Čtení ke kávě: Svítání (Hana Militká)

Svítání

12.11.2024 Hana Militká Bez komentáře

Dvě kamarádky středního věku si důvěrně povídají. Nikoliv o mužích, jak by se dalo očekávat. Jejich úvahy se obírají zcela jinými zázraky.

„Jednou se mě někdo zeptal, jestli mám radši svítání, nebo západ slunce. Řekla jsem, že rána mám i nemám ráda. A večery jak kdy,“ podotkla Míla.
„Vážně? A proč?“ ptá se Jarča.
„Pokud musím vstávat moc brzy, je to únavné.“
„Moc brzy znamená kdy?“ rozvíjela se debata.
„Před šestou hodinou. Sice se vzbudím hned, nepotřebuju půl hodiny na vzpamatování, ale představa, že se vrátím do vyhřáté postýlky, mě hodně láká.“
„A večer?“
„Podle toho, čím se zrovna zabývám.“
„Například?“
„Pokud jsem na dobrém flámu s prima lidmi, večer uteče takovým fofrem, ani si nevšimnu.“
„To chápu.“
„V zimě je to jedna hrůza. Slunce zapadá kolem čtvrté hodiny odpoledne. Je to smutné a depresivní.“
„Původně jsem měla na mysli oblohu. Jestli se ti líbí ranní, nebo večerní barevné obrazy na obloze.“
„No, to je otázka do pranice. Někdo mi vyprávěl, že ráno je optimistické, něco nového a krásného začíná. Snažila jsem se na to podívat jeho očima. Nedokážu to. Podle mě je svítání slabším odvarem západu slunce. Při sledování nádherné světelné kompozice, která se stále mění, se mi mnohokrát zatajil dech. Je neskutečné, co příroda dokáže za nádheru. Kam se na ni hrabeme. Silné barvy, kombinace, prolínání. Naplňuje mě to velikým obdivem. Cítím úctu a vážím si každé takové podívané.“
„Máš pravdu. Je neuvěřitelné, co příroda dokáže. Třeba si vezmi lidstvo. Po Zemi se proběhla spousta lidí. A žádní dva lidé nebyli úplně stejní. Podobní ano, ale ani dvojčata nejsou totožná.“
„Je to přesně tak. Nepřeberné množství variant. A stále se snaží a vytváří nové nečekané druhy. Zdánlivě se liší jen maličkostmi. Ale příště zase trošku. A za pár tisíc let je z toho naprosto jiný exemplář.“
„Asi má velikou výhodu v čase. My taky tvoříme, vymýšlíme, ale chceme všechno hned. Pak věci nefungují, snažíme se je vylepšit. Během pár desítek let se žádné zázraky většinou neobjeví.“
„Myslíš, že je veškeré snažení marné?“ udiveně vyhrkne Jarča.
„V žádném případě. Tvorba jako taková nám přináší velké uspokojení. Občas potěší i někoho dalšího. Jeho chvála nás naplní hrdostí a chutí k další tvorbě. Nemusí jít o veliký úspěch. Ten je většinou podpořený reklamou. Stačí pár jedinců a člověk ví, že jeho tvorba má smysl. Ať jde o technickou, nebo uměleckou stránku.“
„Máš pravdu. Nedávno jsem četla knihu, která mi ještě pořád nejde z hlavy. Prožila jsem ji celou od začátku do konce. A pořád myslím na hlavní hrdinku. Jestli bych tak skvěle dokázala ze všeho vyplout, všechno zvládnout jako ona. Ale čím víc na její situaci myslím, tím víc chápu, že bych něco takového nedokázala. Úplně mě opustily myšlenky na placení složenek a dalších nudných a otravných běžných povinností. Málem jsem něco prošvihla.“
„Chápu. Některá díla jsou magická. Nezáleží na oboru, je to věc spřízněnosti. Někoho osloví technické zázraky, jiného literatura, výtvarnictví, objevy. Ovšem podle mě příroda vítězí. Jen se pořádně dívat, najít si chvilku, zamyslet se nad jednotlivými záležitostmi a pochopit je. Pak nás zaplaví veliká síla.“
„Aha! Takhle mě to nikdy nenapadlo. Určitě to vyzkouším,“ nadšeně se vrhla do náruče své kamarádky.
Za měsíc se opět sešly.
„Co se ti stalo, Jarčo? Něco tě trápí?“ všimla si Míla kruhů pod očima své kamarádky.
„Ani se neptej. Pozorovat přírodu není nejlepší nápad!“
„Proč?“
„Sedím v parku a koukám na sýkorku. Jsem nadšená! Najednou vytáhla ze země žížalu a slupla ji. Udělalo se mi špatně.“
„Ale pro ptáky jsou brouci a jiná havěť velká pochoutka.“
„Jo, ale chudák žížalka!“
„Takhle to v přírodě chodí,“ vzdychla Míla.
„Za pár dní jsem se přemluvila, že ještě půjdu ven. V ZOO bylo nabito. Koukám na krokodýla, který se prochází po břehu jakési louže a mává ocasem. V chráněném prostoru se objevil pracovník ZOO a házel všem potvorám kuřata nebo co.“
„To je fajn.“
„Jak fajn? Chudáčci kuřátka. Jak k tomu přijdou.“
„S tebou je to těžké. Občas se musíš nad některá fakta povznést. Jinak by ses za chvilku utrápila.“
„Ty máš přírodu ráda a obdivuješ ji. Myslím si, že pro mě je líp doma. Přečtu si nějakou krásnou knihu a mám zážitků spoustu.“
„Chápu, chápu. Rozumím,“ pokyvuje Míla. „Každý si musíme najít své místo na slunci, aby se nám dobře žilo.“
„Promiň, ale vždycky se spálím.“
„Čím?“
„No sluncem. Mám radši stín.“
„Nevadí. Hlavně, že je ti někde dobře.“
„Tak bych to neřekla. Dávám přednost menšímu zlu.“
„Děláš dobře. Hlavně si najdi nějaké potěšení.“
„To se ti lehko řekne. Tu krásnou knížku mám přečtenou znovu. Nevím, co jsem tam předtím viděla. Teď mi přišla normální.“
„Určitě najdeš další a přinese ti radost.“
„Snad. Nevím.“
Smutně se rozloučily.
Míla o ní přemýšlela celou cestu domů, dokud se neobjevila myšlenka: „Asi nebude nikdy spokojená…“
Chtěla jít domů. Po delší chůzi se udiveně rozhlédla. Nohy ji zanesly na Vyšehrad. Jako vždy se vydala po obvodu a pozorovala panorama Prahy, až zůstala stát v němém údivu. Před ní se rozprostřel západ slunce. Obloha i celá Praha hořela v oslnivých barvách. Míla prudce dýchala uchvácená nádhernou podívanou.
„Neuvěřitelné! Stála bych tu a dívala se pořád. Možná je největší kouzlo v tom, že jde o dílo okamžiku. Neustále se kompozice mění, až potemní úplně. Díky za takový zážitek.“

