Čtení ke kávě: Letiště v centru Moskvy (Jaroslav Konvička)

Letiště v centru Moskvy

30.4.2024 Jaroslav Konvička Bez komentáře

Je 18. srpna a já mám sedět v odletové hale, cpát se pringleskami a palcem šoupat po displeji telefonu.

Místo toho se potácím moskevskými uličkami ve snaze najít někoho, kdo by mě konečně nasměroval k letišti.
Zhruba za hodinu mi má letuška vysvětlovat, že nejprve bych měl život zachránit sobě, až potom tomu tlouštíkovi s plechovkou Coca-Coly na sklápěcím stolku. O pět hodin později bych pak měl přistávat na letišti v Keflavíku, pakliže nám to sopečný prach dovolí.
Proč sakra musím letět z Moskvy, když na Mošnov je to blíž?
Je to proto, že začínají na stejné písmeno. Nebo si mé zprávami propláchnuté podvědomí představuje, že Moskva už je všude kolem nás.
Za poklusu povystrčím zápěstí z rukávu flanelové košile, abych se podíval na hodinky.
Já mám hodinky?
Za padesát minut budou letušky chodit uličkou a koukat všem do rozkroku, jestli mají zapnutý pás.
Já za sebou táhnu kufřík na kolečkách a podle tváří kolemjdoucích musím vypadat jako někdo, kdo by nutně potřeboval hospitalizovat. Sotva někoho oslovím, už se mi obloukem vyhýbá.
Zastavím se, abych se rozhlédl po cedulích. Co je mi to platné? Azbuku stejně nepřečtu. Kouknu dolů na kufřík.
Vůbec jsem se pro tebe neměl vracet.
Kufřík stáhne uši a obočí vytvaruje ve stříšku. Očividně jsem se ho tou myšlenkou dotknul.
Nekoukej tak na mě. Už jsem tam byl!
Střih.
Je to pravda. Byl jsem na letišti. Schylovalo se k pasové kontrole. Když se mě ta paní zeptala, jestli potřebuji odbavit nějaké zavazadlo, srdce mi vyskočilo z hrudníku.
Týden na Islandu v jedněch trenclích!
Vyběhl jsem ven a volal mámě.
„No… Nejsem! Poslouchej… Musíte to otočit. Nechal jsem kufr u vás v autě!“
Mobil jsem zasunul zpátky do náprsní kapsy. Mezitím přijela máma s Romanem.
Uf, jsou tu fakt rychle.
Vytáhl jsem cestovní zavazadlo z kufru auta a napodruhé se rozloučil. Auto zmizelo za kruháčem.
Otočil jsem se.
Letiště nikde.
Tohle je mi nějaké povědomé.
Existují dva sny, dvě noční můry, které mívám pravidelně. Jednou z nich je, že nestíhám dorazit včas na letiště a hrozí mi, že zmeškám let.
Je to jen další sen? Můžu teď převzít kontrolu a dělat si, co chci?
Ihned tu myšlenku zavrhnu.
Sny přece nebývají tak realistické.
Je mi vedro, bolí mě záda… a z toho stresu už i žaludek. Není to sen. Vyrazil jsem do ulic.
Střih.
Brýle už mi kvůli potu sjíždí po nose. Nemám ani čas pošťouchnout je zpátky. Za čtyřicet minut nám budou ukazovat, za co zatáhnout v případě letecké katastrofy nad Severním mořem.
Zrychluji tempo. Lidi se mi nejen vyhýbají, dokonce předstírají, že nejsem. Někteří přecházejí na druhou stranu ulice.
V tom frmolu si vyhlídnu starce, který má co dělat sám se sebou. Kráčí pomalu, v jedné ruce hůlku, a snaží se udržet rovnováhu. Všimne si mě až na poslední chvíli. Až v momentě mého přepadení čelem k čelu.
Popadnu ho za ramena a začnu chrlit plynulou slovanštinou.
„Gdžie departury! Gdžie departury!“
Stařec vytřeští oči. Asi si myslí, že ho chci okrást o poslední minuty jeho života. Nerozumí. Nereaguje. Nejdřív jen heká. Pak se v něm vzedme ta stará ruská nátura.
„Nas mnogo, durak!“ Praští mě holí po rameni.
Okamžitě se zkroutím bolestí, až mi to podlomí kolena. Když pak páteř narovnám, stařec už je za mnou a puškinovským jazykem pokračuje v nadávkách.
Musím dál.
Sakra!
Musím dál. Za třicet minut nám budou ukazovat, kterými východy vyskočit v případě poruchy Iljušina.
Jdu.
Kufřík na konci mé paže se snaží držet krok. Poskakuje po starých kostkách Tolstého ulice.
Už umím číst azbuku.
Najednou mám husí kůži. Propocené tričko začíná tuhnout a mění se v ledovou vestu.
Sněží.
Mezi budovami se míhá horizont. Ve snížené viditelnosti dovedu rozeznat jen jakési pohoří. Několik mohutných pahorků natěsnaných blízko k sobě.
