„Pořád jsem někde mezi: mezi psaním, překládáním, učením, podnikáním“ říká spisovatelka Markéta Hejkalová

M. Hejkalova uvodni
Pokud máte rádi tvorbu českých autorek, pak by se vám mohl líbit rozhovor s dámou české literatury Markétou Hejkalovou. Ta je také zakladatelkou Podzimního Knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě. Seznamte se, prosím. 

Nemůžu se nezeptat hned na první věc, která mě napadla. Vy jste narozena 29. 2., tedy na přestupný rok. To bývá většinou terčem všelijakých vtípků, jako že člověk má narozeniny pouze 1× za 4 roky, takže jak se letos cítíte jako čerstvě šestnáctiletá? :) Nebo možná spíš (a to bude zajímavější) jaká byla Markéta Hejkalová, když jí bylo šestnáct?

Představte si, že si ty svoje pravé šestnácté narozeniny pamatuju. 29. února 1976 byla slunečná a už skoro jarní neděle, já jsem byla s rodiči na naší chatě v Žebětíně u Brna a těšila jsem se, že teď konečně začne ten pravý a nádherný život. Cesty s rodiči na chatu mým životním ideálem zrovna nebyly – ale co bych za ně dala teď, když už to nejde! V šestnácti jsem byla nejistá a zmatená jako hodně dospívajících dětí, zvědavá na život, bavily mě cizí jazyky a toužila jsem cestovat, byla jsem hodně naivní – a myslím, že většina těch vlastností mi do určité míry vydržela až do mých nepravých šestnáctin. Také jsem si vždycky myslela, že jsem byla šprtka, ale podle spolužáka z gymnázia, s nímž jsem se nedávno potkala, to prý nebylo tak strašné, stála jsem někde v „šedé zóně“ mezi good girls a bad girls. I to mi vlastně zůstalo, pořád jsem někde mezi: mezi psaním, překládáním, učením, podnikáním, a to má svoje dobré i špatné stránky, tak jako všechno.

Váš první literární počin byla údajně povídka Mimo mysu, která vyšla v roce 1988 ve sborníku Mladé fronty s názvem Zelená sedma. Nutno říct, že tato povídka vyšla ještě pod vaším původním jménem Markéta Pražáková. Pamatujete si, o čem byla a jak vznikala?

Úplně první nebyla, už v dětství jsem posílala povídky do všech možných literárních soutěží a některé jsem i vyhrávala, ale to byly dětské pokusy. Novelu či povídku Mimo mysu jsem napsala po vysoké škole, když jsem začala pracovat, a byl to příběh dívky, která otěhotněla a rozhoduje se, jestli si dítě nechá, nebo půjde na potrat. Nebyl to můj příběh, ale několik mých kamarádek se v takové situaci ocitlo, v tomhle ohledu byla naše doba méně zodpovědná než ta současná.

V podobném období vyšla také vaše kniha pro děti Šli myšáci do světa. Plánujete, že byste někdy znovu napsala knihu pro dětského čtenáře?

Šli myšáci do světa vyšly o šest let později než Mimo mysu, v roce 1994. Vlastně to není tolik let, ale pro mě to bylo už úplně jiné období, nový svět – svoboda devadesátých let, byla jsem vdaná, s mužem jsme podnikali, měli jsme svoje nakladatelství Hejkal. Proto jsem Myšáky vydala ještě pod svým dívčím jménem Pražáková – nedovedla jsem si představit, že distributorům nabízím a vychvaluju knihu, kterou jsem sama napsala. Před pěti lety jsem pro Krajskou knihovnu Vysočiny napsala dětský příběh Hejkal se nesmí bát, a letos jsem napsala další knížku pro děti, která by měla v příštím roce vyjít v Hostu. Vystupuje v ní také myšák, ale jenom jeden a jiný než v té první, mluví se v ní jazykem „jinak“ a odehrává se v Laponsku, ale víc bych radši neprozrazovala, redakční práce rukopis teprve čeká a je možné, že se ještě někam posune.

Vaše další knihy pak vyšly všechny v nakladatelství Hejkal, a až poslední dvě, Dům pod náměstím a Století na vlnách vydalo nakladatelství Host. Jak došlo k této spolupráci?

