Dennis Lehane – Černá nenávist

Z baru hotelu Ritz-Carlton se otevírá výhled do městského parku a bez kravaty se tam nesmí. Kochal jsem se nádherou parku z mnoha noblesních míst už dřív a vždycky bez kravaty, což zatím nikdy ničemu neuškodilo, ale pánové z Ritzu možná vědí něco, co já ne.

Pokud jde o oblečení, dávám přednost džínům a triku, ale tentokrát šlo o práci. Čas i místo vybrali oni. A kromě toho jsem v poslední době neměl čas prát, takže by džíny mohly odkráčet do metra a dorazit na místo schůzky dřív, než bych si je stačil natáhnout. Vybral jsem si tmavomodrý dvouřadý oblek od Armaniho – jeden z řady těch, které jsem dostal od klienta, jemuž nějak došla hotovost –, našel vhodné boty, kravatu a košili. Dřív, než bys stačil říct „Kuš!“, jsem klidně mohl jít na luxusní večeři.

Zhodnotil jsem svůj vzhled v kouřovém skle baru, když jsem přecházel Arlington Street. Svižný krok, jiskra v oku a ani vlásek křížem. Svět byl naprosto v pořádku.

Mladičký portýr s pletí tak hladkou, že ho puberta musela úplně minout, mi podržel těžké mosazné dveře: „Vítejte v hotelu Ritz-Carlton, pane.“ Myslel to upřímně – hlas se mu chvěl pýchou a hrdostí, že jsem si vybral právě jeho výstřední podnik. Napřaženou paží mi snaživě ukazoval, kudy mám jít, pro případ, že bych cestu nenašel sám. Dřív, než jsem mu stačil poděkovat, dveře se za mnou zaklaply a on už stavěl zaručeně nejlepší taxi na světě pro nějakého šťastlivce.

Mé kroky po mramorové podlaze duněly s vojenskou rázností a ostré puky kalhot se odrážely v mosazných popelnících. Vždycky jsem čekal, že v hale Ritzu narazím na George Reevese alias Clarka Kenta, případně na Bogeye s Raymondem Masseyem nad společnou dýmkou míru. Ritz je jedním z hotelů, které tvrdošíjně lpí na okázalém pohodlí: koberce s bohatým orientálním vzorem a dlouhým vlasem, deska recepčního pultu z leštěného dubu; foyer připomíná menší nádražní halu, kde si dali schůzku makléři a šedé eminence s koženými aktovkami, netrpělivé indické princezny v kožichách, co dnes a denně chodí na manikúru, mezi nimiž se proplétá legie uniformovaných hotelových poskoků v modrém, kteří s tichounkým šuměním po tlustých kobercích tahají sem a tam těžké mosazné vozíky s nákladem kufrů a dalších zavazadel. Ať už se venku dělo cokoli, v hale Ritzu mě při pohledu na okolní hemžení vždy přemohl pocit, že jsem v Londýně a Černý pátek se ještě nekonal.

Dveřníka před barem jsem obešel a otevřel si sám. Jestli ho to pobavilo, nedal to na sobě znát. Ani to, jestli je živý nebo vycpaný. Ocitl jsem se na plyšovém koberci a těžké dveře se za mnou nehlučně zavřely. Uviděl jsem je sedět u stolku vzadu s výhledem do parku. Byli tři a měli dost vysoké politické ambice a vliv, aby nás ihned katapultovali do jedenadvacátého století.

Jim Vurnan, nejmladší z nich, vstal a usmál se, jakmile mě zaregistroval. Jim je zvolený za můj obvod a patří to k jeho práci. Třemi dlouhými kroky překonal vzdálenost, která nás od sebe dělila, kennedyovský úsměv od ucha k uchu začínal hned za napřaženou rukou. Stiskl jsem ji. „Nazdar, Jime.“

„Patricku,“ oslovil mě, jako kdyby celý den čekal na červeném koberci, aby mě mohl přivítat po propuštění ze zajateckého tábora. „Patricku,“ zopakoval, „jsem moc rád, žes to stihl.“ Poklepal mi na rameno a vrhl na mě zkoumavý pohled, jako kdybychom se neviděli roky a ne naposledy včera. „Vypadáš dobře.“

„Chceš si se mnou dát rande?“

Jimy se srdečně zasmál, o mnoho srdečněji, než si ten otřepaný vtip zasluhoval. Uvedl mě ke stolu. „Patrick Kenzie, senátor Sterling Mulkern a senátor Brian Paulson.“

Jim říkal „senátor“ s takřka posvátnou úctou a obdivem, s nimiž jiní vyslovují jméno zakladatele Playboye Hugha Hefnera.

