Odkud kam

 Po dlouhém váhání jsem do třetího svazku výboru, věnovaného kritice, esejistice a publicistice, zařadil i několik recenzí a polemik, které jsem napsal na počátku padesátých let minulého století. Proč vlastně, když jsou to texty poplatné době, v níž vznikly? Proč nejít cestou většiny současníků a nedistancovat se od půl století staré historie mlčením? Proč se i sám před sebou nevymluvit na neinformovanost a naivitu mládí a vyhýbat se ve starých ročnících časopisů a novin vlastním řádkům? Proč neuposlechnout výzvy politiků, z nichž někteří přímo volají po pomyslné tlusté čáře, která by osvobodila přítomnost od minulosti?

Nezdá se, že by tento způsob útěku do nepaměti mohl utlumit nedůvěru, nevraživost, podrážděnost a neustálé napětí v mezilidských vztazích, které otravují i po téměř dvaceti letech náš veřejný život. Pořád je to tady, a kdo to zažil, nikdy to docela nezapomene a nepřestane se ptát, co se s ním a s jeho současníky stalo a proč se to stalo. Odkud se vzala ochota i zralých a vzdělaných osobností, tvůrců a teoretiků, z nichž mnozí už měli za sebou jedinečné dílo, spolupracovat na projektu, který zřejmě musel vést k radikální změně priorit, většinou i proti jejich dosavadním představám a přesvědčení? Byla to vůle být u zrodu nové koncepce státu, nebo jenom kariérismus, nebo iluze — k níž přispívaly i poválečné prezidentovy projevy —, že se nám může podařit uskutečnit československý socialismus, který by v morální rovině navazoval na dědictví T. G. M. a v ekonomice vedl k rychlé nápravě válečných škod a ke spravedlivějšímu uspořádání v sociální oblasti?

Nejlépe dokázala v poválečné situaci využít souběhu příznivých okolností komunistická strana. A nešlo jenom o záštitu mocnosti, do jejíhož vlivu jsme byli přikázáni. Československý občan nemohl nijak obejít fakt, že za osvobození jeho domova obětovali životy vojáci od východu, pod velením důstojníků, kteří byli většinou členy velké Strany. Ale i zásady, které vahou osobnosti T. G. M. i široké obce kulturních elit pronikly do výchovy ve školách, do činnosti spolků a úřadů, a s nimiž vyrůstaly za první republiky poválečné generace, vyzdvihovaly mravnost a důstojnost člověka v souvislosti s odpovědnou, systematickou prací, která nenachází svůj cíl jenom v osobním prospěchu, ale dává své výsledky i do služeb celku. I umírnění občané se domnívali, že je třeba v duchu těchto tradic začít znovu, a přece jinak — a to všude v Evropě. Racionální George Orwell, který si nedělal iluze o praxi sovětského režimu, bájil už v roce 1940 o programu „znárodnění půdy, dolů, železnic, bank a velkoprůmyslu“, aby se Anglie stala „socialistickou demokracií“. A v roce 1948 v úvaze Spisovatelé a leviatan píše: „Dnes jsou všichni, dokonce ve své většině i katolíci a konzervativci ‚pokrokoví‘, nebo alespoň si přejí, aby se na ně tak pohlíželo.“ Tak to bylo i u nás.

Občan, který myslel na budoucnost znovunabyté samostatnosti svého státu, nemohl zapomenout na zdrcující zklamání z Mnichova a na Halasovy verše, které sugestivně vyjadřovaly jeho pocity:

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon

Čí ruce ho rozhoupaly

Francie sladká hrdý Albion

a my jsme je milovali.

Vulgární pragmatismus anglické a francouzské politiky, která včas nepochopila nebezpečí hrozící z hitlerovského Německa, otřásl i důvěrou v morální stabilitu a zpochybnil bezmezný obdiv k milované kultuře a umění.

Z druhé strany se nabízel spojenec, kterého musely přes všechny výhrady respektovat i západní mocnosti, který dokázal své úmysly kamuflovat sociálními programy; kultuře a umění přisoudil jako „nadstavbě“ výrazný podíl na spoluvytváření historie a předstíral, že ctí tvůrčího umělce jako člověka, jenž nese svůj díl odpovědnosti za to, jaký obraz skutečnosti předává publiku. Zdejším tvůrcům, kteří měli z první republiky zafixovanou vlasteneckou povinnost podílet se na veřejném životě a četba tradičně společensky angažovaného českého umění byla součástí jejich výchovy, byla tato teorie koneckonců srozumitelná a přijatelná, zdálo se jim, že umělce nijak neomezuje v jeho povinnosti psát pravdu.