Po knize Šli myšáci do světa jsem překonala ostych a naučila jsem se propagovat, nabízet a prodávat i svoje vlastní knihy. Skoro všechny jsem vydávala v našem nakladatelství Hejkal a vyhovovalo mi to. Redakci vždycky dělal někdo jiný, ale mohla jsem být u vzniku knihy od začátku do konce, za všechno odpovídat. Zhruba do roku 2010 bylo knihkupcům, novinářům i čtenářům víceméně jedno, v jakém nakladatelství kniha vyšla: velkém nebo malém, renomovaném nebo začínajícím… To se ale postupem času změnilo a mně začalo (jako každému ješitnému autorovi) připadat, že o mých knihách se ví mnohem méně, než by si zasloužily, novináři si jich nevšímají, čtenáři se o nich jen těžko dozvídají… Není to jenom problém můj a mých knih, myslím, že podobné situace zažívá a řeší řada malých nakladatelů. V roce 2021 jsem dopsala román Dům pod náměstím. Ten vychází z historie manželovy rodiny a domu v Havlíčkově Brodě, který manželův dědeček koupil v roce 1925 a od té doby v něm funguje obchod s potravinami. Autorka Hejkalová, o firmě Hejkal, nakladatelství Hejkal… to by už bylo „přehejkalováno“ , nechtěla jsem, aby kniha byla vnímaná jako nějaká oslavná firemní publikace, tak jsem ji nabídla velkému a renomovanému Hostu… a jsem moc ráda, že ji přijali a v roce 2022 vydali, a loni tam vyšla i moje další kniha, „česko-finský román“ Století na vlnách.

„Hejkal“ není jen nakladatelství, ale na besedě s Vámi, které jsem se zúčastnila, jste hovořila o tom, že Váš manžel „dostal“ v restituci dům. Ano, dům, o kterém je tak trochu řeč v knize Dům pod náměstím. A hlavně provozujete nejenom nakladatelství, ale také Potraviny a Kavárnu. Ta kavárna mi přijde obzvlášť zajímavá. :) Ale… Jaké to je v dnešní době „vlastnit“ takový majetek?

Ano, středověký dům s fungujícím a snad i prosperujícím krámem jistě představuje majetek, ale můj muž ho vždycky vnímal spíš jako závazek. Dědeček krám vybudoval, on po mnoha letech pokračoval v jeho díle, rozšířil krám do současné moderní podoby. A upřímně řečeno je to taky velká starost – najít a udržet dobré zaměstnance, zajistit každodenní bezproblémový chod, dostát všem předpisům a často nesmyslné byrokracii, obstát v konkurenci supermarketů, kterých je v Havlíčkově Brodě v přepočtu na obyvatele snad nejvíc ve střední Evropě. Nedávno jsem si na ty starosti (které se mého muže dotýkají mnohonásobně víc než mně) stěžovala kamarádce, a ona mi řekla: Ale Brod bez Hejkalů, to přece nejde… O kavárně jsme uvažovali hned od začátku, ale otevřeli jsme ji relativně nedávno, v roce 2018, vlastně krátce před covidem, a není to jednoznačně úspěšný příběh. Ale o krámě a kavárně se lze skoro všechno dočíst v už zmiňovaném Domě pod náměstím.

A když jsme u té kavárny – máte ráda kávu a zákusky?

Kávu mám moc ráda, hlavně tu z naší kavárny, občas ji tam i připravuju, doporučuju a roznáším. Zákusky mám ráda také, ale spíš platonicky, vychutnávám si je pohledem.

M. HejkalovaVzpomínám si, že jste rovněž na besedě hovořila o tom, že ve Finsku mají ke kávě trochu jiný vztah a mají i jinou kávu. Vy jste poměrně znalá toho, jak funguje finská společnost. Kde jsou oproti Česku největší rozdíly?

Dnes už se ve Finsku také pije espresso, latté a cappuccino jako u nás a všude jinde, ale pravá finská káva je překapávaná a hodně kyselá. Ráno se uvaří konvice a ta pak stojí na ohřívací podložce třeba celý den. Dokázala jsem vypít nanejvýš jeden šálek a i ten raději s mlékem nebo smetanou, ale Finové pijí nejvíc kávy na světě, třeba i pět šálků denně, což si nedovedu představit. Ale pro společnost jsou jistě důležitější věci než káva. Jako první mě napadá, že finská společnost je hodně rovnostářská. Všichni mají stejné školy, klade se velký důraz na to, aby všichni měli stejné možnosti – aspoň teoreticky, jako ideál. K rovnostářství může mít leckdo oprávněné výhrady, ale považuju za hodně důležité, aby společnost vyznávala aspoň ty základní stejné hodnoty – kam patříme, kam směřujeme, co je pro lidi a pro společnost důležité, a to se ve Finsku myslím daří. Musím ale přiznat, že finskou společnost jsem dobře znala v devadesátých letech, teď už ji sleduju přece jen z větší dálky.

