Achjo Bitch a Attila, Bič Boží: 1000 věcí, co mě serou

Inspirací nám byla stránka www.1000awesomethings.com, na který jeden Amík popisuje každodenní radůstky a věcičky, kvůli kterejm stojí za to žít. To je bezpochyby výbornej koncept, jenže my jsme si vědomi i existence každodenních vobloží a vopruzů, který dokážou otrávit celej den, a když ne celej, tak alespoň jeho část. Takže jsme založili 1000 věcí, co mě serou; protože znáš to, radost i starost jsou only real when shared, navíc tak trošku doufáme, že když o těch vomrdávkách budeme psát, že se nám nějak uleví nebo co…
Jak nás budete číst, necháváme na vás. Pokud jste citlivá duše, doporučujeme si toto svěží dílko umístit třeba na WC a dávkovat si naše hejty postupně. Jestli máte pro strach uděláno a zvládnete pravdu a nic než pravdu o světě, kterej nás dnes a denně sere, směle si tyto naše šmakulády vychutnejte od trpkého začátku až do hořkého konce. Jak se ale později dozvíte, obsah našich stránek může být závadný. Varovali jsme vás. Na pozdější reklamace a vymáhání peněz na regulační poplatky u psychiatra nebude brán zřetel.
Achjo Bitch & Attila, Bič Boží

HATERS
Datum: 1. prosince 2010
Autor: Attila, Bič Boží
Jsem veskrze pozitivní člověk, snažim se na věcech vidět vždycky spíš to dobrý, u blbejch flmů si neodfusávám, na blbejch koncertech si aspoň poskočim, když zahrajou písničku, kvůli který jsem tam přišel, a když ji nezahrajou, tak si dám aspoň na baru pivo, v koloně na dálnici sprostě nenadávám, ale zpívám si, a když neni plzeň, tak holt piju desítku a neremcám.
A pekelně mě serou ty, co všude jenom držkujou, furt se jim něco nelíbí, trautnberci rozmazlený, kyselo je jim moc kyselý, bramborák bramborovej, koncert moc krátkej nebo moc dlouhej nebo moc hlasitej nebo je blbě vidět na zpěvačku nebo zpěvačka naživo nevypadá tak dobře, jak si ji představovali. Jako jestli chcete bejt celej život nasraný, tak je to vaše volba a klidně se v duchu užírejte tim, že to pivo je moc studený nebo moc teplý nebo má moc pěny nebo málo pěny nebo je to podmírák, ale koho to jako kurva zebe?
Běžte do háje, kdo vás má furt poslouchat, jste energetický houby, jestli máte nějaký traumíčko, tak se běžte léčit, berte antidepresiva, zkuste holotropní dýchání, jednou tejdně si lehejte na gauč u nějakýho pána s vousem nebo nevim, ale nevotravujte s tim mě, serete.

NEDĚLE
Autor: Achjo Bitch
Datum: 2. prosince 2010
OMFG. Neděle. Do not want. Nikdy. Statisticky nejvíc sebevražd se koná právě o nedělích. No, to je mi úplně jasný, sama se týden co týden v tuto dobu zaobírám temnými myšlenkami na provaz, jed, žiletky a jiný emo equipment. To, že neděle jsou zkurvený, jsem věděla prak¬ticky od narození. Celou ZŠ a pak v mnohem drastičtější míře i SŠ jsem zbožňovala čtvrtek, těšila se na pátek, užívala si sobotu, abych pak umírala v neděli… A je mi úplně jedno, že dneska na tý vysoký škole nebo v práci nebo o prázdninách nejsou neděle takhle fxně striktní předzvěst konce radovánek a návratu do povinností.
Je to prostě konec. Konec a) dobrýho týdne a vy jste smutný, že už každou minutou bude po všem, nebo b) blbýho týdne, po kterém nevidíte moc reálně, že by ten následující týden měl a mohl být v něčem lepší. Takže jsem buď doma a tiše trpím a čekám, až bude pondělí. Nebo jdu ven, ale všude mám nepříjemnej pocit, že tam nemám co pohledávat a že bych radši kurva rychle měla jít dohánět to, co jsem nestihla, ANEBÓ švihat připravovat se na další tejden (že ani z jednoho plánu nebývá nic, snad dodávat nemusím). Mně osobně je zkrátka jedno, že je třeba v pondělí volno… Každý 7. den cítím výčitek svědomí & provinilost v kombinaci s hrůzou a smutkem a nikdy s tím nenadělám nic.
Stále ještě si ale můžu gratulovat, že žiju v Praze. Mám osobní zkušenost s nedělema v Rakousku, což je libůstka pro opravdové masochisty. Hele, tady máš aspoň KAM jít, když už si zvolíš tuhle možnost, máš tu dokonce i na výběr z více alternativ. Tam, kromě bohoslužby, není NIC. Prázdný ulice a prázdný náměstí. Moje představa pekla.

