Přečtěte si předchozí část!

Cesta k Šamanovi vede lesem, kterej postupně houstne. Proto se mu říká prales. I v jasnym dni je tady šero. Šaman nemá chatrč, jen jeskyni v mírnym kopci, tam kde je prales nejhustší. Na úpatí kopce je cesta lemovaná kůlama, na kterejch jsou napíchaný lidský hlavy v různym stadiu rozkladu. Dole bílý lebky a těsně u jeskyně jsou čerstvý hlavy z předvčerejší noci. Lezou po nich tlustý žlutý červi a spousta much. Ukrutně to tady smrdí. Šaman sedí před svojí jeskyní a dívá se, jak přicházim. Rovnou mi řekne:
„Sedni si, Masáku, tady na ten kamen.“ Ukáže na velkej kamen, který leží před ním a vypadá jak obětní.
„Prej nemáš rád lidi.“
„Mám rád lidi,“ odpovídám opatrně.
„Masáku, tvoji rodiče ti dali jméno Masák. Ma-sááák,“ zdůrazní ještě jednou pomalu Šaman. „Rozumíš? To není jen tak, to je osud. Jsi předurčen jíst maso.“
„Ale já jim maso. Chci jíst maso. Ale ne lid…“ Šaman mě prudkým pohybem ruky zarazí.
„Přejde do tebe síla každýho člověka, kterýho zabiješ a sníš.“
„Síla těch holek?“ zeptám se dost drze na to, že mluvim se samotnym Šamanem. Táta by se asi dost divil. Hlavně by si to nikdy netrouf.
„Masáku!“ vykřikne Šaman, „my jsme od jaktěživa jedli maso lidí z druhejch ostrovů. To nám vždycky dávalo sílu, jsme prostě lepší a silnější než oni.“
„Ale žádnej jinej druh nežere sám sebe.“
„My taky nežereme sami sebe. Žereme ty z jinejch ostrovů. A ty jsou míň než my. Jsou na nižší úrovni. My jsme víc. Viděl jsi ty jejich malý nosy? Fuj! Už podle toho poznáš, že jsou méněcenný. A co ty dlouhý rovný vlasy? Dyť sám víš, jak to vypadá. Je to jak koňská hříva. Masáku, oni jsou jako koně. Jsou na koňské úrovni. Klidně se můžou jíst.“
„A když my máme kudrnatý vlasy, jsme teda jako ovce?“
„Masáku!!“ vykřikne vztekle Šaman, „ty se furt rouháš. Přestaň se rouhat, nebo tě posedne Bláznivej Duch. Rozumíš?“
To ve mně hrkne. Viděl jsem už lidi, co posed Bláznivej Duch. Různě hýkaj a poskakujou. A hlavně máme pravidlo, že koho posedne Bláznivej Duch, toho musíme ukamenovat. A ukamenování není nic příjemnýho. Když někoho podříznete, je to vyřízený hned. Ale ukamenování? To trvá dost dlouho. Pamatuju si to dobře. Jednou jsme jednoho kamenovali skoro celý dopoledne. Ukrutně řval. A navíc se večer probral a museli jsme ho ukamenovat ještě jednou. To teda rozhodně nechci.
Rychle přikývnu.
„Ano, ano, rozumím, už se nerouhám.“
„Tvůj otec je silnej a rozumnej muž. Je v radě starších. A ty jsi taky dobře rostlej, budeš silnej, jsi chytrej, a když budeš rozumnej, můžeš taky jednou bejt v radě starších a Lesní Duch ví, co ještě. Představ si, že ty z druhejch ostrovů mačkaj z krav bílou vodu. Jsou to magoři. Pak do ní ještě mlátěj, až z toho maj nějakou měkkou hmotu, co jí říkaj máslo.“
„Já vím, dneska mi o tom vyprávěli kamarádi.“
„No vidíš, mezi kamarádama jsi oblíbenej. Maj tě rádi. Netvař se tak. Já to vim, Masáku. Já vim všechno. Máš super kamarády, jednou je třeba můžeš vést.“
Radši mlčím.
Šaman pokračuje: „Voni jí měkký máslo a jsou měkký. My jsme pevný a silný, protože jíme maso. Dyť jsi je viděl, maj menší svaly. My jsme mnohem svalnatější a silnější. Vždycky je přemůžem. Když budem chtít, tak je pobijem, protože jíme jejich maso. A ty taky musíš jíst maso. Jejich. Ne jenom zvířecí. Zvířecí je málo, nepřejde do tebe taková síla.“
Šaman se na chvíli odmlčí, pak mi oznámí: „Pustil jsi tu třetí holku. Musíš ji najít a podříznout.“
Mlčím.
„Masáku,“ říká mi pomalu Šaman, „zvedni ruku a přísahej, že ji podřízneš.“
Ani se nehnu.
„Masáku, chceš se protivit Šamanovi?“
To ve mně fakt hrkne. Kdo se protiví Šamanovi, ten se musí upéct na ohni a sníst. Ovšem zaživa. Pomalu se opejká a postupně se z něj odřezávaj kousky. To jsem sice nezažil, ale slyšel jsem o tom vyprávět. Ale i kdybych neslyšel, umím si to dobře představit.
Okamžitě zvednu ruku a vykřiknu: „Přísahám! Přísahám! Podříznu ji jako koně!“
Šaman na mě vyvalí oči: „Už jsi někdy podříz koně?“
„Ne, ale vy jste říkal, že jsou jako koně.“
Šaman zakoulí očima: „To jo, ale koně jsou rychlý a velký. Koně jen tak nepodřízneš.“ Šaman se začne tvářit spokojeně.
„No vidíš, sám jsi na to přišel. Oni nejsou ani jako koně. Koně jsou víc. Oni jsou ještě pod koněma. Jsou prostě nižší vývojovej stupeň.“
„Půjdu a podříznu ji jako ovci.“
„Správně, Masáku, najdi ji a podřízni ji jako ovci. Když se vrátíš s podříznutou, bude všechno v pořádku. Tohle vyřiď svojí matce. Rozumíš? Vzkaž jí, že jsem řekl, že když ji přineseš zpět podřízlou, bude všechno pořádku. Tak a teď jdi.“
Vstanu z kamene a odcházím. Když už kousek ujdu, Šaman na mě ještě zavolá:
„Masáku, a kdyby se náhodou stalo, že ji nepodřízneš, tak se vůbec nevracej. Vůbec se nevracej. Kdyby ses vrátil bez ní, znamenalo by to, že se protivíš Šamanovi.“

Když přicházim domů, vidím, jak Táta nervózně přechází tam a zpátky před naší chatrčí. Hned jak mě uvidí, ptá se, co říkal Šaman. Máma taky vyjde ven.
„No, říkal, že mám tu třetí holku najít, podříznout a přinést podřízlou domů. Že když tohle udělám, bude všechno v pořádku.“
„Jenom tohle říkal?“ ptá se ustrašeně Táta, „neříkal nic o Bláznivym Duchu nebo o protivení se Šamanovi?“
„Ne, nic takovýho neřikal. Řikal, že když ji přinesu podřízlou domů, bude všechno v pořádku. To vám mám vyřídit. To zdůrazňoval.“
Tátovi se viditelně uleví.
„A cos mu na to řek?“ zeptá se mě Máma.
„Slíbil jsem mu, že ji najdu, podříznu a přinesu.“
„A uděláš to?“
„Ano.“

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022