Ilona Andrews – Magie krve

Zpomalila jsem mulu do kroku. Během posledního týdne klesla teplota ovzduší a noc byla nezvykle lezavě studená. Vítr se mi zakusoval do tváří. Chlapíkům u baru šly od úst slabé obláčky páry. Páreček dvou větších, násilnicky vyhlížejících občanů se mohl pochlubit jinou výzbrojí. Obrovský, neotesaně vypadající chlap po levici držel v ruce kyj a jeho kamarád nalevo zase mačetu. Vyhazovači. Jen vyhazovačům bylo dovoleno mít opravdové zbraně v hraničním baru.
Přelétla jsem skupinu pohledem a hledala charakteristické zářící oči. Nic. Jen obyčejné lidské duhovky. Jestli tady dnes večer byli a jsou kožoměnci, buď vyklidili pole, nebo se pevně drží člověčí formy. Okolo jsem nevycítila ani upíry. Žádné známé tváře, takže tovaryši se odsud stáhli také. Stalo se tady něco zlého a nikdo nechtěl, aby to s ním bylo spojováno. A teď je to celé opět na mně. No bezva.
Pampeliška mě donesla kolem lidských trosek až ke vchodu. Vytáhla jsem průhlednou plastikovou náprsní kapsu, kterou jsem nosila na šňůrce okolo krku, a zdvihla ji, aby všichni mohli jasně vidět malý obdélník identifikační karty Řádu.
„Kate Danielsová, pracuji pro Řád. Kde je majitel?“
Zevnitř budovy vyšel vysoký muž a namířil na mě kuši. Byla to docela slušná, moderní kuše s prohnutým lučištěm a natahovací silou blížící se sto kilogramům. Mohla se pochlubit hledím z umělých vláken a zaměřovacím dalekohledem. Pochybovala jsem, že by něco z toho potřeboval na zásah ze tří metrů. V téhle vzdálenosti by se mi střela nejen zabořila do těla, ale prošla by mnou a jako bonus by vzala na svém opeření mé vnitřnosti na výlet.
V podobné vzdálenosti jsem ho mohla samozřejmě zabít dřív, než by vystřelil. Takhle na blízko vrhacím nožem minete jen těžko.
Muž si mě změřil chladnýma očima. Mohl být tak ve středních letech, byl velmi štíhlý a vypadal, jako by strávil příliš mnoho času venku tvrdou prací. Život mu obral svaly od kostí, zanechal za sebou jen ošlehanou kůži, střelný prach a šlachy. Čelist mu zdobila krátká černá bradka. Kývl na menšího z vyhazovačů. „Viku, zkontroluj kartu.“
Vik se dokolébal až ke mně a zadíval se na průhlednou kapsu. „Je tam napsáno, co říká.“
Na tohle jsem byla příliš unavená. „Kontrolujete to špatně.“ Vytáhla jsem kartu ven a nabídla mu ji. „Vidíte tady ten čtvereček v rohu vlevo dole?“
Jeho pohled se stočil ke čtverečku očarovaného stříbra.
„Přiložte na něj palec a řekněte: ‚ID.‘“
Do palce ho udeřil záblesk světla a čtvereček zčernal.
„Karta ví, že nejste její majitel. Nezáleží na tom, jak s ní pak dále naložíte, ten čtvereček zůstane černý, dokud se ho nedotknu.“ Přiložila jsem prst na stříbro. „ID.“
Černá zmizela, znovu odhalila světlý povrch kovu.
„Tak poznáte pravého agenta Řádu od falešných.“ Sesedla jsem a uvázala Pampelišku k zábradlí. „Tak, kde je tělo?“
Majitel baru se představil jako Cash. Nepřipadal mi zrovna jako důvěřivý typ, ale aspoň držel kuši směrem k zemi, když mě vedl za budovu a kamsi doleva. Jelikož byl jeho výběr představitelů Řádu omezen na mě a na Pampelišku, rozhodl se, že zkusí štěstí se mnou. Je hezké, když vás uznají za schopnější, než je obyčejná mula.
Jak jsme obcházeli budovu, skupinka čumilů se táhla za námi. Pracovalo by se mi líp bez obecenstva, ale necítila jsem se na hádku. Už tak jsem ztratila dost času předváděním magických triků s ID kartou.