rOZjuchaNÝ kOkOtI Na kONcertech
Autor: Attila, Bič Boží Datum: 3. prosince 2010
Nemám nic proti křepčení na koncertech; moje klouby a důstojnost mi to už sice povolí málokdy, většinou se maximálně pohupuji v bocích, ale vím, že pokud bych se jednou utrhnul ze řetězu, bývá pro podobné jedince vyhražen pod pódiem prostor zvaný kotel. Tam se tak nekouká na to, jestli do někoho vrazíte či strčíte, každej s tim tak nějak počítá. A akceptuju i fakt, že někdy je kotel malinkej a někdy se křepčí až u zvukaře; podle aktuální velikosti kotle si vždycky zvolim fek, kde se můžu nerušen pohupovat.
Nesmírně mě ovšem serou kokoti, co odmítají tohle přirozené rozdělení akceptovat a vytvářejí si svůj kotel v nejrůznějších částech sálu, nutíce okolostojící diváky rozestupovat se, aby jednu nechytli. Mazejte dopředu, zmrdi, já si na gymplu na koncertech Visáčů a Znouze od¬skákal svoje, takže teď mám právo na nerušenej poslech!
I proti těmhle jedincům se dá ještě bránit tím, že si od nich stoupnete dost daleko; většinou plus mínus zůstávají na jednom místě. Ale nedávno mě na koncertě Crystal Castles nasral nějakej mamrd, co protančil kolem pokojně stojících lidí, slečně vedle vyrazil z ruky pívá-ka přímo na můj novej fancy svetýrek a neřekl ani hovno. Takže jestli tohle náhodou čteš, debile:
Takovejm, jako seš ty, přeju to, co jsem zažil před lety na koncertě Pixies, kdy vyfetlý hovado pogovalo našlapanou Akropolí jako molekula blbosti při Brownově pohybu, až to nevydržel jeden střízlík a rukama do něj vrazil, což neměl, protože hovado se cejtilo v právu, funělo a hotovilo se zadupat střízlíka do země. Naštěstí se tehdy voda na prase vařila extrémně rychle a jeden dobrovolník z publika ze stejný váhový kategorie nelenil a počastoval hovado mimořádně vydařenym knokautem.
Násilí nic nevyřeší, ale pomsta na hovadu neni zločinem.
VYBALOVÁNÍ ZAVAZADEL
Autor: Achjo Bitch Datum: 6. prosince 2010
Jen málo věcí bolí tak moc jako konec výletů a vybalování zavazadel. Ostatně pokud se výlet vydaří, začíná to pálit už cestou domů. Zábava pohasíná, nesnáším loučení, unavená a smutná a s tradičně neumytýma vlasama dorazím do předsíně a to poslední, co se mi chce dělat, je začít odbavovat pitomou tašku plnou krámů.
Po chvíli pofňukávání si teda sundám boty a bundu. Silou vůle se jakž takž zvládnu osprchovat a pak zavřu oči a opatrně projdu tak, abych to zavazadlo neviděla, někam daleko, předaleko (zpravidla do postele). Snažím se vsugerovat si, že je všechno v naprostém pořádku, ale stejně mi to špinavý zmačkaný oblečení furt poskakuje před očima. Tak dlouho, dokud se teda definitivně nenaštvu a nejdu třídit ty hadry, kosmetický sračičky, ručníky, boty a sešity a suvenýry… Skří¬pu zubama, jak mě to sere, stačí, když si ten pocit vybavím. A jestli si myslíte, že se mi pak uleví, tak si to myslíte špatně. No dobře, to možná trochu kecám, ale já jsem umanutá. Blébléblé.

