Milan Čunderle si s myšlenkou omládnutí pohrál v knize Jak Mařenka a Boženka koukaly aneb Pohádka mládí. Výsledkem je půvabná, neotřelá a vtipná pohádka.

Mařenka a Boženka Vonáškovy jsou dvě devadesátileté babičky, sestry, které trápí bolavé klouby a cukrovka. Žijí si svůj poklidný život, dokud ho jednoho dne nenaruší velká bouřka. Ta jim rozbije okno a na dvorek přivane vodní vílu Ryběnku. Babičky jsou udivené, že vidí napůl ženu napůl rybu, ale nemá to být jediné překvapení, které ten den prožijí. Ryběnka se totiž zoufale nutně potřebuje dostat zpět do svého rybníka dřív, než vysvitne měsíc, jinak se rozplyne. Prosí obě babičky o pomoc. Jenže jak by dvě staré, vetché stařenky mohly odnést těžkou vílu k příliš vzdálenému rybníku? Ryběnka proto obě babičky pomocí kouzla omladí o osmdesát let a sebe promění ve snítku rákosí. Bláznivé dobrodružství může začít.

Otázkou je, zda vílu zachránit. Když sestry Ryběnku zachrání, nepromění je zpátky ve staré báby? Nebude lepší užít si den (a pak každý další následující) a nikoho nezachraňovat? Odpověď na to, jak toto morální dilema Mařenka a Boženka vyřeší, naleznete v knize.

Omládlé báby (jak je sám autor nazývá), nyní již desetileté dívenky, čeká řada neuvěřitelných příhod. Zjistí například, že snad vše kolem nich promlouvá (popovídají si se střepy, včelami, husami, hráškem, …), nebo se proletí do nebe za svým strážným andělem.

Příběh je vyprávěn svěžím, lehkým stylem. Autor si místy pohrává se slovy a ustálenými slovními rčeními. Když se například obě sestry vznesou do vzduchu a celé šokované se nenadálou situaci snaží vstřebat, odehraje se tento rozhovor:

„Letíme!“

„Já přece neumím lítat, já to opravdu neumím.“

„Ale umíš. Kdybys to neuměla, tak neletíme, ne? To je logický,“ doložila Boženka a měla pravdu. To už byly nad chaloupkou, která z té výšky vypadala najednou docela malebně.

„Ježišmarjá, my spadnem, vždyť nejsme žádní ptáci.“

„Maruno, nech toho a leť, už v tom stejně lítáme. […]“

Některé použití slovních spojení působí roztomile až vtipně, ale najdou se i momenty, které mohou vyznívat trochu křečovitě.

Zajímavá je i jazyková stránka příběhu. Autor vypráví pohádku lidovějším stylem. Můžete se tak setkat například se slovy porculán, gyps, fazholky (místo fazolky), dycinky, eňoňuňo,… Problematicky může působit to, že postavy v knize si občas z plných plic zanadávají:

„Já nevím,“ kroutila nechápavě hlavou Mařenka, „o vílách se jen mluví, kvůli dětem, aby měly zajímavější dětství, ale víly přece nejsou.“

„Copak jsem vzduch nebo fata morgana, krucinál?!“ zvolala zoufale Ryběnka, až srdce usedalo.

„Tak co tady, ksakru, děláte?“ zaklel anděl a hned se chytil za pusu, jako by tam chtěl svá slova vrátit. „Teď se kvůli vám, vy nádoby hříchu, ještě rouhám.“ Anděl se rozlítil jako čert a hnal Mařenku i Boženku z nebe. „Sem nemá žádná živá duše přístup. Ať už vás tu nevidím, koukejte padat, nebo bude setsakra mazec! A zase se rouhám, krucifix! Padejte, padejte!“
Strčil do nich a sestřičky padaly k zemi jako zralé hrušky.

Za zmínku rozhodně stojí i velmi zajímavé grafické ztvárnění včetně samotných ilustrací, jejichž autorkou je Barka Zichová. Ryběnka není žádná štíhlá krasavice, netradičně vypadají i včely, husy, … Nadpisy kapitol jsou součástí grafického ztvárnění, vyčleňují se z textu. A co je překvapivé, i obsah knihy uvedený v závěru je kreslený. Po výtvarné stránce se jedná o poměrně originální počin.

Pohádka o Mařence a Božence není tradiční pohádkou. Je proto možné, že vyznavače „klasiky“ nemusí oslovit. Ostatní ale jistě potěší, pobaví a i úsměv na tváři jim vykouzlí. Svým pojetím může zaujmout i rodiče, kteří se při čtení pobaví a zasmějí zřejmě víc než jejich ratolesti. (Menší děti pravděpodobně jazykové hrátky nedocení.)

A proč by vlastně rodiče nemohli číst pohádku tak trochu i pro sebe, ne jen pro své děti, že?

Související knihy

Čunderle, Michal - Zichová, Barka

Albatros, 2011