Pracuje jako školní speciální pedagožka a logopedka, je spoluzakladatelkou Karlínského centra pro školáky, píše dětské knihy a pyšní se i tituly matky a manželky. Jaká je, proč píše a co ji těší, nám svěřila v následujícím rozhovoru.

Moc se mi líbí Vaše hravé knihy pro děti. Kdy Vás napadlo pustit se do psaní?

Na mateřské, resp. rodičovské dovolené. Hledala jsem nějaké spojení s okolním světem. Zadní vrátka ze světa, kde jsou jen ženy, pískoviště a jednorázové pleny. Ale protože jsem výrazně mateřský typ, navíc učitelka, můj únik nebyl zas až tak razantní. Nicméně k udržení určité psychohygieny to, myslím, stačilo.

Máte tři děti. Je to pro vás výhoda, protože máte první čtenáře doma, nebo nevýhoda, protože jsou Vašimi prvními kritiky? Vnímají vůbec Vaši tvorbu?

Máme tři syny s odstupem šesti a pěti let. Nejmladšímu je šest. Takže mám docela pěkně pokryté celé věkové spektrum od „školkových“ dětí až po zralé puberťáky. Tuším, co zrovna „frčí“, ať už jsou to hračky, filmy, hudba, oblečení nebo počítačové hry, nepřekvapuje mě jejich jazyk. To je možná výhoda.

Další plus je, že didaktické publikace na nich mohu průběžně testovat, ale jen občas, a aniž bych je na to upozorňovala. Stejně tak to dělám při své práci ve škole a v poradně. Pomáhá mi to ověřit si, jak který úkol funguje, jestli je zadání dobře pochopitelné, zdali se děti smějí tam, kde se snažím být vtipná.

U prózy je to odlišné. Dlouho na pohádce nebo příběhu pracuji, cizeluji a dětem čtu teprve když jsem alespoň trochu spokojená. Jejich reakce pozorně sleduji a na text se pak snažím dívat jejich očima. Nebo spíš ušima.

Kluci tedy moje psaní vnímají, ale berou ho jako něco samozřejmého, běžného, je to prostě další práce, kterou dělám.

Vaše knihy úzce souvisí s Vaší profesí logopedky a učitelky. Alespoň některé se mohou snadno stát „učebnicemi“ k procvičování doma i v logopedických ambulancích. Bylo záměrem vytvořit si sama „svoji“ cvičebnici?

O první titul Žežicha se neříká jsem byla požádána nakladatelstvím Fragment. Šlo o knihu zaměřenou na artikulaci s jednoduchými úkoly.

Na našem trhu však není mnoho publikací zacílených na obsahovou složku řeči ­- vyjadřování, slovní zásobu, mluvní pohotovost, jazykový cit. Takže vznikla Žvanda a Melivo.

Ve třetí, nejnovější knize Mařenka už říká ř! se snažím skloubit oba dva přístupy. A ano, použila jsem v ní, co se mi dlouhodobě osvědčuje v praxi. Všechny knížky při nápravě používám, těší mě, že na ně děti kladně reagují, a často si je samy vybírají. Vedle toho mám ale samozřejmě rozsáhlou zásobárnu dalších titulů, oblíbených cvičebnic a pomůcek.

Důležitou roli v knihách pro děti mají ilustrace. Vy spolupracujete s Milanem Starým a Martinou Matlovičovou – jak jste je našla?

Milana Starého jsem našla na Pedagogické fakultě UK a pak se za něj provdala.

U didaktických projektů je intenzivní spolupráce autora s ilustrátorem velkou výhodou, či přímo podmínkou. Text a obrázky se vzájemně ovlivňují, postupně se vyvíjejí, hledá se ideální forma. Dostatečně názorná, přitom zábavná a poetická. To manželovy ilustrace splňují, jsou v nich zachycené jemnosti, jako jsou emoce, výraz, konkrétní pohyb, detail, jeho obrázky mají vtip. Pro tento typ knížek se výborně hodí.