Moment.
Nejsou to mohutné pahorky.
Je to chrám Vasila Blaženého.
Tohle mě přece jen zastaví. Za dvacet minut už to stejně nestihnu. Alespoň se trochu pokochám. Věděl jsem, že Rusové jsou megalomani, ale takhle velké jsem to nečekal.
Lidi už se dívají skrze mě. Žádný nebohý stařec na obzoru.
Ze zoufalství vpadnu do kavárny s prosklenou výlohou jako v Americe. Nosními dírkami mi do těla vlétne nová dávka energie.
Kofein.
Jedna servírka nese tác s objednávkou ke stolu, druhá stojí u kasy s obří páčkou s koulí na konci. Vypadá jako řadicí páka staré Lady. Černé obklady na stěnách kavárny jen umocňují náladu. Servírka se na mě po očku podívá.
Tričko si venku vytvořilo ledovou krustu. Taju jí na place. Brýle mi sjely až na špičku nosu. A můj kufřík vypadá, že se vrací z procházky po minovém poli.
Servírka očko vrátí zpátky ke kase, aby to vypadalo, že má práci.
Kašlu jí na to. Je mou poslední šancí.
Jdu přímo k ní. Loket si opřu o barový pult. Servírka si mou ruku prohlíží jako švába, kterého chce rozplácnout pantoflí.
Je mi to jedno.
„Gdžie departury! Gdžie departury!“ chrlím na ni stejně zběsile jako na toho starce.
Ona si odfrkne. Pak se mi konečně podívá do očí.
„Vy zápaďáci jste tak rozmazlení! Pánovi letí letadlo, hm? A já mám kvůli tomu jako co… zahodit zástěru a postarat se o vaše pohodlí?“
Rozumím rusky.
„Prosím vás, nemůžu najít letiště. Letí mi to za…,“ kouknu na hodiny na zdi, „za deset minut.“
Loket mi pomalu sjede z pultu. Je konec. Teď už to stejně nestihnu.
Servírka převrátí oči v sloup.
„Deset rublů,“ natáhne ke mně ruku.
„Za co?“
„Chtěl jste na letiště.“
Na nic nečeká. Popadne páku u kasy přímo za kouli a prudce ji stáhne směrem k zemi.
Ozve se křupnutí.
Páka se postupně vrací do výchozí polohy.
Cvak, cvak cvak.
Podlaha kavárny se začíná třást.
Cvak, cvak, cvak.
Se všemi to škubne. Jako když stojíte v autobuse, který se náhle rozjede.
Cvak, cvak, cvak.
Při pohledu z výlohy to vypadá, že se město dalo do pohybu. Budovy rostou a putují lehce do strany.
„Co se to děje?“ ptám se.
„Odletová zóna je ve sklepě,“ odpoví servírka a začne dělat další presso.
Ne město, to my jsme v pohybu. Kavárna je jeden obří výtah.
Cvak, cvak, cvak.
Poslední cvaknutí.
Lítačky do kuchyně se samy otevřou. Stojí v nich ta paní, co mi chtěla kontrolovat pas. Koukne na kufřík.
„To máte k odbavení?“
Po vteřině zavřu ústa a rychle odpovím.
„Ne, to je… kabinové zavazadlo.“
„Brána B7. Přeji klidný let.“
Udělám krok kupředu a… probudím se.
Sedím v letadle. Deset kilometrů nad Atlantikem. Tlouštíkova plechovka Coca-Coly už je prázdná. Lehká turbulence ji na sklápěcím stolku roztančí.
Podívám se z okna.
Koukám až dolů k hladině oceánu a vidím bílou pěnu způsobenou vlnami.
Realita přece nemůže být tak snová.

Jaroslav Konvička

Autor vystudoval anglickou filologii a pracuje jako učitel a lektor angličtiny. V deseti letech přečetl svou první knihu Dvacet tisíc mil pod mořem a od té doby literatuře naprosto propadl. Tvorba vlastních příběhů pro něj tedy byla dalším logickým krokem. Na svou dětskou zvídavost a touhu po poznání nezapomněl. Jeho příběhy jsou provázeny hloubáním nad lidskou existencí, tu a tam i špetkou magického realismu. Jeho prvotinou je sbírka kontemplativních povídek s názvem Kdysi dávno v budoucnu (2. vydání, MaHa, 2020). Dlouhodobě pracuje na románu s motivem reinkarnace, přičemž se věnuje také tvorbě kratších děl. V novele Mamince se budeš líbit (MaHa, 2020) čtenáře překvapil příběhem o mladé učitelce toužící po štěstí. Zkušenosti ze své pedagogické praxe však nejobsáhleji zužitkoval v knize Učytelskej (Talent Pro Art, září 2021), satirickém románu z prostředí základní školy, který do značné míry reflektuje stav dnešního školství, ale také společnosti jako takové.