Sterling Mulkern byl hřmotný a dobře živený chlap, který kila navíc používá jako zbraň. Husté bílé vlasy zastřižené na ježka připomínaly přistávací plochu heliportu a jeho stisk ruky člověku ochromil krevní oběh v prstech. V senátu stál v čele většinové strany nejspíš už od konce občanské války a zatím se na odpočinek rozhodně nechystal. „Pate, chlapče, rád tě zase vidím.“ Měl otlemený irský přízvuk, který musel pochytit kdoví od koho, protože vyrostl v Jižním Bostonu.

Brian Paulson byl naopak vyzáblý s vlasy jako chmýří barvy cínu a vlhkým ochablým stiskem. Počkal, až se Mulkern posadí, a teprve potom klesl zpátky na židli i on. Napadlo mě, jestli před mým příchodem požádal o svolení, aby mi mohl potem ulepit dlaň. Namísto pozdravu jen přikývl a mrkl, jako kdyby bral na vědomí havěť, která dočasně vylezla na světlo. Říkalo se, že se jeho mozek vyrovná Mulkernově razanci.

Mulkern mírně povytáhl obočí a zadíval se na Paulsona. Paulson povytáhl své brvy a sklouzl pohledem k Jimovi. Ten udělal totéž a kouknul na mě. Chviličku jsem počkal a potom jsem povytáhl obočí na ně všechny. „Nějaká nová hra?“

Paulson vypadal nesvůj a Jim se pousmál.

„Jak jen začít?“ povzdechl si Mulkern.

Ohlédl jsem se přes rameno k baru. „Co skleničkou?“

Mulkern se ryčně zasmál, Jim a Paulson ho poslušně napodobili. Konečně jsem pochopil, kde se to Jim naučil. Aspoň že se unisono neplácali do kolen.

„Samozřejmě,“ zahlaholil Mulkern. „Jistěže.“

Zvedl ruku a u mého lokte se vzápětí zhmotnila neuvěřitelně sladká dívčina se zlatou jmenovkou na kapsičce blůzy. Jmenovala se Rachel. „Co si budete přát, senátore?“

„Přines tady tomu mladíkovi něco k pití.“ Znělo to jako něco mezi vyštěknutím a zahýkáním.

Rachel se usmála ještě zářivěji. Pootočila se a zadívala se na mě. „Samozřejmě. Co si budete přát, pane?“

„Pivo. Máte tady pivo?“

Zasmála se. Papaláši se znovu rozchechtali. Štípl jsem se a zachoval vážnou tvář. Bože, to je ale komedie.

„Máme, pane,“ odpověděla. „Heineken, Molson, Sama Adams, St Pauli Girl, Coronu, Löwenbräu, Dos Equis –“

Zarazil jsem ji, abychom tam neseděli do večera. „Molson, díky.“

„Patricku,“ začal Jim, založil ruce a naklonil se ke mně. Legrace skončila. „Máme menší…“

„… rébus,“ skočil mu do řeči Mulkern. „Musíme vyřešit menší rébus. Rádi bychom ho diskrétně sprovodili ze světa, abychom na něj mohli zapomenout.“

Chvíli všichni mlčeli. Podle mě nás všechny ohromilo, že jsme se octli ve společnosti někoho, kdo v přátelském rozhovoru používá slovíčko „rébus“.

