Aleš Cibulka, Yvona Žertová: Cibulka v pyžamu

O TOM…
… jak jsem si vydražil Celine Dion

Kanadská zpěvačka Celine Dion je mojí dlouholetou láskou. Tedy pochopitelně až po Evě Pilarové a Petře Janů (ale to paní Dionové neříkejte!). Když jsem se tedy dozvěděl, že bude koncertovat v Praze, ani na chvilku jsem nepochyboval o tom, že se na ni musíme zajít podívat. Ať to stojí, co to stojí!

Vtom dorazila mailem nabídka mého mobilního operátora, která zněla lákavě. V každé zemi si dva lidé mohou vydražit osobní čtvrthodinové setkání s touto kanadskou megahvězdou. Stačí prý napsat, kolik bonusových bodů jste ochotni do aukce vložit.

Určitě to znáte, bonusové body vám měsíc co měsíc přibývají na jakési neviditelné konto. Čím více voláte, tím více jich máte. Pak si za ně můžete koupit mobilní telefon, něco na sebe nebo třeba luxusní večeři. Nejsem ale ten typ, který by využíval nejrůznějších slev, a tak se mi bonusy celá léta utěšeně hromadily. Proto jsem nabídl, že do dražby dávám VŠECHNY, které mám.

Hned vzápětí se ozvala operátorka, že jsem se asi překlepl v částce, protože tolik bodů ještě nikdo nedal. Ubezpečil jsem ji, že se potřebuji otravných bodů zbavit a že se chci se svým idolem vidět stůj co stůj.

Asi za čtrnáct dní přišla esemeska, která mi vyrazila dech. Oznamovala, že jsem se stal vítězem dražby a že získávám:

čtvrthodinové osobní setkání se Celine Dion, VIP vstupenky, a co víc – dovoz luxusní šestimetrovou limuzínou z místa bydliště až k aréně, kde se koncert konal, a také ubytování ve stejném hotelu, kde bude paní Celine přenocovat. Má radost neznala mezí.

Jak se ale den našeho setkání blížil, začínal jsem mít trochu strach. Čtvrt hodiny? Proboha, to je přece dlouhá doba! O čem si s ní budeme povídat? Navíc naše angličtina ani francouzština nejsou z nejlepších. Máme jí přinést nějaký dárek? A co si vlastně vzít na sebe?

Dnes a denně jsme si s Michalem dělali z blížících se patnácti minut s pěveckou legendou legraci. Co všechno jí řekneme, na co všechno se zeptáme, že ji pozveme k nám domů, no nasmáli jsme se tomu dosyta. V den koncertu nás humor definitivně přešel. Dlužno podotknout, že náš pražský byt je od místa konání koncertu vzdálen necelých sto metrů. Pořadatel tedy nenápadně navrhl, že nápad s limuzínou zřejmě padá, ale my trvali na svém. Co jsme si vydražili, to chceme mít!

Šestimetrový automobilový gigant stál před domem v domluvenou dobu. Jak na potvoru zrovna nešla žádná ze sousedek-drben, která by událost hned začerstva roznesla po domě. Automobil popojel k místu konání a řidič se jen otráveně zeptal, jestli na nás má počkat, než po koncertě pojedeme do nejmenovaného pražského hotelu. Pochopitelně! Chceme spát tam, kde Celine…

Okamžitě po příjezdu se nás ujali členové profesionálního týmu, odvedli nás do nepřístupné zóny a hostili dobrým jídlem a pitím. Až prý bude paní Dion před koncertem nalíčená a oblečená, přijdou pro nás. Kdyby mi někdo v tu chvíli chtěl změřit tlak, praskl by mu tlakoměr. Snad ještě nikdy jsem nezažil takovou trému z NĚKOHO. Byl to zvláštní pocit. NIKDY jsem s osobností takového formátu osobně nemluvil. Bylo mi zle.

Michal situaci zlehčoval a cynicky tvrdil, že jemu ona vůbec nic neříká a že ji jen tak zlehka pozdraví. Dokonce si anglicky nacvičil urážející větu: ,,Rád vás poznávám, ale je škoda, že nejste Madonna.“ Doufal jsem, že mu tréma nedovolí ji pronést.

Blížil se začátek koncertu a nikde nikdo. I teď, když po letech tu atmosféru popisuji, mám na rukou husí kůži. Najednou se objevila sympatická černoška s vysílačkou a pravila anglicky, že naše setkání se uskuteční přesně za tři a půl minuty. No, profesionální přesnost, řekli jsme si.

Výtahem jsme sjeli až do nejnižšího patra hokejové haly, kde se koncert konal. Tam jsme nestačili zírat. Místo betonových chodeb, které tam bývaly, jsme viděli uličky plné palem a rozkvetlých stromů. Až později jsme se dozvěděli, že Celine Dion když jde na jeviště, kráčí ráda tímto uklidňujícím prostředím. Proto stromy vozí všude po světě s sebou. No, když na to má…

Dáma s vysílačkou nás odvedla do hokejové šatny a s naprostou jistotou dodala, že přesně za minutu se dočkáme.

Michal mě snad musel podpírat, abych neomdlel. Minuta byla dlouhá k nepřežití. Vtom se otevřely dveře a s úsměvem sobě vlastním vešla ONA. Nevím, jak to přesněji popsat, no prostě najednou tam stála. Dáma, kterou léta poslouchám, mám všechny její desky, sběratelka cen Gramy, idol několika kontinentů, druhá nejprodávanější zpěvačka světa všech dob. Měla na sobě lehoučké růžové šaty, moc jí to slušelo. Naše oči ale samy od sebe sjely na její lýtka. Tak svalnatá lýtka jsme ještě nikdy neviděli. Ta by jí mohl závidět i Šebrle!

Pochopila naše rozpaky, přistoupila blíž a svým kouzelným nezaměnitelným hlasem řekla anglicky: ,,Moc mě těší, já jsem Celine Dion.“

Když jsem pronášel větu: ,,Mě také moc těší, já jsem Aleš Cibulka,“ připadal jsem si jako idiot. Navíc jsem měl strach, že Michal použije svou nacvičenou větu s Madonnou, ale toho rychle opustil jeho chystaný cynismus a místo pozdravu jen udělal roztomilé pukrle. On dnes tvrdí, že ne, ale naštěstí to zachytil fotograf.

Nevěděl jsem, čí jsem a v hlavě najednou nebylo žádné slovo. Natož anglické či francouzské. Po chvíli tápání jsem se rozhodl, že jí vyznám lásku. Tedy coby zpěvačce. Nějak se mi to ale trémou zamotalo a já vyřkl památnou větu: ,,I´m your favourite singer!“. Místo toho, abych jí řekl, že je mou nejoblíbenější zpěvačkou jsem bezelstně tvrdil: ,,Jsem váš nejoblíbenější zpěvák!“

Zasmála se a anglicky opáčila, že je to sice možné, ale že mě ještě neslyšela zpívat.

Knihu Cibulka v pyžamu vydalo nakladatelství JaS.

Související knihy

Cibulka v pyžamu
Třináct rozhovorů s tuctem veselých odhalení

CIbulka, Aleš - Žertová Yvona

JaS, 2012