Koryťák a Sluka, 6. část

Mrvik_Korytak a Sluka6
Sluka vzdoruje

————————————————————
Příspěvek obsahuje hrubé výrazy.
————————————————————

Přečtěte si předchozí část!

Sluka vyjde z domu na nábřeží, dojde ke kamennému mostu, který po obou stranách lemují sochy svatých. Historická dominanta města. I když je večer ještě daleko, nebe je tmavé, plné černých mraků. Fouká silný vítr. I voda v řece je černá a vlny se zlověstně převalují. Sluka se do nich dívá a v kapse svírá malou plastovou lahvičku. Dojde až k prostřední soše, která drží ve vztyčené pravici velký zlatý kříž a má otevřená ústa, jako by neustále křičela nějaké šílené poselství. Sluka se zastaví. Čte nápis pod sochou, kde je velkým písmem vytesáno: sv. PETR. A pod tím menším písmem: Matouš 16, 13–19. „Ty jsi Petr Skála.“ Najednou stojí vedle Koryťák. „Hele, nějakej Petr Skála, ten mrdá, dokud nespadne sportovní hala.“
Sluka vyprskne: „Koryťáku, to už není vtipný.“
„Proč jsi tedy vyprsk smíchy? S těma černejma mrakama nad hlavou a práškama v kapse jsi měl černý myšlenky. Měl jsi chuť skočit do tý černý vody a místo toho jsi vyprsk smíchy.“
„Nevyprsk.“
„Ale vyprsk. Místo abys tam skákal ty, hoď tam ty prášky.“
„Ty prášky mi dala doktorka Hradecká,“ ohradí se Sluka.
„Doktorka Hradecká se při mrdání škrábe na ceckách.“
Sluka znovu vyprskne. Ale řekne: „Fakt toho nech.“
„Dobře,“ odpoví Koryťák, „klidně toho nechám, ale mám dvě podmínky.“
„Jaký?“
„První, hoď ty prášky do vody.“
Sluka vysype prášky do řeky.
„A druhá?“
„Až sem přijde máma, řekneš jí, že do kostela dnes nejdeš. Že ode dneška už nebudeš chodit každej den do kostela, že budeš chodit jen v neděli, to bohatě stačí.“
„To ne, to nemůžu. To by máma nepřežila.“
„Víš, jak se tě ptala skvělá doktorka Hradecká, co by sis fakt přál? Tak mi to teď řekni.“
Sluka mlčí.
„No tak, Sluko, jsme tady sami, tak v klidu řekni, co by sis fakt přál.“
„Já, já bych si přál, aby mě v létě na Podroužku Pártlová mazala záda.“
„Hmm…,“ zamyslí se Koryťák, „to je fakt hezký přání. Akorát Pártlová je hrozná kráva, nebyla by lepší Machová?“
„Možná jo.“
„Machová by byla určitě lepší. Ale jak ti sakra může Machová na Podroužku mazat záda, když budeš v kostele?“
„V létě přes den nebudu v kostele.“
„V létě, v létě. Chceš čekat do léta? Na Podroužek se chodí už v květnu a to je za chvíli. V květnu jsi přes den ve škole a pak místo do kostela můžeš jít na Podroužek. S Machovou. A ta ti namaže záda. Hele, tamhle jde máma. Tak jí v klidu řekni, že dneska do kostela nejdeš. Mysli na květen, na Podroužek a na Machovou.“
Máma dojde k nim, tváří se strašlivě, jen krátce vyjede: „Jdeme!“ A rozejde se směrem ke kostelu.
„Mami,“ řekne pomalu Sluka a ohlédne se po Koryťákovi, ale ten je pryč.
Máma se zastaví, ale neotočí se. Stojí na místě a je zticha.
„Mami,“ opakuje Sluka.
„Tak co?“ vyjede vztekle. Sluka tenhle tón hlasu nikdy neslyšel.
„Mami, já dnes do kostela nepůjdu. Já budu chodit do kostela jen v neděli.“
Máma pořád stojí zády. Nic neříká. To ticho je smrtelné. Po nekonečně dlouhé chvíli se Sluka opatrně zeptá:
„Mami? Mami, slyšela jsi mě?“
Máma neodpoví a odchází pryč.
Sluka stojí sám na mostě. Je mu úzko a neví, co má dělat, ale do černých vln se už nedívá. Nezbývá než jít domů.
V předsíni vidí na rohožce tátovy boty a na věšáku jeho bundu. Zuje se a dojde ke dveřím tátovy pracovny.
„Tati?“ zavolá opatrně. Nic.
„Tati?!“ zkusí to znovu. Nic. Opatrně vezme za kliku a chce otevřít, ale zjistí, že dveře jsou zamčené. Lekne se, táta se zamyká sám ve své pracovně? Nemůže uvěřit a vezme za kliku větší silou. Ale jsou fakt zamčené. Zarachotí klíč a dveře se otevřou. Táta stojí ve dveřích celý červený.
„Co je? Co se děje?“
„Tati, co vlastně děláš?“
Táta otevře pusu překvapením:
„Co? Cože? No mám práci do práce, musím pracovat, do práce. To není jen tak, chlapče,“ táta z nejistého hlasu přejde do jistoty.
„Ale co děláš?“
„No mám zkrátka práci. Musím počítat. Statistika, to není jen tak. Samé výpočty. Samé těžké výpočty,“ zase znejistí táta.
„A ty jsi vedoucí? Nebo ředitel?“
„Nejsem vedoucí ani ředitel. Jak tě to napadlo?“
„No, když jsi celý den v práci a pak každý den celé odpoledne a celé večery zamčený doma v pracovně, tak musíš být aspoň vedoucí.“
„Tohle snad nebudeš hodnotit!“ vykřikne najednou táta. „Co ty víš o životě? Nic, vůbec nic. Dyť ty nemáš ani maturitu. Nejdřív udělej maturitu, pak se ptej.“ Táta se otočí a zmizí v pracovně. Sluka slyší, jak se v zámku otočil klíč. Když se vrátí máma, jde rovnou do ložnice, se Slukou vůbec nepromluví. Když jde Sluka spát, jeho táta je pořád zamčený v pracovně.

… pokračování příště…


Zbyněk Mrvík

Mrvik ZbynekAutor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeJsme zde, abychom byli šťastní

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022

Napsat komentář