„Míváme tady věci pevně pod kontrolou,“ řekl mi Cash. „Je tu klid. Naši stálí zákazníci nechtějí potíže.“
Noční vítr mi vmetl do tváře nakyslý zápach rozkládajících se zvratků a nádech naprosto jiného pachu, hustého jako sirup, nasládlého a výrazného. To není dobré. Nebyl důvod, aby tělo začalo smrdět takhle brzy. „Povězte mi, co se stalo.“
„Chlapík se začal navážet do Joshuy. Joshua prohrál,“ vysvětlil Cash.
Minul se povoláním. Měli z něj udělat vypravěče ság.
Dostali jsme se až k zadní části budovy a tam se zastavili. Ve zdi baru zela obrovská díra s rozeklanými okraji, jak si někdo prorazil cestu skrz. Na asfaltu ležely roztroušené cihly. Kdokoliv to byl, dokázal projít skrze silnou zeď jako demoliční koule. Na kožoměnce příliš těžkotonážní přístup, i když nikdy nevíte.
„Udělal to někdo z vašich pravidelných dlačích zákazníků?“
„Ne. Všichni se stáhli pryč, když rvačka začala.“
„A co tovaryši od Lidu?“
„Dneska večer jsme tu žádné neměli,“ zavrtěl hlavou Cash. „Většinou sem chodí ve čtvrtek. A jsme tady.“
Cash ukázal nalevo, kde se zem svažovala dolů k parkovišti s telefonním sloupem uprostřed. Na sloupu visel Joshua. Na páčidle, které mu někdo vrazil do úst.
Části těla měl pokryté cáry vydělané kůže a džínů. Všechno, co neměl zakryté, už nepřipomínalo člověka. Každý centimetr odhalené, temně rudé kůže měl pokrytý tvrdými boláky, střídanými lézemi a otevřenými mokvajícími vředy, jako by se z něj stala živoucí kolonie svijonožců. Povlak nejrůznějších ran na tváři měl tak hustý, že jsem ani nedokázala rozeznat rysy, až na mléčně zakalené, doširoka otevřené oči, zírající slepě na oblohu.
Žaludek se mi stáhl. Veškeré stopy únavy se vytratily, spláchla je záplava adrenalinu.
„Vypadal takhle, než začala rvačka?“ Prosím, řekněte mi, že ano.
„Ne,“ odtušil Cash. „Stalo se to až potom.“
Shluk boláků, jenž dříve mohl být Joshuovým nosem, se pohnul, vyboulil a upadl, aby uvolnil místo novému vředu. Upadnutý kus se skulil na asfalt a tam se zastavil. Na cestě kolem masa vyrašil úzký kroužek chmýří tělové barvy. Stejného chmýří, které pokrývalo sloup pod a lehce i nad tělem. Soustředila jsem se na spodní linku chomáčů a uviděla, jak se velmi pozvolna plazí dolů po dřevě.
Kurva.
Promluvila jsem k němu polohlasem: „Dotkl se někdo těla?“
Cash zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Přiblížil se k němu někdo?“
„Ne.“
Zadívala jsem se mu do očí. „Potřebuju, abyste všechny dostal zpátky do baru a udržel je tam. Nikdo nesmí odejít.“
„Proč?“ zeptal se.
Musela jsem mu říct pravdu. „Joshua je nakažený.“
„Je mrtvý.“
„Tělo je mrtvé, ale choroba je živá a magická. Rozšiřuje se. Je možné, že se nakazili všichni.“
Cash zapolykal. Oči se mu rozšířily a střelil pohledem skrz díru ve zdi do baru. Tmavovlasá žena, štíhlounká a drobná, utírala nepořádek na pultu, hadrem smetávala rozbité sklo do koše. Zadívala jsem se zpátky na Cashe a spatřila strach.
Jestli zpanikaří, skupinka lidí se rozprchne a nákaza se rozšíří po půlce města.
Nepřestávala jsem mluvit tiše. „Jestli chcete, aby žila, musíte všechny nahnat zpátky do baru a zabránit jim, aby odešli. Svažte je, pokud to bude nutné, protože jestli se rozprchnou, vypukne epidemie.“

Knihu Magie krve vydalo nakladatelství Fantom Print.

Související knihy

Andrews, Ilona

Fantom Print, 2012