Záhy se ovšem ukázalo, že stát a zejména stranický aparát chtějí slyšet od umění jenom svou „pravdu“ a svou „krásu“ a nejváženějším umělcem je pro ně obratný propagandista. Ještě jednou z Orwellovy úvahy z roku 1948: „Jistě, chválíme-li knihu z politických důvodů, mohou naše city být upřímné, neboť s ní cítíme silný souhlas, ale také se často stává, že stranická solidarita vyžaduje čistou lež.“ To už bylo zejména po Štollově zničujícím, exemplárním útoku na Halasovu poezii jasné, a kdo se nechtěl přizpůsobit tomuto užitému „socialistickému realismu“, stával se nepřítelem aparátu, strany i vlády — a přirozeně i umělců, kteří pochopili, jak mají psát, aby vyhověli jejich představám.

Tak jsem se i já, sotva jsem začal tisknout v Hostu do domu, vyprovokovaný čerstvými zážitky z nucené kolektivizace vesnice i z vojenské služby a očividným rozporem mezi realitou a poezií populárního autora, ocitl ve zničující palbě. Srovnávali mne s popraveným ruským avantgardistou, označovali za nepřítele socialismu a socialistické poezie, když samozřejmě nechtěli připustit, že básníka nekritizuji za angažovanost (proti té jsem nic neměl), ale za to, že místo pravdivého obrazu skutečnosti nabízí publiku líbivý kýč. Z obdobných důvodů (a s podobným ohlasem v Rudém právu) jsem později psal i o poezii Josefa Kainara, která se mi zdála být hluboko pod úrovní jeho možností, jeho prvních knížek, které jsem měl rád a dodnes si myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co bylo v české poezii napsáno.

V době „tání“ jsem se díky brněnským přátelům stal redaktorem i autorem v přechodném období pragmatických kompromisů, kdy téměř na všem, co bylo napsáno i co se hrálo v divadlech, po svém spolupracovali funkcionáři stranických aparátů, cenzoři i pilní dobrovolní hlídači. Každá nekonformní myšlenka, každý citovaný řádek, natožpak jméno a úvaha, které se objevily v časopise, musely být kompenzovány, zamaskovány úlitbami, „zaštiťovány“ výroky vrchních tajemníků a osvědčených dogmatiků. Každá kladná recenze na dílo autora, který se pokoušel o víc než napsat knížku na státní cenu, musela být podepřena argumenty, které často spíš zamlčovaly skutečnou hodnotu a význam díla. Byla to doba nevěrohodné, polovičaté, schizofrenní kulturní publicistiky, kdo se nechtěl zaplést, musel i tehdy ještě psát do zásuvky. V té době jsem redigoval i publikoval a nebyl jsem sám, kdo se tvrdošíjně domníval, že pokud socialismus najde dost charakterních osobností, bylo by možné vytvořit na jeho zásadách režim, v němž by se dalo slušně žít, snad tedy „socialismus s lidskou tváří“.

V praxi se ukázalo, že to možné není, že ta naděje byla předčasná, a celá ta ohromná knihovna textů z té doby, více či méně zaplevelených nezbytnými úlitbami, úhybnými manévry a konstrukcemi, které měly obelstít cenzory, která však přece jenom rozšiřovala prostor pro skutečné umění i pro nástup radikálnější generace, působí dnes dílem směšně, dílem jako tristní doklad, jak totalita deformovala charaktery i fakta.

Promarněná léta? Pokud o nich ani dnes nedokážeme otevřeně mluvit, zůstanou promarněná navždycky. Vášnivé debaty kolem odhalení z archivů StB mi připadají neskutečné. Každý přece ví, že člen komunistické strany byl povinen informovat své nadřízené stranické orgány o protirežimních aktivitách. O tom, co jim sdělil, nejsou zřejmě nikde dostupné záznamy. Jisté je, že koncem osmdesátých let si už i mnozí funkcionáři v rozhodujícím postavení přáli změnu, a o tom, co by mělo přinést pražské jaro, se neoficiálně diskutovalo i na stranických sekretariátech.

Autoři někdejší „kritické vlny“, pokud se dožili, museli se samozřejmě vnitřně distancovat od iluzí, s nimiž po léta žili a jež ovlivnily i jejich tvorbu, ale jejich životní postoj, vůle nést svůj díl odpovědnosti jako umělec i jako občan za to, co se děje ve společenství, v němž žijí, má svou trvalou platnost: každý režim musí mít své „disidenty“, kteří mu neustále připomínají, že před všemi svobodami, právy, ambicemi, závratnými kariérami a možnostmi, které se nabízejí, musí mít přednost obyčejná slušnost a přiměřená míra lidské solidarity.

V Brně 15. února 2007

Knihu Doteky a posedlosti, Spisy 3 vydalo nakladatelství Atlantis.

Související knihy

Trefulka, Jan

Atlantis, 2012