Rozhovor s farářkou Martinou Viktorií Kopeckou

„Ticho je posvátný prostor, který potřebujeme v naší hlučné společnosti“ říká Martina Viktorie Kopecká.

17.9.2024 Martina Hradilová Bez komentáře

Na dnešní den pro vás máme velmi zajímavý rozhovor, ve kterém nebude chybět humor, ale ani životní nadhled a moudrost, stejně jako v knihách Martiny Viktorie Kopecké. Pokud jste o ní už slyšeli, snad vás to ani nepřekvapí, a pokud ne, možná je pravý čas k seznámení.

Martina Viktorie Kopecká působí jako farářka Církve československé husitské. Když ji vidíte, pomyslíte nejspíš na to, že je opravdu krásná, a že se to (v rámci dlouho zažitých představ) k farářce snad ani nehodí. Když čtete její knihy, dojdete nejspíš neomylně k závěru, že kromě toho, že je krásná, musí být děsně chytrá. A tak ji vlastně tak trochu „nemáte rádi“ už od začátku, protože vedle takové ženy si kde kdo musí připadat naprosto podprůměrně. Čím dál (a pozorněji) ale čtete a čím více se dozvídáte (ačkoliv my jsme se pro rozhovor osobně nesetkaly), tím víc vám dochází, že Martina Viktorie je laskavá žena s velkým srdcem a pozitivní energií, která si musí získat snad každého…

Paní Kopecká, musím říct, že mi chvíli trvalo, než jsem se dostala k přečtení Vaší knihy Deník farářky. Ta vychází z Vašeho blogu se stejnojmenným názvem. Jak došlo ke knižnímu vydání?

Psala jsem zpočátku jen pro sebe, nebyla jsem si jistá, o čem se ještě hodí psát a o čem už ne, tak jsem psala dál a dál. Nejdřív si blogu Deník farářky všimli moji přátelé, pak farníci, pak moji nadřízení. Později mě oslovilo mé knižní vydavatelství, ale nakonec to nebylo ani trochu jednoduché. Než bylo nakladatelství Mladá fronta koupeno Albatrosem, trvalo to dlouho a nic nebylo jisté. Kniha pak vyšla v době, kdy jsem byla ve Stardance, což na začátku nikdo neplánoval.

Bylo mi dost sympatické, že jste už od začátku vtipná. Že to hned (i když potom v některých částech ano) není jen o té víře a Bohu (což jsem trochu čekala), ale že je to prostě knížka, kterou by mohl napsat kdokoli jiný a ne zrovna farářka. Snažíte se do psaní cíleně dát něco navíc, aby to mělo nějaké poselství, nebo prostě píšete, jak Vám je milé, a nějaký „hlubší význam“ vznikne sám od sebe? Protože v textech ta hloubka někde je…

Moje povolání někdy přináší celé spektrum situací, od těch vznešených, kdy máte dojem, že vidíte téměř anděly, až po ty z praktického života, když na faře neteče voda a nosí se ve kbelících ze hřbitovního areálu. A pak mám také dojem, že já v životě přivolávám absurdní situace, kterých se ale neleknu a prohlížím si je a někdy je zapíšu. Možná jde o úhel pohledu. Ve všem, co je úsměvné, můžeme najít i to, co nám připomene nějaké hodnoty, duchovní rozměr.

Je tam zmínka i o Vašem Instagramu (i pár fotek z něj), a to je záležitost především moderní doby. Není to u Vašich nadřízených někdy trnem v oku – farářka na „Instáči“?

V tomhle jsem musela udělat takovou osobní inventuru. Instagram mě totiž baví jen ve chvíli, kdy tam můžu dát opravdové a autentické zážitky. Zjistila jsem, že jsem velmi nešikovná na různé druhy spolupráce, neumím propagovat výrobky zadaným způsobem, a neumím ani vystavovat sebe v krásném oblečení. Takže jsem dlouhou dobu nepřidala nic. Ale jinak nevidím na tom, že je farář nebo farářka na Instagramu, nic špatného. Možná, že právě na sociálních sítích může nejen farář, ale i laik přinášet důležitý chybějící hlas křesťanství. Ale diskuse je tam někdy téměř nemožná, sama jsem ji vzdala. Docela velký úspěch mají ale moje „edukační“ okénka o Velikonocích, Vánocích a svatodušních svátcích, rozebírám tam různé detaily o jednotlivých dnech svátků, a lidé mi píšou, že toho vlastně vědí málo.