Vynikající slovenskou ilustrátorku Martinu Matlovičovou jsem objevila před lety na knižním veletrhu Svět knihy, sledovala jsem její tvorbu a pak požádala Albatros, aby ilustrovala moje pohádky A pak se to stalo! Pohádky o maličkostech, ze kterých si děti nic nedělají a dospělí z nich šílí. V Albatrosu souhlasili a udělali dobře. Kniha získala několik ocenění, mimo jiné White Raven, které každoročně uděluje největší mezinárodní knihovna literatury pro děti a mládež – Internationale Jugendbibliothek v Mnichově. Byla zařazena do katalogu 250 knih z celého světa.

A protože nám s Martinou navzájem vyhovoval způsob vyjadřování, přemýšlely jsme o dalším projektu. Shodly jsme se na výpravně-ilustrované současné pohádce, nezahlcené textem, s jednoduchým příběhem a jasným poselstvím vhodné pro malé děti a začínající čtenáře. Tento typ knih není na našem trhu obvyklý. Tak vznikla kniha Chrochtík a Kvikalka na cestě za blýskavým prasátkem.

Všechno, co píšu, si vizualizuji. Výběr ilustrátora je pro mě zásadní. Mám poměrně přesnou představu, jak by kniha měla vypadat. Na obrázky čekám s napětím a nadšeně vítám, když dá výtvarník textu další, neočekávaný rozměr.

Prozradím, že chystané pohádky o dětské fantazii s názvem Dušinka, víla věcí bude ilustrovat výborná ilustrátorka, paní Lucie Dvořáková.

Letos Vám vyšly tři knížky u dvou různých nakladatelstvích – Chrochtík a Kvikalka na cestě za blýskavým prasátkem a Mařenka už říká Ř u nakladatelství 65. pole v edici Políčko a To je jízda! u Albatrosu. Jak se Vám s nimi spolupracovalo? Mohla byste to nějak porovnat?

V Albatrosu jsem potkala skvělou paní redaktorku Zuzanu Kovaříkovou. Redigovala moje texty a já se od ní hodně naučila. Další výhodou Albatrosu je, že má propracovanou knižní distribuci, a tituly se lehce a rychle dostávají ke čtenářům. Jen mi není úplně blízký způsob práce – i plánovaný titul čeká delší dobu na zařazení do edičního plánu, takže se dlouho nic neděje a jak se přiblíží stanovený termín vydání, nastane zběsilý úprk, aby se všechno stihlo. Ilustrace, grafická úprava, sazba.

V nakladatelství 65. pole se oběma knížkám dostalo maximální pozornosti. Já i ilustrátoři jsme se podíleli na všech fázích, ladili detaily, vylepšovali. Byla to příjemná, inspirující spolupráce. Dětská edice Políčko jde cestou – méně titulů, ale s maximální možnou péčí. Vzhledem k tomu, že píši knihy především pro radost, tenhle přístup mi vyhovuje.

Zůstanete u psaní knih pro děti, nebo se pokusíte vybočit ze svých zajetých kolejí?

Svět dětí je momentálně mým přirozeným prostředím a dost mě baví. Je jedno, jestli se v něm pohybuji jako učitelka, logopedka, matka nebo spisovatelka. Dělám to, co má smysl. Někdy podlehnu okamžitému impulzu a vrhnu se do úplně nové oblasti. Uvidím, prostě se nechám překvapit.

Co Vás nejvíce těší jako maminku a co jako logopedku?

Těší mě, když se kluci do něčeho pustí, vytrvají, překonají obtíže a pak mají radost z dobře odvedené práce. Je jedno jestli jde o sport, divadlo, sbírání zvířátek z Alberta, kreslení plánků podivných světů nebo poslouchání metalové hudby (tady se musím k radosti trochu nutit). A když jsou zdraví a šťastní.

Při nápravách (ať už komunikačních dovedností nebo poruch učení) mám radost z každé povedené lekce. Když vidím, že děti přicházejí rády, jsou odhodlané na sobě pracovat a samozřejmě z každého jejich posunu. Baví mě i spolupráce s rodiči. Jde nám o stejnou věc a když se daří, můžeme se radovat společně.

A já jsem ráda, že jsme společně mohly přiblížit Vaši práci našim čtenářům. Moc Vám děkuji za příjemný rozhovor a přeji hodně úspěchů v další tvorbě. A za sebe mohu dodat, že se už těším na novou knihu Dušinka, víla věcí, ale i na další, které pro své malé čtenáře a jejich rodiče napíšete.

Foto: hendrix.rajce.net