Autorem francouzského psychologického realistického románu z druhé poloviny 19. století, který u nás nově vydalo nakladatelství Odeon roku 2012, je známý spisovatel Gustave Flaubert. Román, jenž je pojmenován Paní Bovaryová, nese jméno hlavní hrdinky tragického příběhu. Ve své době toto dílo vyvolalo skandál, a autor byl dokonce souzen za urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. Zproštěn obžaloby byl díky svému obhájci M. A. J. Sénardovi, jemuž román věnoval.

Přestože je hlavní postavou příběhu Emma, kniha začíná vylíčením dětství a dospívání jejího budoucího manžela, Charlese Bovaryho. Charles sice není moc inteligentní, ale tento nedostatek se snaží kompenzovat svou vytrvalostí. Díky ní a svým cílevědomým rodičům se dostane až na studium medicíny, které s uspokojivým výsledkem ukončí. Zatímco Charles rozjíždí svou lékařskou praxi, rodiče mu najdou bohatou, žárlivou a starou měšťanku. Již v době jejich manželského svazku se Charles zamiluje do dcery svého pacienta, Emmy, a když jeho právoplatná žena náhle zemře, nic mu nebrání v tom, aby si ji vzal.

Emma stojí před sňatkem plna pozitivního očekávání. Prakticky celé své dospívání strávila čtením romantických děl, pod jejichž vlivem vyžaduje od manžela vášnivou a dobrodružnou lásku. Charles ji sice ze srdce miluje a snaží se udělat, co jí na očích vidí, Emmě je to však přesto málo. Sní o rytířích na bílých koních, o kavalírech, kteří by se pro její čest bili, o romanticích nosících jí čerstvě natrhané růže… Nic z toho její současný manžel nesplňuje.

Emmino zklamání nezmenší ani narození dítěte, dcery Berthy, naopak se cítí ještě více znuděná a otrávená. Rozhazuje peníze na všechny strany, aby se jí dostalo alespoň nějakého rozptýlení, dokonce si najde i milence, se kterým chystá velmi romantický útěk. Její amant však na její představy neshlíží s velkým nadšením, Emmu tedy čeká další rozčarování. Naštěstí je tu jiný muž, který tentokrát sdílí Emminy romantické iluze. Všechny její problémy se přesto stupňují, až vygradují do velké tragédie.

Každá z postav v knize má svou vlastní osobnost, takže v celku tvoří široké spektrum rozličných charakterů. Charles Bovary je poněkud jednoduchý, a ne zrovna zábavný muž, který svou manželku velmi miluje. Právě jeho jednoduchost ve spojení s vytížením venkovského lékaře je však pro jeho ženu obrovským utrpením, které jí brání v uskutečnění jejích snů. Charles často odjíždí za pacienty a domů se vrací až za soumraku, kdy padá znaven do lože. Takto si jeho žena manželský život nepředstavovala.

Emma Bovaryová je velmi ovlivněna romantickými romány, které však se skutečným životem nemají nic společného. Emma je bere jako naději a hodlá dosáhnout takového života, jaký měly její oblíbené hrdinky. Touží po rušném městském životě, po bálech, nákladné módě, lásce, romantice a dobrodružství. Její manžel ji k smrti nudí, z Emmy se tedy stává sebelítostná a nesnesitelná žena, která nebere ohledy ani na své dítě, což Charles omlouvá jako nervovou chorobu. Svůj problém Emma bezohledně řeší milenci a bezmezným utrácením, které se stane zhoubou pro ni i pro jejího manžela.

Autorův styl je velmi barvitý, obsahuje spousty metafor a přirovnání. Lze v něm najít mnoho znaků, které jsou charakteristické pro realismus (všestranné studium společenského života, rozbor nitra člověka, zobrazení jeho každodenního života atd.). Některé čtenáře mohou odradit rozsáhlé popisné pasáže. Těch je v knize místy mnoho a děj občas zpomalují. Na druhou stranu však pomáhají dotvořit melancholickou a smutnou atmosféru příběhu.

Na knize se mi nejvíce líbila hlavní postava, paradoxně proto, že ji autor tak dokonale vykreslil jako naivní, sobeckou a nesnesitelnou ženštinu, až jsem ji musela nesnášet. Dokonce ani pro její tragický osud jsem ji příliš nelitovala. Jediné, co se mi v souvislosti s postavou Emmy líbilo, byl způsob, jakým autor popsal její myšlenky. Používal spoustu květnatých výrazů a metafor, až jsem si myslela, že čtu vnitřní pochody hrdiny románu z období romantismu.

Knihu Paní Bovaryová, která často figuruje na seznamech povinné četby, mohu doporučit všem čtenářům majícím v oblibě nešťastné osudy.

Ukázka z knihy

Když se podívala do zrcadla, udivilo ji, jak vypadá. Nikdy neměla tak velké, tak černé a hluboké oči. Cosi zvláštního, jemného procházelo celou její bytostí a proměňovalo ji.

Opakovala si: Mám milence! Milence! A těšila se z toho pomyšlení, jako by znovu dospěla v ženu. Konečně tedy zažije slasti lásky, spalující horečku štěstí, v niž už nedoufala. Vcházela do nádherného světa, kde bude pouze vášeň, extáze, vytržení: obklopovalo ji namodralé nekonečno, v myšlenkách zářily vrcholy citu, obyčejný život jí připadal vzdálený, někde dole, ve stínu, jen místy se objevoval v prolukách těch výšin.

A připomněla si hrdinky knih, které přečetla, a lyrický sbor oněch cizoložných žen se rozezněl v její duši; teď to byly hlasy sester, okouzlovaly ji. Sama se stala součástí těch představ a uskutečňovala věčný sen svého mládí, teď byla onou milovanou a milující ženou, po tom přece vždycky tolik prahla! Navíc Emma pociťovala uspokojení z pomsty. Copak se dost nenatrpěla! Ale teď triumfovala a láska, tak dlouho potlačovaná, z ní tryskala bez zábran, radostná, kypivá. Vychutnávala si ji bez výčitek, bez neklidu, bez rozpaků. (str. 176-177)

Související knihy

Flaubert, Gustave

Odeon, 2012