Mimochodem spojení s Finskem se ve vašich knihách objevuje poměrně často (mimo toho, že z finštiny také překládáte). Proč zrovna Finsko?

K finštině mě přivedl můj táta, který uměl finsky a kdysi ve Finsku žil, finštinu jsem vystudovala, překládám z ní a učím ji, v devadesátých letech jsem v Helsinkách několik let žila a pracovala jsem na českém velvyslanectví. Finsko vnímám jako svůj druhý domov a například v Helsinkách dodnes chodím bez mapy a většinou ani nezabloudím.

Zmínila jsem se i o tom, že pořádáte Podzimní Knižní veletrh v Havlíčkově Brodě. Jak náročná je taková organizace?

Náročná byla hlavně ze začátku, v roce 1991 a v několika pozdějších letech, kdy jsem musela nakladatele přesvědčovat, že Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě má smysl a že stojí za to na něm vystavovat. To už teď naštěstí dělat nemusím, ale práce s veletrhem je pořád dost – sestavování doprovodného programu, zajišťování parkování, hledání nových možností ubytování, což je teď v Havlíčkově Brodě dost obtížné, hledání nových možností a forem propagace veletrhu. Organizace veletrhu je celoroční práce. Osm hodin denně se jí věnovat nemusím, ale musím neustále myslet na to, kdy je co třeba udělat.

Vaše poslední kniha Století na vlnách zaznamenala myslím čtenářsky (podobně jako už před tím Dům pod náměstím) poměrně velký zájem. Pomohlo tomu i třeba právě renomované nakladatelství Host, že je o knihách trochu „více slyšet“?

Ano, myslím, že Host tomu pomohl velmi. Je to solidní značka, čtenáři jí důvěřují. Velké nakladatelství má větší možnosti propagace a marketingu a také knihkupci jednají jinak s někým, kdo vydává každý týden nejméně dvě knihy, než s malým nakladatelem, který jim nabídne dvě knihy za rok, což je pochopitelné. Zkrátka a dobře: Ať žije Host!

Z čeho máte v životě největší radost?

Začala jsem vyjmenovávat jednotlivé věci (zdraví, lidi kolem mě, hezké dny, když se mi podaří napsat dobrý text, jaro…), ale vlastně se všechny dají shrnout do jednoho slova: ze života, z toho, že jsem na světě.

Když si sama vezmete do ruky knihu, jaká to je?

Taková, u níž mě zajímá, jak dopadne. To kdysi řekl slavný spisovatel Ludvík Vaculík o mém prvním románu Ženy a cizinci na konci tisíciletí. Něco knize vytkl, ale zajímalo ho, jak to dopadne. To je pro mě důležitější než žánr, období aj. Zajímá mě, o čem autor píše, a chci vědět, jak to dopadne. A nějakou knihu mám v ruce skoro pořád, den bez čtení si ani neumím představit. Ani bez psaní.

Autorce děkujeme za rozhovor i poskytnutí fotografií. 

Můžete se také podívat na oficiální web Podzimního Knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě či ostatní knižní tituly od Markéty Hejkalové.

Autoři fotografií: Eva Puella, Jaroslav Jiřička

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeStoletí na vlnách

Hejkalová, Markéta

Host, 2023

zobrazit info o knizeDům pod náměstím

Hejkalová, Markéta

Host, 2022

zobrazit info o knizeDivné dny
Láska v pěti novelách

Farkašová, Etela – Hejkalová, Markéta – Nosková, Věra – Pražáková, Hana – Tvrdá, Eva

Hejkal, 2016

zobrazit info o knizeRudé paprsky severního slunce

Hejkalová, Markéta

Hejkal, 2014

zobrazit info o knizeAndělé dne a noci

Hejkalová, Markéta

Hejkal, 2012

zobrazit info o knizeDůkazy jejího života

Hejkalová, Markéta

Hejkal, 2010

Napsat komentář