Kromě atmosféry Kopanic u Starého Hrozenkova, která na vás skutečně dýchne kouzlem minulosti, z nějž je cítit i závan magie, si mohou čtenáři připomenout nesmrtelný odkaz těchto žen v knize Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně, kterou v letošním roce vydalo nakladatelství Host. Autorka má za sebou úspěch sklizený za titul Vyhnání Gerdy Schnirch, za kterou obdržela Cenu Magnesia Litera 2010 – Knižní klub Cena čtenářů a byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, cenu Magnesia Litera za prózu a Cenu Jiřího Ortena.

Žítkovské bohyně jsou příběhem žen obdařených zvláštními schopnostmi, které se dědí mezi sebou po dlouhé generace. Lidé je vyhledávali především pro umění léčit nebo poradit „s budoucností“. Po minulosti pátrá i poslední z rodu, Dora Idesová, která se ale nic z jejich vědění nenaučila. Etnografka, která o životě bohyní napsala v osmdesátých letech studii a nyní se k ní vrací především proto, aby očistila jméno své tety, Terézie Surmenové. Ta byla podle údajů v tajném svazku StB „prohlášena“ za vnitřního nepřítele. Aby ale vypátrala skutečnost, musí nejprve rozplést osudy žítkovských žen, pátrat v hluboké minulosti a především poznat samu sebe…

Kniha není pouze smyšleným příběhem. Kateřina Tučková jej sepsala na základě opravdu žijících žen. Pouze, jak sama podotýká, upravila v některých případech jejich jména a doplnila získaná data. Použila jak opravdové příběhy, tak i fiktivní, opřené ale částečně o skutečnost. I místa, která zmiňuje, existují – Žítková, Starý Hrozenkov, Kopanice. Titul je výsledkem dlouhodobé badatelské práce autorky. Střípky ze vzpomínek obyvatel jsou proložené archivními záznamy, které se ovšem z pohledu čtenáře mohou chvílemi zdát, především kvůli své obsáhlosti, jako rušivý element v plynule jdoucím ději. Domnívám se, že tyto záznamy jsou v knize zcela na místě a přispívají k vytvoření komplexního obrazu. Především se ale s jejich pomocí čtenář dokáže naplno vrátit do tajemné atmosféry, kterou je celá kniha prostoupená tak, že vám nedovolí odtrhnout oči od stránek, a budete dychtit po dalších řádcích.

Kateřina Tučková používá také hojně nářečí, jež skvěle do příběhu zapracovala. Díky tomu získává kniha na svém významu, a to nejen proto, že dokáže ve čtenáři rozproudit krev nebo podnítit jeho fantazii. Hlavně ale tímto způsobem přibližuje složitý život zdejších obyvatel z hlediska zvyků, tradic, ukazuje ale i na sociální vnímání, gramotnost i společenskou aktivitu lidí včetně pohledu na, pro ně vzdálenou civilizaci. Nářečí užívá hojně například u popisovaných rituálů, které by v dnešní řeči naprosto ztratily své kouzlo. Ostatně, tradice a lidový folklór hrají v knize velice důležitou roli a dalo by se říci, že jsou tu základem.

Kniha je výjimečná nejen tím, že přípravě věnovala autorka daleko více času, než je u beletrie běžné. Je to vlastně i reportáž ze života vyprávěná Dorou, která tráví většinu času v archivech a osiřelé chalupě v Kopanicích, aby dokázala pochopit nejen svou tetu, ale aby vůbec pronikla do světa tajemna, kterým je fenomén žítkovských bohyní obklopen.

Není to žádný akční román, ale ani to není autobiografie. Je to souvislé a čtivé vyprávění o obyčejných lidech, navíc s velmi překvapujícím závěrem, kterému nebude lehké uvěřit. Stejně jako nevěřila Dora…

Celá kniha je prostoupena především dobou komunismu, což je vcelku pochopitelné, protože z něj je možné získat asi mnohem více informací než například ze středověku. Jenže nejde ani tak o data, jako spíš o fakt, že právě komunismus dokázal to, o co se snažila třeba inkvize ve středověku. Zničit žítkovské bohyně. Čtenář může porovnávat, co prožívaly tyto ženy v různých dobách, a při zamyšlení lze dojít k závěru, že středověk a komunismus zase v tomto pohledu takový rozdíl netvoří. Princip „hrůz“, jak se zacházelo s údajnými čarodějnicemi, se mi zdá docela obdobný…

Žítkovské bohyně jsou směsicí historie, kouzel i magie, stejně jako lidového léčitelství. Velkou roli tu hraje ale psychologie, přenášená ke čtenářům v podobě Dory Idesové. Ta se sice může jevit jako bezduchá postava, spíše bych jí ale přisoudila titul trpícího člověka stojícího na pokraji kráteru. Její emoce jsou skryté někde uvnitř, vytěsněné tak, aby okolí nedokázalo nahlédnout do její duše. A vlastně ani ona sama neví, co chce ve svém osobním životě, kam hodlá směřovat. Utěšuje se pouze myšlenkou na očištění své tety…

Kniha v sobě skrývá úžasnou atmosféru. Proleze skutečně až do morku kostí. A i po jejím přečtení vám nedá klid a stále se vám budou honit v hlavě myšlenky vztahující se k ní. Kateřině Tučkové se podařilo popsat slovy to, co většina z nás nedokáže ani vyslovit. A to je hodně velké umění. Atmosféra, která vystupuje z knihy, se vnoří do hlavy a nepřestanete na ní myslet. Žítkovské bohyně mají obrovský potenciál, který čtenáři ocení, neboť se jedná o jednu z mála kvalitních knih na našem literárním trhu.

Má tato kniha vůbec nějakou vadu? Říkám, že ano – bílou obálku, která se při častém čtení rychle ohmatá. Stejně jako ta moje. Ale na druhou stranu – to je vlastně velké plus!

Související knihy

Tučková, Kateřina

Host, 2012