————————————————————
Příspěvek obsahuje hrubé výrazy.
————————————————————

Přečtěte si předchozí část!

V úterý čeká Slukova máma před jídelnou. Sluka k ní dojde kolem obrubníku a oba mlčky vyrazí k psychiatričce. Má ordinaci ve středu města v historické zástavbě. Vyjdou do druhého patra. Uprostřed bílých dveří je na čtvercové ceduli velký černý nápis: MUDr. Květoslava Hradecká, psychiatr. Slukova máma opatrně zaklepe. Nic. Máma se podívá doprava i doleva, ale zvonek tady není. Zaklepe znovu, tentokrát důrazněji. Dveře se pomalu otevřou. Stojí v nich malá hubená blondýna v bílém plášti. Sluka se jí podívá do očí. Má je modré, ale zakalené, jako v mlze, a Sluka se ohlédne, protože má pocit, že se dívá někam za něj. Ale tam je jen bílá zeď.
„Paní Sluková se synem? Pojďte dál.“ Nečeká na odpověď a pokyne jim, aby vešli do čekárny.
„Paní Sluková, sezení s vaším synem bude trvat minimálně hodinu, můžete počkat tady v čekárně nebo si jít třeba nakoupit a za hodinu přijít.“
„Ale já jsem myslela,“ zarazí se Slukovo máma, „že u toho také budu.“
„To bohužel nejde,“ odpoví nekompromisně doktorka Hradecká.
„Jsem jeho máma, vím o svém synovi vše, mně na něm nejvíc záleží, jsem pořád s ním, všechno dělám jen pro něj a teď se stala tahle strašná věc, takže mám právo vědět…“
„Tohle je lékařské vyšetření, u toho nikdo nemůže být. Ani vlastní matka,“ rázně ukončí matčinu řeč doktorka Hradecká, „přijďte za hodinu, dřív ne.“
„Ale já…,“ zkusí ještě Slukova máma.
„Prosím!“ téměř vykřikne doktorka. „Jinak to nejde. Jedině že byste si vyšetření vašeho syna rozmyslela.“
„To ne, to ne,“ vyleká se Slukova máma, podívá se na Sluku a pomalu ustupuje ke dveřím. Když je na chodbě, doktorka Hradecká rychle zavře.
„Tak pojď, chlapče!“
Vždy když někdo řekl Slukovi „chlapče“, nečekal nic dobrého.
Doktorka Hradecká otevře dveře do ordinace. Uprostřed je velký bílý stůl. U něj z jedné strany velké bílé kožené křeslo, z druhé malá dřevěná židle. Nic jiného v ordinaci není. Doktorka Hradecká si sedne do křesla, Sluka na malou dřevěnou židli. Doktorka Hradecká otevře složku s nápisem Josef Sluka. Uvnitř jsou listy Mariánského kalendáře. Zmuchlané a potrhané, ale ve složce se znovu pěkně vyrovnaly. Koryťák najednou stojí za doktorkou Hradeckou, dívá se jí přes rameno na Mariánský kalendář a usmívá se.
„To jsi psal ty?“ zeptá se po chvilce ticha doktorka Hradecká.
Sluka se podívá na Koryťáka. Koryťák se usmívá a krčí rameny:
„Klidně jí řekni, žes to psal sám, já se v pohodě vzdávám svýho kousku slávy.“
„Já, já jsem to psal se svým kamarádem,“ odpoví pomalu Sluka.
„Jo? A jak se jmenuje ten tvůj kamarád?“
„Koryťák.“
„To je asi příjmení. Jak se jmenuje jménem?“
„Nevím, já ho znám jako Koryťáka.“
„A odkud ho znáš?“ doktorka Hradecká se nakloní a podívá se Slukovi do obličeje, ale její pohled směřuje někam za něj. Sluka se pro jistotu ohlédne, ale je tam jen bílá zeď.
„No, jednou přišel ke mně… k nám domů. A začal si se mnou povídat.“
„Je to dlouho?“ doktorka Hradecká má pořád obličej blízko a pořád se dívá do dáli.
„No, ani ne, už jsem chodil na gympl.“
„A jak se k vám domů dostal, zazvonil na zvonek nebo zaklepal?“
Sluka se zamyslí: „To už si nepamatuju.“
„A teď k vám občas zajde?“
„Ano.“
„A zvoní nebo klepe?“
„No, prostě přijde.“
