Nové povídky známého humoristy, scénáristy, dramatika, textaře a herce Zdeňka Svěráka, které vydalo nakladatelství Fragment, se staly českým bestsellerem roku 2011. Po přečtení můžu s klidným svědomím říct, že to úplně chápu. Jemný humor a trefné pointy totiž potěší snad každého čtenáře.

Významný český herec opět dokazuje, že je výborným vypravěčem. V první povídce Betlémské světlo se vcítí do role mentálně postiženého chlapce Petra. Tento příběh je plný sladké nevědomosti, upřímnosti a krásné naivity.

„Pane doktore, vám smrdí z pusy,“ řeknu na to já.  A to jsem asi neměl.
„Petře!“ okřikne mě táta.
Ale pan doktor se usměje, couvne a řekne:
„Nechte ho. Asi je to pravda.“ (str. 9)

Hned v dalším příběhu se autor vžije do staršího muže, který jde na sraz se spolužáky z gymnázia, kde, jak už to tak na srazech bývá, společně vzpomínají na to, co spolu kdysi prožili. V následující ukázce je rozluštění záhady, kterou byla přítomnost cizího muže na srazu.

„Sajdl,“ řekl dědek. „Já jsem bratr Slávka Sajdla. On si zlomil nohu, tak mě poslal za sebe.“
Zalapali jsme po dechu. Takovou nebetyčnou blbost nikdo nečekal… (str. 17)

Následující povídka nese název Nákup, a přesně o tom taky pojednává. Starší dáma popisuje, jak je hrozné nakupovat s jejím mužem. Ten je už hodnou dobu u masa, kde vybírá ten nejkrásnější kousek kuřecích prsíček za co nejméně peněz a jeho žena trpí. Trpí a nudí se, ten nákup trvá tak dlouho, že nám během něj stihne převyprávět celou historii jejich vztahu, která je víc než zajímavá. Do reality se jí nechce vracet, a proto si sní svůj sen o samotce ve vězení, kam se jistě dostane, až svého manžela zavraždí.

 „Bábo, hele šlehačka!“ volá na mě Josef od regálu. Nesnáším, když mi před lidma říká bábo, a tak mu hned pěkně nahlas, aby to slyšel, vpálím: „A co má bejt, dědku?“ Protože jedině tak s tím přestane. (str. 34)

Těžko určit, která povídka mě zaujala nejvíce, všechny mě svým způsobem zasáhly. Kdybych si měla přeci jen vybrat jednu, byla by to ta poslední – Dvojí vidění. Pepa Šajba se vrátil z koncertní šňůry, potřebuje si odpočinout, vytáhne z garáže starý trakař, lehne si na něj a relaxuje. Pak ale otevře oči a zjistí, že něco není v pořádku. Po silnici kráčí dvě úplně stejné ženy a kousek za nimi jedou dva úplně stejné traktory. Pepa vstane, aby si došel pro dalekohled do chaty, ale když se otočí, zjistí, že místo jedné chaty, má teď dvě. Má čárové vidění, jeho oči pracují každé na vlastní pěst, obraz se mu nespojuje. Pro mnohé by tímto život skončil, pro Pepu ale ne, ten se nakonec dopracuje až na post osobního klavíristy hraběnky na zámku Extröm ve Švédsku.

Sám Svěrák říká, že psát povídku je jako najít pecku a dělat kolem ní třešeň nebo švestku. V Nových povídkách je takových třešní/švestek devět, zakousněte se do nich a seznamte s obyčejnými „nehrdiny“ a jejich neobyčejnými životy!

Jen tak dál, mistře, budeme se těšit na další peckoviny!

Související knihy

Svěrák, Zdeněk

Fragment, 2011