Z úžasu jsem se probral jako první. „Jaké povahy je ten váš rébus?“

Mulkern se opřel a zkoumavě se na mě zadíval. Znovu se zjevila Rachel, postavila přede mě orosenou sklenici a nalila do ní dvě třetiny piva. Senátorovy černé oči se celou dobu vpíjely do mých. Rachel zaševelila „Prosím,“ a odešla.

Mulkern na mě zíral dál. Mrknout by ho přiměl nejspíš jen hodně silný výbuch. „Dobře jsem znal tvého otce, hochu. Skvělý člověk… druhého takového jsem nepoznal. Pravý hrdina.“

„Vždy o vás mluvil s obdivem, senátore.“

Mulkern přikývl, jako by se to rozumělo samo sebou. „Věčná škoda, že odešel tak brzy. Zdál se být zdravý jako Jack LaLanne, ale,“ poklepal si kotníky prstů na hrudník, „člověk nikdy neví, kdy dotiká.“

Můj otec po půl roce prohrál boj s rakovinou plic, ale pokud chtěl Mulkern věřit, že mu selhalo srdce, tak proč mu to vyvracet?

„A teď tu máme jeho chlapce,“ pokračoval žoviálně, „a už je z něho skoro chlap.“

„Skoro,“ usmál jsem se. „Tenhle měsíc už jsem se dokonce holil.“

Jim se tvářil, jako by právě spolkl žábu. Paulson obrátil oči v sloup.

Mulkern se rozzářil jako sluníčko. „Fajn, fajn, chlapče. Bod pro tebe.“ Potom si povzdechl. „Víš, Pate, až budeš mít na bedrech tolik křížků, co mám já, bude ti každý připadat mladý. Všechno jako by se stalo včera.“

Moudře jsem přikývl, aniž bych měl tušení, o čem je řeč.

Mulkern si zamíchal pití a skleněnou tyčinku opatrně odložil na ubrousek vedle koktejlu. „Doneslo se nám, že když jde o to, někoho najít, jsi ten nejlepší.“ Pokynul rukou obrácenou dlaní vzhůru.

Přikývl jsem.

„Žádná falešná skromnost?“

Pokrčil jsem rameny. „Je to má práce. Jsem nejspíš dobrej v tom, co dělám.“ Napil jsem se Molsonu. Vychutnával jsem si hořkosladkou chuť piva, která se mi rozlila na jazyku. Nikoli poprvé jsem si toužebně přál, abych nepřestal kouřit.

„Nuže, hochu, náš problém je následující: příští týden se bude projednávat poměrně důležitý zákon. Máme čím ho podpořit, ale určité metody a postupy, které jsme po­užili, abychom pro jeho prosazení získali pádné argumenty, by mohly být… špatně vykládány.“

„Například?“

Mulkern přikývl a usmál se, jako kdybych právě řekl Do toho!. „Špatně vykládány,“ zopakoval.

Rozhodl jsem se přistoupit na jeho hru. „Existují nějaký dokumenty nebo záznamy oněch metod a postupů?“

„Jde rovnou k věci,“ poznamenal směrem k Jimovi a Paulsonovi. „Ano, pane. K věci.“ Střelil po mně pohledem. „Dokumenty,“ protáhl, „vystihls to přesně, Pate.“

Myslel jsem na to, jestli bych mu neměl říct, že nesnáším, když mi někdo říká Pate. Možná bych ho mohl začít oslovovat Sterle, třeba by mu to došlo. Lokl jsem si piva. „Senátore, pátrám po lidech, ne po věcech.“

„Pokud se do toho mohu vložit,“ ozval se Jim, „dokumenty má jistá osoba, která se čerstvě pohřešuje. Jistá…“

„… bývalá důvěryhodná pracovnice Úřadu vlády,“ dořekl za něho Mulkern. Dovedl umění vlády „železné pěsti v hedvábné rukavičce“ k dokonalosti. Ničím – tónem, gestem, pohledem – nenaznačil nelibost, ale Jim se tvářil, jako kdyby ho přistihl, že nakopl sousedovu kočku. Sáhl po skotské a začal kroužit sklenicí. Kostky ledu zacinkaly o sklo. Ten už do hovoru zasahovat nebude.