NEPOUŽÍVANÝ FACEBOOKOVÝ ÚČTY
Autor: Attila, Bič Boží Datum: 7. prosince 2010
Zcela chápu lidi, co nechtěj na Facebook. Tahle věc je návyková a nám, nadšenejm feťákům, změnila život. Takže mi přijde úplně fér nemít facebookovej účet, stejně jako mi v dobách, kdy já už nadšeně ťukal první esmesky, přišlo fér, když někdo s leskem v oku říkal: „Já si teda mobila nikdy nepořídim.”
Co mě ale sere, jsou lidi, který si Facebook založili a už na něj nechoděj. Proč proboha účet nezneaktivní? Dyť je na to jedinej čudlíček! A člověk už jim nebude posílat pozvánky na akce, kvůli kterejm pak dostane vyčiněno, že se na ně zapomnělo. „Ale dyť já ti posílal pozvánku na fejsbuku,“ řekneš a voni, „višcó, já to moc nepoužívám.”
Tak si to vypni, ne?!?
LIDÉ, KTEŘÍ SI FOTÍ/NATÁČEJÍ CELÝ KONCERT
Autor: Achjo Bitch Datum: 8. prosince 2010
Trochu dnes navážu na Attilovy Rozjuchaný kokoty #3. Připomněli mi totiž ten nechvalně proslulý nešvar, který se odporně šíří po všech klubech/sálech/open-airech u nás i v zahraničí.
Nemysli si, já miluju koncerty a v zásadě nemám nic proti výdobytkům technicko-digitálního pokroku (foťáčky, kamerky, mobílky…), ale kombinace těhle dvou prvků mě spolehlivě namíchne, a to tak, že skoro potím žluč. Koupíš si lístek na koncert svý oblíbený kapely, měsíc ji máš denně ve sluchátkách a jseš v nervozním, byť vzrušujícím napětí vždycky, když tě napadne uvažovat o tom, „jaký to teda bude“. V ten slavný den od rána přemýšlíš, co si vezmeš na sebe, jak tam pojedeš, s kým se třeba potkáš, komu se rozhodně budeš vyhýbat a jestli se počekuješ s kytaristou na baru… Přežiješ předkapelu, bolí tě nohy při přestavbě a pak se zhasnou světla, slyšíš úvodní tóny a řev publika. Všude kouř a najednou práásk! Na podiu jsou ti tvoji favoriti, tyjo. A v tu samou vteřinu se před tebou zvednou snad všechny ruce v sále. Ruce, který držej iPhone, foťák, mobil a JEDOU.
Takže se snažíš užívat si navzdory týhle smutný okolnosti vystoupení, ale ouha. Koncert nestačí jen slyšet. Ten je docela dobrej, když z toho něco zachytíš i vizuálně, a já skutečně nepovažuju za standardní dívat se 2 hodiny na podium skrze něčí aparáty. Fakt ne. Fakt mě s tim otravujete. Většina těch lidí má stejně rozlišení tak leda 640 x nula, koncert si sami sotva užijou, ale mně nutně musej otrávit půl večera, žejo!
A co se pak s těma fotečkama a nahrávkama dělá? Když vidim nekonečný alba na Facebooku, kde je 1000x ta samá abstrakce nebo kde je něco rozmazanýho a světlýho na něčem černým, je mi smutně. Od čeho jsou potom vepředu ti více-či-méně profesionální fotografové? Těch hodin videí na YouTube, kde máte po půlminutě rozsekanou jednu píseň v trestuhodný obrazový a zvukový kvalitě, no tydebile, ptám se: Je to teda k něčemu? Neříkám – udělat si pár fotek nebo nahrávku, čistě pro osobní uchování nálady a atmosféry večera, je v pořádku, s tím já problém nemám. Jenže tady máme co dočinění s čarákama, kteří mi dávají unikátní šanci sledovat produkci skrze optiku iPhonu. Nebo, v „lepším případě“, nějakýho digitálu, co se na Alza.cz dává k nový mikrovlnce. Všechno si to vyfotit, hlavně to proboha nijak nepromazávat ani neupravovat a max. do půl hodiny od poslední odehrané písničky to komplet nasázet na Rajče, eh. Je to možná ošklivé, ale někdy bych jim z těch hajlujících pracek nejradši všechno sebrala a vrátila až na konci školního roku.

O autorech

Achjo Bitch (*1988) studuje AMU v Praze a ještě dlouho studovat bude, protože má ráda studentské výhody. Milovnice dobrého počasí je momentálně v zápalu rekonstrukce bytu na Praze 2. Je nejstarší a nejchytřejší z pěti dětí. Dělá to, co se jí zrovna hodí nebo líbí, ale občas přemýšlí o tom, proč z ní rodiče nechtěli mít mistra a nedali ji do učení.
Attila, Bič Boží (*1978) je milovník koček a hrdý obyvatel Prahy 7. Do devětadvaceti let života okázale ignoroval genetickou před-určenost k psaní a živil se obskurními aktivitami v PR, IT a jiných oblastech vyjádřitelných zkratkami. Poslední čtyři roky je z něj pisálek – vydal knihu, připravuje celovečerní flm, píše pro televize i pro tištěná a internetová média a občas za to dostane i zaplaceno.

Knihu 1000 věcí, co mě serou vydalo nakladatelství Plot.

Související knihy

Achjo Bitch - Attila, Bič Boží

Plot, 2012