Hana Militká

Absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Janem Svěrákem na filmu Kolja a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Herečka je velice plodnou spisovatelkou:
Povídky z povětří vyšly v roce 2013. Následovaly detektivky: Záhadný šepot (2015), Pronikavý smích (2016) a Vražedný lov (2017).
Povídky z povětří byly vydány roku 2016 jako autorčina první elektronická kniha, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš zasahuje 1: Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí.
V říjnu 2018 se překvapivě objevuje Dívka s mašlí, čtení pro malé slečny. Do konce roku 2018 se ještě objevila v elektronickém vydání detektivka – Případy kpt. Váchala: Travička zelená. Poslední knihou toho roku byl napínavý román nazvaný Ze Sýrie do Číny, inspirovaný služebními cestami autorčiných bratrů Jana a Jiřího Militkých.
Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš a Velké případy kpt. Černé 2: Nemilosrdná vášeň. – původně elektronické knihy vycházejí v tištěné podobě.
Začátkem března 2019 vychází kniha Kytička veršů a za měsíc se objevuje první díl z nové krimi série MONIQUE s.r.o. 1: Záhadné úmrtí. Tváří obálky je Ing. Jana Jemalová. Portrét vytvořil umělecký fotograf Bohuslav Hybrant, který napsal i předmluvu. Vychází jak elektronicky, tak i tištěná. K otcovým narozeninám začátkem května vysílá do světa autorka svou knihu kreseb nazvanou Vášeň a nevinnost, své kresby doplnila příběhem.