Pak si nenechte ujít pátý román Mirky Skočílkové nazvaný Červená nit osudu. V roce 2019 debutovala v nakladatelství Ikar knihou Violka, následovaly romány Kdo věří na zázraky, Opuštěný dům a Vesničanka. Všechny příběhy mají jeden společný znak: hlavní hrdinky dostávají od života řádně naloženo. Překonávají řadu překážek a snaží se najít v životě své místo. Jinak tomu není ani v případě Andrey, o které autorka vypráví ve svém nejnovějším románu.

Andrea neměla jednoduché dětství. S matkou a nevlastním otcem vyrůstala na statku, kde bylo pořád co dělat. Měla hodně povinností a na nic nesměla zapomenout. K úkolům ze školy se dostávala až pozdě večer. Otčím nesnášel povaleče, a kdo mu odporoval, dostal (v lepším případě) pohlavek.

Ve starém domě se nacházelo mnoho tajemných míst, kde se dalo vybít si na malých dětech zlost beze svědků. (str. 9)

Matka se jí nikdy nezastala. Lásku jí projevovala jen babička, ke které občas jezdila na návštěvu. Úleva přišla ve chvíli, kdy Andrea nastoupila na střední školu – přestěhovala se totiž do města k babičce. A konečně se mohla plně začít věnovat i svému koníčku: malování.

Vždycky když jsem vzala tužku do ruky, jako by se mi otevřely dveře a já odešla někam, kde mi bylo dobře, kde jsem mohla snít, tvořit a měnit svět kolem sebe. Kde jsem byla sama sebou, nemusela jsem se nikomu podřizovat a konečně jsem byla šťastná. (str. 19)

Jenže ve chvíli, kdy se zdá, že vše špatné už má Andrea za sebou, jí osud zasadí další krutou ránu. S čím vším se bude muset poprat?

Věděla jsem, že žádné štěstí nikdy není na dobu neurčitou. (str. 108)

Autorka do svého vyprávění zapracovala starou japonskou legendu o červené niti osudu, podle níž má každý na světě člověka, který je mu souzený. Bez ohledu na věk, kdy a kde se narodil, jak žije… Jejich duše zkrátka patří k sobě a pojí je neviditelné pouto. O pravdivosti legendy se přesvědčila také Andrea. I přes veškeré těžkosti, kterými si procházela v dětství, se zdá, že nyní se karta obrací: žije s babičkou, věnuje se malování a navíc našla lásku svého života – svou spřízněnou duši! Jenže co když o svého milovaného přijde? Bude ještě někdy šťastná?

Jak už u Mirky Skočílkové bývá zvykem, i tentokrát se dotkla několika citlivých témat. Opět se věnuje rodinným vztahům: na hlavní hrdince ukazuje, jak moc člověka mohou ovlivnit zážitky z dětství. Andrea má i v dospělosti problém s důvěrou a tedy i s navazováním nových vztahů. Ale nevzdává se a svým strachům se snaží postavit. Pro mnoho čtenářů by takové chování mohlo být inspirativní.

Věřila jsem, že nemusím jen tupě kopírovat vzorce z dětství, ale že když se budu hodně snažit, bude to jiné a samozřejmě lepší. (str. 40)

Dále se autorka zamýšlí nad tím, jak se lidé vyrovnávají se smrtí milovaných osob. Co když člověk přijde o život ve chvíli, kdy zachraňuje někoho jiného? Jako by neměl žádný pud sebezáchovy! Jako by zapomněl na své milující blízké… Bezesporu jde o šlechetný čin. Jenže jak takovou smrt vnímají jeho blízcí? Budou ho považovat za hrdinu, nebo ho nazvou bezohledným? A jak se vyrovnají s (nechtěnou) pozorností, která takovým činům bývá věnována?

Mám styl psaní Mirky Skočílkové ráda. Oslovila mě všemi svými romány, takže vás nejspíš nepřekvapí, že se mi líbil i tento. Pokud si i vy chcete přečíst příběh plný emocí o hrdinství a osudové lásce, pak by kniha Červená nit osudu mohla být dobrou volbou.

Knihu Červená nit osudu vydanou nakladatelstvím Ikar můžete zakoupit v knihkupectví Luxor.

Související knihy

Skočílková, Mirka

Ikar, 2024