Příběhů na téma „osvobozujícího polibku“ jako vystřiženého z těch nejznámějších pohádek bylo napsáno i zfilmováno nespočet. Všechny vlastně dokola omílají totéž. Záleží jen na tom, jakým způsobem jej autor podá, aby zaujal širší publikum. Martina Wolfová do role hrdinky ve své prvotině Prokletí ohně postavila ženu, která trpí pod násilnickým tlakem svého manžela Stuarta, ale nečeká jen na horký polibek svého prince, nýbrž se sama všemi silami postaví proti zlu. A to nejen tomu v lidské podobě. Její příběh je skutečné pohádkové fantasy, ve kterém se čtenář přenese o několik století zpátky v čase…

Cora již nevydrží hrubosti Stuarta a utíká od něj ke svému otci do malého anglického městečka. I když zprvu doufá, že tu nalezne klid, opak je pravdou. Právě v tomto zapomenutém kousku světa se dozví něco, co by možná nikdy předtím slyšet nechtěla. A zažije něco, po čem nikdy netoužila. Až na jednu věc. Opravdovou, hlubokou lásku. Je ale otázkou, zda dokáže po minulých prožitcích znovu milovat někoho, koho již jednou opustila. A zda jí bude druhá šance vůbec dána, když v cestě stojí kletba, která zkazila život nejen její matce, ale i někomu z doby středověku…

Knihu Martiny Wolfové vydalo v letošním roce nakladatelství Metafora v oblíbené edici Kassandra, která se věnuje především ženské části čtenářské populace. Je pravdou, že by se z části dala do červené knihovny zařadit, ale pokud si ji přečtete, zjistíte, že doslova tomu tak není. Nejde o typickou beletrii tohoto žánru. Kniha je výjimečná především tím, že se v ní míchají různé žánry a romantika je jen jedním z nich. Důležitou roli tu také hraje historie, což předpokládám, vychází z toho, že autorka má tento obor vystudovaný, a byl by spíš div, kdyby ji nepoužila. Současnost a minulost, která se v knize prolíná, si vynutila žánr fantasy. Docela hodně témat v díle čítajícím jen něco málo přes dvě stě stran. A i když se nyní možná zdá, že to autorka s tím mixováním přehnala, opět je nutné říci, že opak je pravdou. Styl Martiny Wolfové je jasný, čtenář tu nenajde žádná hluchá místa. Autorka se vyjadřuje sice stroze, ale tak, aby všechny věty dávaly smysl, byly poutavé a sváděly k dalšímu čtení. Navíc nechává čtenáře v neustálém napětí. Kapitoly zakončuje v tom nejlepším, stejně jako si ten nejvhodnější okamžik dokáže načasovat ten nejlepší režisér. Tím dostává čtenáře do varu, jenž je následně natěšen na pokračování, ale do rukou se mu dostává další, nikterak slabší děj. A touto formou pokračuje až k samotnému závěru, který dokázala vygradovat tak, aby nikdo z těch, kdo její knihu budou držet v rukou, ji neodložil. Atmosféru, již zde skvěle zachytila, prožijete společně s hlavní hrdinkou.

Abych ovšem nezůstávala jen u tajemna a historie, na knize Martiny Wolfové mě zaujala ještě jedna věc – psychologie postav, zvláště pak Cory, jež je tu samozřejmě zviditelněna nejvíce, jakožto osoba, okolo které se točí celý děj. Autorka využila možnost vykreslit myšlenky i chování postižených žen ve věcech domácího násilí. A musím říci, že se mně autorčino ztvárnění líbilo. Nejde jen o klasicky suché vyjádření emocí. Autorka jde hodně hluboko do nitra, popisuje myšlenkové pochody Cory, uvažování, které se samozřejmě odvíjí právě na podkladě toho, co prožila. Nemohu si pomoci, ale stále mi vrtá hlavou, zda Martina Wolfová nenašla inspiraci pro postavu Cory někde ve svém okolí. Pokud ne, pak musím konstatovat, že se jí podařilo na velmi krátkém úseku přiblížit pocity ženy, která touží po druhé šanci, ale převažuje u ní strach z toho, co zažila, protože stejné hrůzy by ji nejspíš přivedly do hrobu. Čtenář má sice možnost pohlédnout do duše i dalších, jako je Cořin otec, William, její láska ze studentských let či Stuart, ale právě u Cory mi takové vyjádření přišlo až příliš mrazivé na to, že by mělo jít o pouhou autorčinu fantazii. Skutečně musím pochválit, perfektní!

Prokletí ohně je velmi zdařilá kniha a věřím, že si najde své místo nejen u čtenářek tzv. červené knihovny, kam bych ji osobně, pro směsici žánrů a celkové zpracování, nezařadila. Mrzí mě ale jedna věc, která se, doufám, nebude ve spisovatelských kruzích moc rozmáhat. Vsazení příběhu českého autora do cizí země. I přestože anglické dějiny jsou nepochybně úžasné, ty naše nejsou o nic horší, a tak si velmi vážím těch spisovatelů, kteří je ve svých knihách neváhají využít. I když možná nebudou znít tak honosně. Už z tohoto důvodu dávám knize devět bodů z deseti a těším se na další dílo této, dle mého, velmi nadějné autorky.

Související knihy

Wolfová, Martina

Metafora, 2012