Mulkern očima vyzval Paulsona, který vzápětí sáhl po aktovce. Vytáhl tenkou složku a podal mi ji.

První byla fotografie. Hodně zrnitá. Jednalo se o zvětšený snímek z osobního průkazu zaměstnanců Úřadu vlády. Černoška středního věku se smutnýma očima a unaveným výrazem v obličeji. Rty měla mírně pootevřené a našpulené, jako kdyby se právě chystala fotografa netrpělivě okřiknout. Zalistoval jsem stránkami. Xerokopie řidičáku, šedý obdélník na bílém listu. Jmenovala se Jenna Angelineová. Bylo jí jedenačtyřicet a vypadala na padesát. Oprávnění k řízení vydal stát Massachusetts. Třída C, bez omezení. Oči hnědé, výška 165, bydliště Dorchester, Keneth Street 412. Číslo sociálního pojištění 042-51-6543.

Klouzal jsem pohledem po politicích a nakonec se upřeně zadíval do Mulkernových černých očí.

„A dál?“

„Jenna uklízela mou kancelář. A Brianovu také.“ Pokrčil rameny. „Jako všichni barevní byla pečlivá. Nemohl jsem si stěžovat.“

Mulkern patřil k těm, co říkají „barevní“, když si nejsou jistí názory společníků natolik, aby vypustili z pusy „negři“.

„Dokud…“

„Dokud se před devíti dny nevypařila.“

„Neohlášená dovolená?“

Mulkern na mne vrhl pohled, jako kdybych mu naznačil, že výsledek utkání univerzitní basketbalové ligy někdo zfixloval. „Na tu »dovolenou«, Pate, si s sebou vzala ony dokumenty.“

„Nenáročný čtení na pláž?“

Paulson udeřil do stolu. Přede mnou a pořádně. „Tohle není žádná legrace, Kenzie. Jasné?“

Ospalým pohledem jsem se zadíval na jeho ruku.

„Briane,“ napomenul ho Mulkern.

Paulson stáhl ruku a zkoumal šrámy po karabáči na jejím hřbetu.

Zadíval jsem se na něj týmž ospalým pohledem „mrtvých očí“, jak říkala Angie. „Jak víte, že právě ona vzala ty… dokumenty?“

Paulson přestal pozorovat mě a zaměřil se na svoje martini. Zatím se pití ani nedotkl a neudělal to ani teď. Nejspíš čekal na povolení.

„Prověřili jsme to. Věř mi. Nikdo jiný to být nemohl.“

„Proč ona?“

„Co?“

„Proč logicky ona?“

Mulkern se zle usmál. „Protože zmizela ve stejný den jako ty dokumenty. U černochů člověk nikdy neví.“

„Hmm.“

„Najdeš nám ji, Pate?“

Zadíval jsem se z okna. Dveřník právě komusi pomáhal do taxíku. V parku pár středního věku ve stejných tričkách s nápisem Hurá! cvakal jeden snímek za druhým – socha George Washingtona, já a Washington… Až se vrátí do Idaha, jejich známí budou nad fotkama obdivně vzdychat. Opilý žebrák na chodníku se jednou rukou opíral o láhev a druhou nataženou před sebou žadonil o drobné. Ani jednou se mu nezachvěla. Kolem něj procházely nádherné ženské. A byly jich mraky.

„Jsem drahý.“

„To víme,“ opáčil Mulkern. „Tak proč pořád bydlíš ve staré čtvrti?“ Řekl to tak, že bych mu málem uvěřil, že i pro něj je to srdeční záležitost a ne jen místo, kudy projíždí, když je na hlavní dopravní zácpa.

Přemýšlel jsem nad nejvhodnější odpovědí. Chtěl jsem poznamenat něco o kořenech a o tom, že by každý měl znát svoje místo, ale nakonec jsem šel s pravdou ven: „Mám regulovaný nájemný.“

Podle všeho se mu to zamlouvalo.

Knihu Černá nenávist vydalo nakladatelství Epocha

Související knihy

Lehane, Dennis

Epocha, 2012