Mně se to zdá celkem „cool“. Ačkoliv se sama neřadím mezi věřící, přijde mi skvělé, že tímto bouráte zažité stereotypy. Navíc to i zmiňujete ve smyslu „jsem žena a ráda se upravím, a to se přece s povoláním farářky nutně nevylučuje“. Nejsou třeba i tyto názory třecí plochou mezi dalšími lidmi v církvi?

Nevidím rovnítko mezi tím, že když se člověk hezky oblékne a učeše, že je to rozmařilec první třídy. Ale ani to, že budu chodit tak, jak ráno vylezu z postele, ze mě nedělá světici. Naše tělo je pomyslným chrámem Ducha a duše. O kostely se taky staráme, aby se v nich dalo nejen být, ale abychom v nich prožili slavnostní duchovní chvíle, které jsou bohatstvím. Ano, nemá smysl žít jen pro estetiku, to by byl opravdu smutný příběh. Nicméně fakt, že farářky nerezignují na své ženství, a že je těší se oblékat podle svého vkusu, nepoškozuje jejich vlastní spiritualitu ani službu. Navíc, ve službě jsme v taláru, tam spíš řešíme, aby nám v zimě bylo teplo, než jestli na sobě máme zlato a drahé kamení, to nezahřeje.

Vy jste ale žena mnoha tváří. A hlavně dovedností. Zmínila jste například, že jste se zapsala na kurz sváření. Píšete o tom, že vás to baví víc než třeba pečení dortů. Osobně bych Vás asi viděla spíše u zdobení dortu než u sváření. Taky jsem si všimla, že některé činnosti (a s tím související procesy) pak používáte i jako metaforu v textech – je i toto důvod, proč Vás zajímají takové neobvyklé věci, nebo to jde přirozeně ruku v ruce?

Nejdřív byl zájem o sváření, až pak přišly metafory. Třeba to, že se člověk dívá skrze svařovací kuklu, což umožňuje uvidět jen maličkaté okénko, ve kterém se „svítí“. Soustředění není rušeno okolním světem. Sledujete centimetr čtvereční světla a snažíte se vytvořit souměrnou housenku svaru. Je to krásná práce, která mimochodem ženám docela jde. Na dorty mě neužije, nemám trpělivost, až získá máslo pokojovou teplotu. Ale jinak vařím často a ráda. A začala jsem se učit točit keramiku na kruhu. Vlastně se asi potřebuju trochu ušpinit, pak mě to baví moc.

Co pro mě bylo absolutním překvapením, byla informace, že jste dříve pracovala pro nadnárodní společnost. V souvislosti s dalšími informacemi mě pak ale hned napadlo, kolik asi umíte jazyků? U takové firmy bych předpokládala angličtinu + ještě jeden jazyk. Zmiňujete se o latině a některých dalších jazycích… Takže, kolika z nich se alespoň základně domluvíte?

Svoje první místo jsem získala díky francouzštině. Před delší dobou jsem se k tomu jazyku vrátila kvůli doktorskému studiu a učí mě jedna úžasná žena v Marseille online. Nemůžu si to vynachválit. Francouzština a angličtina je pracovním jazykem v Ženevě, kam od roku 2014 jezdím na zasedání do Světové rady církví. Díky latině trochu rozumím psaným románským jazykům. Ale co mě ve škole hodně bavilo, je biblická hebrejština, o něco méně řečtina. A teď chodím na kurz čtení Eposu o Gilgamešovi v akkadštině. Já mám asi vážně divné zaliby.