Doktorka Hradecká si něco zapisuje do složky a Koryťák jí čte přes rameno.
„A koho z vás napadlo napsat tenhle…,“ doktorka Hradecká vezme do ruky listy Mariánského kalendáře, „tenhle Mariánský kalendář?“
„Tak nějak dohromady,“ odpoví nejistě Sluka.
„Dohromady,“ kýve hlavou doktorka a zase něco zapisuje.
„Sluko, já myslím, že si tam píše samý píčoviny,“ řekne Koryťák.
„Dyť to nevíš…“
„Co jsi říkal?“ vyvalí oči doktorka Hradecká.
„Že… že… nic…,“ šeptá Sluka a podívá se na Koryťáka. Ten se směje.
„Vyser se na ni. Řekni jí, ať furt nečumí za obzor, ať se ohlídne přes rameno. To jí pomůže. No, možná ne. Vidíš ty oči? Já myslím, Sluko, že je sjetá.“
„Asi jo,“ odpoví Sluka.
„Tak asi, nebo určitě?“ vyjede nervózně doktorka Hradecká.
„Co asi, nebo určitě?“ zeptá se Sluka
„No psali jste to dohromady určitě, nebo asi?“
„Určitě, to už jsem říkal,“ podívá se Sluka na Hradeckou.
„Vona tě ani neposlouchá, čumí do tramtárie a chytá každý pátý slovo, je mimo,“ kývá Koryťák na Sluku.
„No a teď jsi říkal asi,“ dodá doktorka Hradecká.
„Sluko, měl bys zmizet, ona je blázen,“ řekne Koryťák.
Sluka si prostředníčkem povytáhne brýle.
„Co tohle mělo znamenat? Chceš mě urážet?“ vykřikne doktorka Hradecká.
„Ne, ne, já jsem jen říkal, že jsem to už říkal.“
Koryťák se rozesměje: „To se ti povedlo, Sluko!“
Doktorka Hradecká se dlouze zadívá na Sluku, respektive do dálky, a chvíli je ticho. Pak vytáhne ze stolu minerálku a skleničku, naleje si ji plnou a na jeden zátah vypije. Pak ještě jednu.
„Věříš v Boha?“ zeptá se najednou doktorka Hradecká
Sluka vyvalí oči: „Já, já… No, věřím.“
„Tvoje máma mi říkala, že chodíš každý den do kostela, tak mě zajímá, jestli opravdu tak silně věříš?“
Sluka mlčí.
„Co dělá tvůj táta?“
„Na statistickém úřadě.“
„A víš, co tam dělá?“
„No, nějaké statistické výpočty.“
„Víš, co konkrétně? Mluvil o tom s tebou někdy?“
Sluka mlčí a doktorka Hradecká zase vypije dvě skleničky vody.
„Nikdy s tebou o tom, co dělá, nemluvil?“
Sluka jen pokrčí rameny.
„Máš nějaký tajný přání?“ změní najednou téma doktorka Hradecká.
Sluka mlčí.
„No tak, každej máme přeci nějaký přání. Nemusíš se bát, nikomu to neřeknu. Co by sis opravdu přál, kdyby sis mohl vybrat cokoli a měl bys zaručeno, že tě za to nikdo nebude kárat? Nebo dokonce že se o tom nikdo nedozví, co by to bylo?“
Sluka pořád mlčí.
„No tak, něco takového určitě existuje, řekni cokoli, jen něco řekni.“
„Aby maminka byla šťastná,“ vyhrkne potichu Sluka.
Doktorka Hradecká vydechne a vypije další dvě skleničky vody.
„Já myslela něco, co bys ty prožil.“
Sluka pokrčí rameny.
„Promiň, musím si odskočit,“ řekne doktorka Hradecká a odejde. Za chvíli se vrátí, a jen co dosedne do židle, ozve se klepání na dveře. Slukova máma.
„Říkala jsem vám za hodinu.“
„To už skoro je.“
„Není to ani půlhodina.“
Doktorka Hradecká ztěžka vydechne. Podívá se na Sluku.
„Prosím tě, běž napřed, potřebuju si s maminkou promluvit o samotě.“ Sluka se otočí ke dveřím.
„Ještě počkej,“ doktorka Hradecká vyndá ze šuplíku malou plastovou lahvičku plnou léků. „Tohle ber třikrát denně – ráno, v poledne a večer. Začni hned a nevynechej, je to důležité.“
Podívá se na Slukovu mámu a dodá: „Nebojte, je to něco jako vitamíny.“

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022