, mohl by Magdě za­volat, ale oba zastávají názor, že výměna lákavých smsek má mnohem větší náboj; považují je shodně za jakousi dráždivou předehru.

Napíše: OSPRCHUJ SE, CHCI TE CELOU MOKROU!

Magda odpoví obratem: ROZKAZ!

Pod vlivem stoupajícího vzrušení Vláďa zrychlí krok.

David

 

„Je to celý na pytel, no,“ ucedí Jakub a vztekle odkopne do křoví prázdnou plechovku od koly.

David se na něj se zájmem podívá. Je mrazivý pondělí večer – on, Jakub a Vláďa se před chvíli sešli na svém oblí­beném místě u laviček na kraji sídliště. Tady na tom místě často probírají různé věci, plánují, řeší… David se v duchu ušklíbne. No, u laviček… Z nedávno umístěných tří nových zbyly po třech dnech ze dvou pouze holé konstrukce. A tře­tí lavička vypadá, že čeká ránu z milosti, jak ji vandalové zrajtovali.

„Co budeme dělat?“ podívá se Jakub trochu zoufale na své přátele. „Táborák přece nemůže skončit!“

„Všechno jednou končí, kámo,“ prohlásí David téměř roz­verně. „I Táborák. Což ale neznamená, že u toho konce mu­síme asistovat zrovna my.“

„A já se hned tu další sobotu žením,“ připomene jim Vlá­ďa. „Zakládám rodinu, vcházím do dospělosti. Takže mně to vlastně ani moc nevadí. Odcházím totiž do diskotékovýho důchodu. Aspoň mi to nebude líto.“

„Blbe,“ ucedí David. „Ty – a fotr v bačkorách, jo? V jednadva­ceti? Nejlepší pařby našeho života jsou teprve před náma!“

Vláďa odfrkne. „Žena mě nebude nikam pouštět.“

„Doma snad rozhoduje chlap, ne?“

„My to máme s Magdou tak nějak napůl…“

David se ušklíbne. „Tak to je s tebou teda hodně slabý, kámo…“

„Musíme Táborák zachránit!“ vmísí se mezi jejich neplod­ný rozhovor Jakub. To on svolal tuhle večerní schůzku. Vlá­ďa kvůli ní dokonce opustil postel, kde s Magdou trávil od návratu z práce vcelku příjemné chvilky. Jenže když zavolají jeho dva nejlepší kámoši, nikdy neváhá a jde.

„Jestli máš na kontě dva melouny, můžeš ho koupit,“ usmě­je se David. „Já ti pak nadšeně zatleskám a budu tě chválit po celým světě.“

„Vlastně to docela hezky vyšlo,“ vrátí se Vláďa zarputile ke své svatbě. „V sobotu je poslední Táborák – a já se tam budu loučit se svobodou. Docela dobrá tečka za mojí pětiletou dis­kotékovou kariérou, ne?“

„Já ale ještě žádnou kariéru ukončovat nechci,“ naštve se Ja­kub. „A diskotékovou už vůbec ne. Na dospělost je ještě čas! Zapomněli jste snad na naše heslo: Chlastáme, až padáme?!“

David ho pobaveně pozoruje. I on je z konce Táboráku rozčarovaný, nicméně nedává na sobě alespoň navenek nic

znát. A s Jakubem souhlasí: Měli by se alespoň pokusit něco udělat. Když porážka, tak čestná. Dokud je naděje, neměli by rezignovat, ale napnout všechny síly a pokusit se otočit situaci příznivějším směrem.

„Taky neskáču nadšením,“ prohodí proto nahlas. „Navíc mám v sobotu na Táboráku rande. A práce na jeden večer to tentokrát nebude. Potřebuju na ní makat víc večerů.“

„S Pamelou?“ pohlédne na něho se zájmem Vláďa. „Není náhodou zadaná?“

„Byla,“ opraví ho David. „Andy od ní dostal kopačky.“

„To je ta, jak má v bradě pearcing?“ rozpomene se Jakub. „To je fakt kočka…,“ dodá. Mluví upřímně: Pamelu viděl asi dvakrát, nicméně v něm zanechala silný dojem. Současně bo­lestně vyhodnotil své naděje na úspěch jako nulové: Pamela je na něj příliš velký luxus, který si se svým ksichtem a posta­vou nemůže dovolit.

„Právě, dostat Pamelu není zrovna snadný. Takže bych byl rád, kdyby následovaly ještě další Táboráky,“ prohlásí David. Kluci mu neodporují – Pamela je totiž kočka z kategorie lu­xusních. Dlouhé nohy, dlouhé vlasy… a tak dále. Pokusit se ji získat bude pořádná fuška i pro Davida, navíc fuška s dost nejistým výsledkem. Pamela není šichta na jeden Táborák, ale minimálně na tři!

Už od doby, kdy na Táborák začali všichni tři před pěti lety chodit, dělí mezi sebou atraktivitu holek podle počtu diskoték, během kterých je nutné na nich pracovat, než se jim dostanou do kalhotek. Holky, na jejichž sbalení stačí jedna diskotéka, řadí do kategorie POHODIČKA. Prostě žádná dřina, stačí dva tři panáky na baru, dva tři ploužáky, dvě tři vtipné hlášky – a je hotovo. Holky, na něž jsou potřeba dvě diskotéky, řadí do kategorie UJDE TO. Třetí kategorie, kdy je třeba dívku balit po tři a více Táboráků, je pak kategorie LUXUSNÍ.

 

Knihu Noc patří nám vydalo nakladatelství Plot

Související knihy

Noc patří nám

Luděk Snítil

Plot, 2012