K tomu se váže i další otázka. Když člověk čte Vaše knihy (i když v té první je to asi více zřetelné), dostihne ho pocit, že Váš den má nejméně 2× více hodin než den obyčejného smrtelníka. Můžete nám trochu přiblížit Váš běžný pracovní den? Řekla bych, že v něm máte asi hodně napilno…

To není nic, čím by se měl člověk chlubit. Totálně selhávám při plánování, a pak mi nezbude nic jiného, než to všechno zvládnout. Chybí mi volný čas, vstávám okolo páté a před sedmou skoro nikdy nejsem doma. Mám takovou krabičku na vitaminy, má tři okénka na každý den. Když vidím, jak rychle ji musím doplňovat, uvědomuju si, že některé dny propracuju, aniž bych si pořádně uvědomila, že jsou. Dny rámuji a prokládám modlitbou, to je zastavení, ale pořád je ho asi méně, než bych si přála. V zimě sním o prázdninách a v létě se snažím vybojovat nějaký čas pro sebe mezi svatbami. Taková minivolna získávám výjezdy na besedy, teď momentálně s novou knihou…

Deník farářky je… odlehčený. Pro mě osobně byl vtipný, s nadsázkou, ale nechyběly ani vážnější příspěvky, často zaměřené právě na víru i církev. Hezky ale v některých částech vysvětlujete věci z Bible i jiné církevní záležitosti, a to se mi zdá skvělé. Letos vyšla druhá kniha: Zpověď farářky. Ta je rozhodně mnohem více intimní. Více spíš o vás samotné (aspoň z mého úhlu pohledu), a taky v ní často hovoříte o tichu. Ačkoliv knížky jsou celkem bohaté na to, co „je třeba říci“, to ticho prostupuje oběma z nich. Už jste se mu naučila?

Tomu zklidnění sebe sama, takovému tomu času, který bychom všichni měli občas věnovat sami sobě, tomu, že někdy je třeba více mlčet než mluvit… Tomu říct třeba i ne, když je to potřeba? Ticho je posvátný prostor, který potřebujeme v naší hlučné společnosti. Když jezdím na psychoterapeutický výcvik, tak cestou míjím restauraci, která se jmenuje „Hlučná samota“ a vždycky mi to připomene Hrabalovu knihu o dělníkovi v papírně. Lisuje papíry a je „proti své vůli vzdělán“, protože z hromad materiálu zachraňuje vzácné knihy. Je to pro mě představa, která mě leká. Lisuju, tu a tam něco zachráním, ale jinak je to trochu smutný příběh. Život je křehký a nikdo z nás neví, co je připraveno na zítřek, pokud nějaký bude. Žijeme svými diáři, asi ze strachu, abychom pracovně neselhali, abychom vždycky udělali pro ostatní to, co se čeká. Ale možná je na čase se o některé úkoly podělit a věnovat svou energii tam, kde to nám samotným dává smysl. Nechci nabádat k totálním revolucím, ale někdy potřebujeme znamení, že je načase možná maličko někde ubrat a jinde přidat. Odpočívání, radost z aktivního volného času, to není něco, co „může být“, ale to, co nám dává možnost ještě víc si uvědomit, že žijeme.

Nemohu „nezmínit“ Váš vztah ke knihám. O něm také často mluvíte a mě to těší nejenom s ohledem na vlastní profesi, ale protože i já sama čtení a knihy zbožňuju. Často hovoříte o naučné literatuře, zmíněna byla dokonce kniha pana biskupa Dovaly Chrám uprostred trhoviska a další zajímavé tituly. Jaká je Vaše osobní „topka“, taková největší srdcovka?

To je příliš těžká otázka. Takových knih je mnoho. Teď luštím Epos o Gilgamešovi, ale jinak s chutí čtu všechny knížky profesora Pavla Hoška, zaujala mě novinka Boba Kartouse Future on (o vzdělávání, digitálním světě a jiných nesmírně důležitých tématech). A pokud nemáte čas, ale chcete velký příběh, tak doporučuji knihu Cesta: Panda a dráček. To je moudro na každé stránce. A nesmím zapomenout na celou knihovnu svazků, které najdete v Bibli. K nim teď vychází v Biblionu na pokračování edice Dennodenně, nejnovější přírůstek je od paní farářky Saši Jacobea o knize Rút.

Závěrem tedy ještě jedna otázky… Jaká je Vaše oblíbená značka laků na nehty?